Červenec 2013

Cesta do Brazílie a ztroskotání letadla v Amazonii

23. července 2013 v 0:01 | Adam |  Tomu neuvěříš
Když nastoupili do motorového člunu řízeného jedním z Antoniových sluhů, konečně se cítili v bezpečí. Netušili však, že to největší drama dnešního dne je teprve čeká. Po té, co vstoupili na loď Antonio, ve své kajutě zjistil nemilou zprávu. Florance ho díky satelitnímu spojení varovala před blížícím se nebezpečím. Informovala ho o podivných telefonátech z dnešního rána, kde se jí neznámý muž vyptával na jejich hosty. Antonio okamžitě věděl, která bije. Ihned mu došlo, že za tím stojí buď FBI, CIA nebo Interpol a že je nutné jednat rychle, pokud se návštěvníci nechtějí dostat v blízké době do lochu. Cesta k Antoniovu sídlu jim netrvala ani dvě hodiny. Když se blížili k ostrovu, nad hlavou jim začala kroužit helikoptéra a vyzívala je, aby zajeli ihned ke břehu. Antonio znal detailně všechny části pobřeží ostrova a věděl, že nedaleko se nachází místo, kde je možné bezpečně přistát, tak by celá loď nebyla z vrtulníku vidět. Antonio s Joem se rozhodli okamžitě jednat. Joe se zeptal:" máš tu nějaké zbraně?" Antonio odpověděl:" pojďte všichni za mnou." Zavedl je do podpalubí, kde otevřel dveře do skříně, odhrnul kabáty a vyťukal pin. Záda skříně se najednou začali rozjíždět do dvou stran a před nimi se objevila místnost plná zbraní. To si děláš prdel vole, ulevil si Brutus. Antonio začal rozdávat zbraně. Jirka obdržel uzi a jednu pistoli ráže 45 s plným zásobníkem a k tomu ještě pás nábojů kolem pasu. Každý ze skinheadů dostal pistoli ráže 38. Joe si vybral dvě pistole 45, pás granátů a k tomu ještě Kalašnikov s průbojnými náboji. Blanka s dětmi obdrželi pepřové spreje. Všichni dostali neprůstřelné vesty a náhradní náboje, kterými si nacpali kapsy. Děti a Blanka dostali na záda bedýnky s náboji. Antonio s lodí zajel do zátoky, o níž věděl, že voda v zátoce je hluboká a tudíž nehrozí nebezpečí, že by narazili na skaliska. Nad zátokou se vypínal skalní převis, který chránil posádku lodi před zraky pozorovatelů z helikoptéry. Všichni kromě Antonia vedení Joem vyskákali do gumového člunu, na kterém popojeli ke břehu. Joe probodl člun ve dvou místech nožem, aby z něj ostal vzduch. Ve chvilce ho zmuchlal a poručil všem, aby se za ním rozeběhli do džungle. Po padesáti metrech běhu, když běželi kolem malého potoka tak nacpal vyfouklý člun pod kámen potoka, tak aby nebyl vidět. Tím zahladil stopy.
Letiště bylo vzdáleno něco přes čtyři km. Po půl hodině překážkového běhu přes kořeny, kamení a roští doběhli na kraj lesa a uzřeli ranway. Na vzlétací ploše hlídkovalo pět členů speciální jednotky. Joe si okamžitě všimnul, že kolem ranwaye je tráva vysoká cca 50cm. Posečený byl jen pás pro vzlet letadel. Nebylo tedy těžké se připlížit až do těsné blízkosti letadla. Joe zatím přemýšlel jak dostat všechny do letadla. Měli štěstí, protože je skupina ozbrojených mužů evidentně nečekala a dávala si siestu. Jeden z nich se rozhodl si odskočit do křoví. Joe s nadšením zahlédl, že míří přímo k nim. Když muž procházel kolem úkrytu skupiny tak ho Joe rychlým skokem sejmul a v tichosti ho zatáhl do křoví. Nikdo ze strážců si ničeho nevšiml. Joe nepřítele svázal, vzal mu vysílačku, do které řekl: "Hlášení všem jednotkám okamžitě se dostavte do vily Antonia del San Marca. Jeden ze strážců zavolal na nepřítomného:" musíme okamžitě do vili." Po té se všichni vzdálili.
Naši hrdinové se rozeběhli k letadlu jako o život. Vlastně ne jako, oni běželi o život. Joe bleskově nastartoval letadlo. Rozjeli se po ranway a během chvilky nabrali rychlost, potřebnou ke vzletu. Aneta si všimla velké krabice a ptala se, co v ní je. Celá skupina uprchlíků byla velmi překvapena, když uviděla obsah krabice. V krabici byly všechny věci, které si přáli mít a o kterých se bavili s Florence. Skinové v krabici našli pět mačet, které ve vile obdivovali, a které chtěli vlastnit. Jirka v krabici objevil spoustu rybářského náčiní byly tam mimo jiné dva rybářské pruty značky fischer, které byly lehké jako pírko, ale při tom velmi pevné, našel také vysoké rybářské boty, spoustu vlasců a návnad. Kateřina, Aneta i Blanka našli v bedně spoustu oblečení. Joe objevil automatickou zbraň, o které vždy snil. Nabrali jihozápadní kurz, tedy směr Jižní Ameriky. Joe navrhl letět do Argentiny, kde měl dalšího ze svých známých. Blanka byla proti a navrhovala návrat do vlasti. Tento návrh Joe okamžitě zavrhl a stručně zrekapituloval předchozí zločiny: zatopení metra, krádež kabrioletu, likvidace ruzyňské navigační věže, krádež letadla, narušení vzdušného prostoru několika zemí a pobývání v cizí zemi bez povolení k pobytu. Krátce po přeletu hranice mezi Venezuelou a Brazílií si Joe všiml, že je pronásleduje vojenské letadlo. Věděl, co bude následovat a proto zapnul palubní vysílačku. V zápětí se ozvalo:" Vyzíváme vás k přistání na nejbližším letišti, které je odtud vzdáleno 130 km severozápadně, pokud neuposlechnete, budete sestřeleni." Joe nereagoval, ale z armády věděl, že k sestřelení dojde těsně po třetím opakování hlášení. Všem rozkázal, vezměte si padáky a připravte se ke skoku. Pak začal přečerpávat všechno palivo do levého křídla. Přepnul letadlo na autopilota. Všichni stáli jako opaření a nebyli schopni se ani pohnout. Joe si sám vzal padák na záda a vysvětlil jim za jakou šnůrku musí po vyskočení zatáhnout, aby se padák otevřel, dále jim také řekl, že nikdo neotevře padák dříve než on. Během několika sekund byli všichni připraveni u nouzových dveří. Jakmile uslyšeli třetí vyzvání, tak všichni vyskákali ven z letadla. Krátce po výskoku posledního pasažéra se ozvala obrovská rána. Letadlo bylo zasaženo do pravého křídla, a proto alespoň zatím nevzplanulo. Nyní šlo k zemi pod úhlem 45°. Všem se podařilo otevřít padák téměř součastně. Kdyby ne, zle by to s nimi dopadlo. Vznášeli se na nebi a pomalu padali dolů. Nevěděli, jestli vojáci na ně budou střílet, a tak byli všichni znepokojení, protože nevěděli jestli toto nejsou jejich poslední minuty života. A byly. Zanedlouho poté co roztáhli podáky se na obzoru objevily stíhačky. Neustále se přibližovali, až Blanka propadla panice a začala kolem sebe kopata řvát. "Všichni tady zemřeme! Tohle je náš konec!" A měla pravdu, stíhačky proletěly těsně nad jejich hlavami a přeřízly jim lanka u padáku. Pak je nečekalo nic jiného, než volný pád vstříc zemi.

Úprk z České republiky

22. července 2013 v 0:01 | Adam |  Tomu neuvěříš
Rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani Michael Phelps doplaval ke Střeleckému ostrovu a křikl: "Na druhý břeh!" A pokračoval v cestě, aniž by zpomalil. Blanka, Kateřina a Aneta následovali hlavu rodiny. Dcery vzápětí zjistily, že plavecký kurz, na který je museli rodiče nutit karabáčem, nebyl na škodu. Během několika vteřin byli na druhém břehu, kde je bujaře vítala holohlavá skupina. Slyšeli hlasité volání Brutuse: "Makej, makej!" a volání méně inteligentního Bigra: "Sparta do toho!!!!!" Brutus na to: "Šibe ti vole? Jaká Sparta? Ty máš místo mozku rumovou kostku!" A otočil se směrem k rodině. "Kde se flákáte?" Právě doplavávající Jiří křiknul: "Honí mě policie." Po těchto slovech se v očích všech skinheadů objevil neskonalý obdiv. Vzápětí jejich pozornost upoutal přilétající vrtulník s nápisem policie a kolem nich prosvištělo několik kulek. Všichni se dali na úprk v čele s Jiřím. Nečekaně převzala situaci do svých rukou Blanka. Bylo jí jasné, že se venku nemohou schovat před vrtulníkem, ze kterého na ně pálí ze samopalů a házejí granáty. Proto se vrhla do otevřeného kanálu, následovaná Kateřinou, Anetou, Jirkou a po krátkém zaváhání i všem holohlaváči. A začali se brodit odpadem sestávajícím se z mnoha chodeb kroutící se na všechny světové strany. Všudypřítomný ukrutný smrad z výkalů a splašků paralyzoval mozky účastníků natolik, že okolnosti svého běhu kanálem vnímali jen částečně. Ve stoce byli potkani, krysy, myši a na stěnách chlupatí pavouci. Jeden ze skinheadů přezdívaný Chlup, který byl s výjimkou vyholené hlavy chlupatý až na paty, si pochvaloval, že takhle dobrou trávu ještě neměli. Radostně vykřikoval: "Tolik zvířat jsem ještě nikdy neviděl!
Brutus zahlédl světlo, které prosvítalo deklem kanálu, a otočil se na Chlupa: "Hele vole oddělej ten dekl, třeba uvidíš dinosaury". Nepříliš bystrý Chlup začal s vervou vylamovat mříž a řval: "Tyranosaure, pojď si to rozdat, rozbiju ti tlamu!" Když se mu podařilo zdolat mříž, vyskočil z kanálu, ale místo tyranosaura uviděl jenom parkoviště plné luxusních aut a budovu s nápisem hotel Diplomat. Stěží potlačoval zklamání.
Chlup se otráveně rozhlédl po okolí a všiml si elegantní, šestidveřové limuzíny. Za okny luxusního brka zřel několik krasavic, které se mu líbily víc než očekávaní dinosauři. Zeširoka se na ně usmál a vycenil dva zlaté zuby.
"Čau buchty" zařval a rozběhl se k nim. Buchty jeho přátelství neocenily a rozutekly se. Chlup je začal honit po parkovišti a zvát je na čouda.
Mezitím všichni utečenci, kteří se vynořili z kanálu, naskákali do limuzíny. Brutus zařval na Chlupa: " Ty vole nezdržuj a nasedej! Máme taxi i s řidičem!" Řidič limuzíny chvíli vyděšeně seděl a pak začal ze strachu drkotat zubama. "Přestaň mlátit těma pantama a radši val na letiště" poručil mu šéf skupiny, Brutus. Šofér chvíli přemýšlel o své šanci na přežití a pak vyskočil z limuzíny. Jedním jelením skokem zmizel v kanále, ze kterého před tím vylezla naše VIP společnost. Za volant se posadil Brutus, který měl jako jediný řidičák.
Obstaral mu jej cigán Dežo jako protislužbu za to, že Brutus nechal na živu jeho ženu a pět dětí. Seznámili se, když Brutus běhal po dětském hřišti s Kališnikovem v ruce a opásaný granáty a řval, že vyhladí všechny veverky a cigány. Vydal se směr letiště. Původní jemná vůně luxusních, francouzských parfémů byla záhy přehlušena smradem stoky. Brutus přidal plyn tak mocně, že se začalo kouřit od pneumatik a Blanka vyjekla: "HOŘÍ." Auto zrychlilo z 0 na 100 za sedm vteřin a během chvilky se řítilo po chodníku, kde se Brutovi lépe jelo, protože mu nepřekážela žádná auta v cestě a zároveň měl dobrý pocit, že by snad mohl přejet i nějaké cigány. Najednou auto nadskočilo a z podvozku se ozývaly divné zvuky. Brutus byl nucen zpomalit na městskou rychlost 50km/h. Zbytek cesty proběhl poměrně v klidu a posádka v pořádku dorazila na letiště. Jen auto bylo zralé do šrotu. Aneta zakňourala: "mě se chce čůrat" To uslyšel Brutus a zavelel: " jdeme na hajzl!"Nikdo se neopovážil protestovat. Čtvrtý ze skinů se jmenoval Joe Zavala. Tento muž měl zajímavou minulost. V mládí po ukončení vysoké školy působil do 30 let v elitní, vojenské zásahové jednotce v americké armádě, kde měl přezdívku Rambo. Byl 185 cm vysoký a měl postavu připomínající urostlého gorilího samce. Měl modré oči a obličej, který vzbuzoval důvěru a to dokonce i po dvou letech života se skinama. Ve 30 letech ho najalo americké ministerstvo obrany, které se ho přes jeho velmi dobré výsledky chtělo zbavit, protože toho moc věděl. Najatý zabiják ho překvapil u něj v bytě. Joe zabijáka v krátké rvačce zneškodnil a tělo hodil do vany původně připravené pro jeho koupel. Joe věděl, že se útok bude opakovat a, že to příště nebude jeden, ale 10 vycvičených vrahů a že musí urychleně opustit státy. Zatímco si balil nejnutnější věci do batohu zapípal vrahovi mobil " akce skončena? Joe odepsal: "OK je ve vaně"a opustil byt zadním vchodem, v kapse s pasem na cizí jméno, který si již dříve nechal vystavit pro případ nouze. V Praze se ubytoval malém penzionu pod zase jiným jménem a začal nový život. Přidal se ke skinům.
Skupina pěti skinheadů a čtyřčlenné rodiny Pleváků vtrhla na pánské záchody, kde pět mužů v klidu močilo do mušlí. Joe dal na dveře ceduli: z technických důvodů zavřeno a nařídil mužům vykonávajícím potřebu, aby se svlékly, pokud nechtějí být zabiti. Brutus stojící vedle Joa vytáhl vystřelovací nůž a s libým úsměvem dodal: "a hoďte sebou". V tom Joe vyrazil dveře jedné z kabinek a třísknul o zeď mobilem muže, který se snažil zavolat policii. Z druhé kabinky vyšel jiný muž s rukama nad hlavou. Mezitím už bylo všech pět mužů svlečeno do slipů. Joe přikázal oběma mužům z kabinek, aby udělali totéž. Z kamsi svého saka vytáhl malou plácačku, ze které nalil na kapesník nějakou tekutinou. Přinutil všechny polonahé muže, aby přešli na záchod pro invalidy, který byl dost velký pro všechny, a tam si čichli ke kapesníku. Látka účinkovala rychle a všech sedm mužů se skácelo k zemi. Joe začal vysvětlovat svůj plán pro přesun celé skupiny do Argentiny, kde měl svého dobrého kamaráda z armády. Plán měl dva základní body: zatímco všichni účastníci vyjma Anety se prodírali klimatizační šachtou směrem k řídící věži, Aneta měla úkol nejtěžší a to dostat se do řídící věže sama normální chodbou. Zde nastal menší problém s Blankou, která povyslechnutí úkolu pro Anetu omdlela. Joe ji na místo kříšení dal přičichnout nějaké látky a když po pár minutách přišla k sobě byla zdrogovaná tak, že začala na záchodě tančit a říkala Jiřímu ať u diskžokeje objedná její oblíbenou píseň od Black Eyed Peas. A o osud Anety se už vůbec nezajímala.
Zatím Joem poučená Aneta už byla připravená splnit svůj úkol a čekala s mobilem v ruce, až jí Jirka dá znamení. Šest mužů a Blanka s Kateřinou vlezli do klimatizační šachty a prodírali se k cíli. Když byli ve dvou třetinách cesty, tak dali mobilem znamení Anetě, že má vyrazit. Sedmiletá Aneta, která vypadala na čtyři roky, vyrazila ze záchodů plnit své poslání. Běžela směrem řídící věži.
Proběhla kolem ozbrojených strážců, kteří nemohli střílet po čtyřletém dítěti a zoufale se na sebe podívali a rozběhli se za ní. Aneta měla štěstí, protože ve chvíli kdy probíhala kolem strážců, se strhla u odbavovacího pásu rvačka mezi
dvěmi italskými rodinami o jeden kufr. Obě strany tvrdili, že daný kufr patří jim.
Strážci přerušili pronásledování Anety, kterou nepovažovali za nebezpečnou a vydali se zklidnit rvačku. Aneta doběhla do věže a způsobila značný poprask. Rozená herečka začala hystericky ječet. Seběhla se celá věž až na lidi, kteří měli nejakutnější práci. Aneta jim začala vysvětlovat, že se ztratila. Ve vzniklém chaosu nikdo nezpozoroval, že do kuchyňky z klimatizační šachty právě vlezlo sedm lidí. Joe v tichosti zlikvidoval tři pracovníky, kteří zůstali sedět u svých monitorů a jako jediní neočumovali Anetu. Joe plánoval mezipřistání na ostrvě v Atlantiku, který se jmenoval Puerto Rico kvůli doplnění paliva. Joe poslal všechny do jeapu, který stál zaparkovaný před věží a poručil Jiřímu, který je absolvent střední elektrotechnické školy ať zatím nastartuje vůz spojením drátů pod palubní deskou. Mezitím Joe zapálil skartovací koš a položil na zem balíček s výbušninou. Pochvíli čidla zaznamenali kouř, což způsobilo požární poplach. Pracovníci ve věži propadli panice a z věže utekli hlavním vchodem. Aneta na tuhle chvíli čekala a zadním vchodem odběhla k nastartovanému jeapu, který mezitím věž objel a čekal u zadního vchodu. Vzápětí do jeapu nasedl i Joe. Auto se rozjelo směrem k letadlu, které si Joe před tím vybral. Pět vteřin na to vybuchla předem načasovaná bomba. Po věži zbyla jen hromada suti, ze které se valil hustý dým.
Všechny lety byly okamžitě zrušeny.
Jeap dojel na k vyhlédnutému letadlu, které bylo na letišti jedno z nejmenších a bylo schopné pojmout 20 pasažérů. Joe zasedl na místo hlavního pilota a požádal Jiřího aby zastal funkci druhého pilota, že ho bude navigovat, co má dělat. Joe najel na nejbližší ranvay a po prvotních problémech s rovnováhou křídel vzlétnul. Letadlo zamířilo na sever, což zmátlo Jiřího, který se správně domníval, že směr do Argentiny je jihozápad. Upozornil Joa, že neletí správným směrem.Jou odpověděl: " Letíme tak, abychom zmátli případné pozorovatele z letiště." Skinové Brutus, Bigger a Chlup v němém úžasu pozorovali celou akci, kterou vedl Joe. Brutus se zeptal: " Kde ses to všechno naučil, ty vole?" Joe, který mlžil o své minulosti, neměl zájem sdělovat skinheadům podrobnosti, odvětil: " To víš, momentální improvizace. Ani jsem nevěděl, že něco takového umím." Po 50km letu směru na sever ve výšce 10km stočil Joe letadlo na směr jihozápad a přepnul na autopilota. "Za 14 hodin budeme na Puerto Rico, kde doplníme palivo, je to ostrov v Karibiku. Jiří měl obavu, jestli se bude moci ještě někdy vrátit do své rodné země. Opustil bez rozloučení svoji matku, otce, dědečka i babičku z matčiny i otcovi strany, své sourozence, několik tet a strýců, bratranců, sestřenic a 2 synovce, 3 kočky a 15 rybiček. Požádal Blanku, aby zavolala své kamarádce Janě, jak to s nimi vypadá. Protože telefon nefungoval tak šli za Joem, aby jim poradil. Joe se zhrozil a řekl: "Tak to máme štěstí, že se vám to nepovedlo, jinak by nás zaměřili. Ale myslím, že spojit se se zemí a zjistit co nám hrozí, je dobrý nápad."Pak dekódoval přístroje způsobem, který znal z armády a řekl Blance: "teď můžeš zavolat svoji kamarádku" Blanka zavolala Janě. Když Jana zvedla telefon a uslyšela Blančin hlas, celá se rozklepala. Tiše řekla: "Blanko, tady se nemluví o ničem jiném než o vás a skinheadech. Jste ve všech novinách, tv i rozhlasových zprávách. Celé televizní noviny byly o vytopení metra a devastaci Ruzyně. Oprava metra bude stát 2 mld.kč a vůbec nemluvím o opravě Ruzyně. Vláda kvůli vám nepodpoří dotaci na záchranu EU. Joe řekl: "Skonči to nebo nás zaměří." Blanka ještě řekla Janě, ať pozdravuje rodiče a ukončila s pláčem hovor. Chvíli všichni mlčeli a pak Joe do ticha s úlevou pronesl: "Konečně jsme nad Atlantikem, tady už nás nezaměří." Dalších deset hodin cesty proběhlo bez větších komplikací. K Puerto Ricu se přiblížily za úsvitu a Joe hladce přistál na soukromém letišti. Zdálo se, že to tady Joe velmi dobře zná. Když vystupovali z letadla, všimli si, že po prašné cestě se k nim řítí dva terénní vozy. Muži se začali připravovat k boji a vytahovali z kapes své kapesní nožíky. Jen Joe byl zcela v klidu a vypadalo to jakoby se na někoho nebo na něco těšil. Ostatní se domnívali, že mu přeskočilo. Auta zastavila a vyskákalo z nich osm mužů v černých oděvech, kteří byli vyzbrojeni automatickými zbraněmi. Jako poslední vystoupil dobře vyhlížející opálený čtyřicátník v ležérním oblečení v plátěných botech a s kloboukem na hlavě. Joe na něj zavolal: "Antonio! Tak sem konečně přijel na tu návštěvu, jak jsi mě pořád zval?" Antonio nevycházel z údivu a pochvíli překvapivě zvolal: " Jsem rád, že jsi konečně tady. Vítám tebe i tvé zajímavé přátele." Pak Antonio někam zavolal a objednal pro návštěvu odvoz. Zapět minut se objevili dva Jaguáry, do kterých překvapení návštěvníci nasedli. Po deseti minutách cesty přijeli k velkolepému sídlu, které vypadalo jako moderní palác. Po stupu do obrovské haly uviděli nalevo ohromnou voliéru, přes celu stěnu. V ní létalo několik barevných kolibříků rostly popínavé liány,na kterých se houpaly dvě opičky. Na okně do zahrady seděl papoušek a zdravil je lámanou angličtinou: "Hallo ladies and gentlemans." Náhle spatřili dva obrovské tygry, kteří se k nim rozeběhli. Všichni zkoprněli hrůzou. Antonio se s tygry začal vítat a sdělil návštěvníkům, že to jsou jeho domácí mazlíčci. V tom tygři zařvali, Antonio je okřikl "Shut up". Oba tygři sklapli a poslušně si sedli. "Nejsou zvyklí na návštěvy." Řekl Antonio. "Vím, že jste unavení z cesty moje služebná vám ukáže vaše pokoje." Pak zavolal jednu ze svých služebných, která se jmenovala Florance. Ta je zavedla po schodech do prvního patra, kde každému ukázala vlastní pokoj s výhledem na tyrkysové moře. Blanka s Kateřinou začali obdivovat koupelnu s vířivkou a pozlacenými kohoutky a Jiří se spokojeně povaloval na pokoji s postelí 3x2 metry. Po dlouhých útrapách, kdy byli účastníci nuceni se prodírat stokou a neměli se kde umýt, smrděli jako stádo prasat. Aby se měli po umytí do čeho obléct, přinesla jim Florance šaty, střižené podle poslední mody.
Byl čas večeře. Florance obešla všechny pokoje a pozvala všechny na grilování. Nejprve se podávala želví polévka, poté si mohli návštěvníci vybrat ze tří chodů, v nabídce bylo: marinované žraločí maso, steak z divočáka nebo humra. "Ty vole co je to za žrádlo" utrousil Bigger. Nikdo jiný však neprotestoval a objednávky se na kuchaře jen sypaly. Když kuchař servíroval jídlo tak i Bigger přestal protestovat a začali mu téct sliny. Po večeři se všichni přesunuli k bazénu, kde někteří popíjeli drinky a jiní se koupali v bazénu. Blanka a děti unavené k smrti odešli spát. Brutus a spol se systematicky ožírali na baru a lili do sebe už třetí láhev skotské whisky a tak se mohli Joe, Antonio a Jiří bavit o problémech příštích dnů. Antonio navrhl, že by se mohli pozítří vyjet několikadenní vyjížďku jeho lodí. Nápad se všem líbil a dohodli se, že ve středu vyrazí. Jirka odešel spát, Joe Antoniovi vysvětlil, v jaké se nalézají situaci. Do odjezdu se nic zvláštního nedělo. Jeli ke korálovým útesům, kde se všichni potápěli. Viděli množství korálů a ryb neuvěřitelných barev, tvarů a velikostí. Druhý den plavby se vydali na lov do zátoky žraloků. Antonio vysvětlil Jiřímu práci s harpunou. Jirkovi se k večeru podařilo ulovit pěkný kousek. V síti vytáhli na palubu asi 2m dlouhého žraloka. Další den tedy v pátek se vydali na malý neobydlený ostrov s rozlohou asi 5 km2. Po kilometru cesty se dostali k průzračnému jezeru. Antonio je zavedl k otvoru do nějaké jeskyně, do které vtékal potůček vody. A zeptal se: " Má někdo zájem zjistit, kam ta jeskyně vede?" Po zkušenosti ze stoky se nikdo nehlásil. Antonio řekl: " tak jdu sám, kdo chce, může se připojit." Po chvíli se všichni neochotně vydali za ním. Původně malá chodbička vyústila asi po pěti minutách chůze do ohromné, prostorné jeskyně. Délka této jeskyně byla asi 50m, šířka 30m a výška dosahovala 10metrů. Antonio popohnal skupinu větou:" musíme si pospíšit, protože jakmile nastane příliv, celá jeskyně bude zatopena vodou. Skupina vedená Antoniem se vydala do jedné z menších chodeb. Tato cesta působila značné potíže Biggerovi, který se do některých průrev mezi skalisky špatně vměstnával. Další pětiminutová chůze k východu jim připadala jako věčnost. Když se konečně dostali k východu tak některé větší vlny mořského přílivu způsobili, že se voda v jeskyni nárazovitě zvedala až do výše kolen. Jirka musel vzít Anetu do náruče, aby ji nárazy vody nesmetly a nezanesly zpátky do jeskyně. Konečně byli venku.


Pražské metro? Už nikdy více!

21. července 2013 v 0:01 | Adam |  Tomu neuvěříš
Začalo to docela nevině návštěvou bratra mé matky Jiřího s rodinou v našem pražském bytě. Rodinné příslušníky jsme vřele přivítali kopnutím mezi nohy a uvařili jim kafe. Nad kávou jsme rozjímali o krásách Prahy a atraktivním programu pro naši vzácnou návštěvu. Nakonec jsme se usnesli na tomto romantickém programu: První den: návštěva metra a následná procházka po Karlově mostě. Druhý den: návštěva Pražského hradu a Valdštejnské zahrady. Třetí den: exkurze po Vyšehradu a večer akvapark v Letňanech. Program jsme vzorně plnili až do doby, než jsme se dostali k metru. První nepatrné potíže nastaly při kupování lístků do metra v automatu. Jirkova manželka, inženýrka Blanka se snažila ukořistit lísky mačkáním čudlíků a následným domlouváním, zatímco silák Jirka se snažil z automatu lístky zuřivě vymlátit. Nepomohlo ani vyhrožování Blanky, že událost oznámí u svých vlivných, vysoce postavených přátel, o kterých se pravidelně zmiňuje, ale nikdo z nás je ještě nikdy neviděl. Nepomohlo ani uplácení automatu papírovou bankovkou. Za necelých 46 minut jsme od tohoto krámu odcházeli za hromového jásotu 400set lidí, kteří čekali slabou půlhodinku za námi ve frontě. Uvědomil jsem si, proč tento automat tak zatvrzele odmítal náš papírový úplatek. Bylo to zřejmě proto, že byl instalován v době volební kampaně pana Víta Bárty z Věcí veřejných, který bojoval proti korupci a který jako svoji vizitku na automat nalepil veselého dinosaura, zřejmě politického. Slyšel jsem, jak přijíždí už asi šestá vlaková souprava a postesknul si: "Už zase jede vlak." Tato věta způsobila, že mé dvě sestřenice Aneta a Kateřina ve věku 5 a 9 let se rychlostí blesku rozeběhly k přijíždějícímu vlaku, jako by tento měl být prví a poslední, který směly v životě vidět. Vřítily se na jezdící schody v protisměru jako neřízená střela. Následující akce by se dala nazvat masakr v metru. Dospělí lidé vidouce malé bezbranné děti se jim snažili všelijak uhnout, ale bohužel jeden mladík s piercingem v nose, právě vycházející ze schodů, ztratil rovnováhu a hodil držku, čímž zablokoval výstup z jezdících schodů. Kolemjdoucí na něj začali řvát, ať se neválí na veřejném místě vožralej a zfetovanej a ať nezdržuje svojí pozicí slušné lidi. Zatímco se mladík sbíral ze země, cestující za ním horečně přemýšlel, jak se dostat z eskalátorů, aniž by musel tomu domnělému vožralovi přejít přes potetovaná záda. Zatím se na jezdících schodek utvořil chumel lidí, kteří se tlačili ven. Přední linie nevydržela nápor davu a lidi padali přes sebe jako schnilá jablka. Jiří a Blanka zvažovali, jestli se jejich dcery nacházejí uvnitř kopy lidí a zda jsou ještě naživu. Ateistka Blanka se začala hystericky modlit. Také Jiří propadl stresu a ve snaze zabránit tomu, aby se manželka zbláznila ze ztráty obou dětí, vytáhl z vedle stojícího kočárku asi roční batole, kterému narazil na hlavu čepec Anety a tvrdil své choti, že to je pětiletá Aneta. Blanka Jirkovu snahu neocenila, vrhla se na něj a začala ho škrtit se slovy: "Kdybys měl lístek, tak by se to nestalo!"
Přičemž zcela opomněla, že už 14 dní dětem vykládá, jak jim předvede cestování metrem a obsluhu různých automatů v Praze.
Mezitím, co rodiče kolabovali, Kateřina s Anetou na lavičce u nástupiště labužnicky hodovali na čerstvých, ještě teplých hamburgrech z velkého sáčku Big mac family menu, které tam zanechal pár mladých Samaritánů, kteří běželi zachraňovat lidské životy. Jakoby toho nebylo dost, na scéně se objevili strážci zákona, kteří ve snaze sjednat pořádek výstřely způsobili ještě větší zmatek. Někdo ukázal na manžele Plevákovy a zakřičel: "Ti za to můžou!" Policisté povalili modlící se Blanku a zmateného Jirku se slovy: "Ruce vzhůru!" Aktivnější z policistů zaječel: "Víme všechno, přiznej se! Kdo tě řídí? Bin Ladin?" A uštědřil Jirkovi takovou ránu obuškem, po které si Jirka na chvíli dal šlofíka. V tom se z davu ozvalo: "To nejsou oni, útočníci jsou dole v metru." Zatím co si chlupatý upravovali opasky a nasazovali čepky, aby převzali zákon do svých rukou s důstojnou vizáží, Jiří s Blankou zcela nedůstojně sjeli po zadku na pásech vedle jezdcích schodů jako po klouzačce s hlasitým pokřikem: "Jupí, fízlové jsou hňupi." Popadli děti a stačili skočit do právě se zavírajících dveří vlaku. Blanka se snažila uklidnit spolucestující vyděšené z výstřelů tím, že se začala všem představovat a nabízet domácí buchty s mlékem od sousedovy krávy Jiřinky. Skupina skinheadů její snahu ocenila hlasitým smíchem a jejich frontman poté, co buchtu spolknul, na Blanku zahučel: "Příště doval husu nebo divočáka!" Druhý dodal "Králiky nežerem." A znamenitě si říhnul. Jiří dezorientovaný po krátkodobé neplánované narkóze se začal představovat všem cestujícím v metru, podával jim ruku, sděloval místo svého bydliště a zval všechny na návštěvu. Lidé zděšení Jirkovým počínáním se hned na příští stanici velmi rychle přemístili do sousedního vagónu. Při příjezdu do další stanice nemohla Jiřího pozornosti uniknout eskorta asi třiceti policistů z jednotky rychlého nasazení. Jak už to tak při záchranných policejních akcích bývá, policisté ze stanice, kde se udál prvotní incident, chybně informovali kolegy o pozici nebezpečných útočníků, které díky tomu odstřelovači očekávali v posledním a nikoli prvním vagónu, kde se skutečně nacházeli. Zatímco 10 červených baretů pročesávalo poslední vagón, dalších 10 na něj mířilo samopaly z dříve určených míst. Posledních 10 baretů střežilo všechny východy z metra. Nebylo úniku. Jiří se rozhodl vzít osud do vlastních rukou, odpojit první vagón, ve kterém se s rodinou nacházel a ujet. Ve vzniklé panice se mu to díky jeho technickým dovednostem povedlo. Samostatný vagón se rozjel s Jiřím na střeše, jeho rodinou uvnitř a pěti skinheady, kteří jediní ze strachu nevystoupili. Lídr holohlavé skupiny Brutus, kterému sice chyběl jeden přední zub, ale zato měl 12 náušnic v uchu a na hlavě vytetovanou mambu, zařval: "Ty vole deme do akce!" a vytáhl z batohu pětikilový Semtex. V tom skočil prokopnutím skla ze střechy Jirka. Uviděl Brutuse s výbušninou v ruce, jak řve: "Čumte na bombu volové!" Jirka dlouho nečuměl a v zájmu záchrany rodiny neváhal jednat. Vytrhnul Brutusovi Semtex z ruky v domnění, že se jedná o pouhý granát a vyhodil trhavinu prokopnutým oknem. Následující akce zastínila všechny dosavadní sny holých lebek o likvidaci cigánů a destrukci vůbec. Brutus ještě stačil prohodit: "Ty vole jsme pod Vltavou!" Následovala tlaková vlna, po které vagon nabral rychlost stíhačky. Akcelerace při zrychlení způsobila, že tlak vymrštil všechny účastníky do zadní části vagónu. Nejblíže stojící skinhead zvaný Biger, který měl 140 kilo a dříve zápasil v sumu, zacpal svým tělem díru předtím způsobenou Jirkou a tím zachránil ostatním život. Za tlakovou vlnou následoval mohutný příval vody, neboť Semtex prorazil strop metra právě pod Vltavou. Osud tomu chtěl, že Biger ucpal díru právě svým mohutným zadkem, který vyčníval z vagónu jako velká zátka. Dostalo se mu nečekané lázně, která byla prospěšná, protože se Biger ze zásady nemyl. Brutus obdivně pohlédl na Jiřího a zeptal se: "Ty vole ty patříš k nám, tak proč se maskuješ těma vlasama?"
Vlak proletěl několika stanicemi jako střela, přičemž nabral několik souprav jedoucích před ním a tlačil je před sebou. Jiří nevydržel nápor nervů ze zatopeného metra a uhánějícího vlaku a ztratil vědomí.
Když ho opět nabyl, topil se ve vodě. Chvíli si myslel, že má jenom obvyklou opici z dvanácti piv, které lupnul večer při sledování zápasu Česko-Lotyšsko a chtěl znovu usnout. Avšak když do nosu nasál špinavou vodu z Vltavy, došlo mu, že nesní. Voda ve vagónu dosahovala téměř výšky stropu. Viděl topící se Anetu, Kateřinu a Blanku. Posbíral jednotlivé kousky rodiny a protáhnul se i s nimi skrz otevřené dveře. Všichni se lačně nadechli a začali plavat ke břehu. Aneta prosila otce, aby zachránil život i strýčkům Brutovi a Bigerovi. To však nebylo třeba, protože všechny holé lebky už seděly na břehu, spokojeně vykuřovaly mariánku a pochvalovaly si, jak se akce dobře vyvedla. Brutus začal řvát na rodinu Plevákových: "Co se loudáte? Hněte zadkem, nebo na vás nezbude ani čoud mariánky!" Jiří si pomyslel, že s takovými vypatlanými mozky nechce nic mít a zamířil i s rodinou na druhý břeh, kde zmerčil budovu s nápisem Unikredit bank. Rodinu zanechal na Střeleckém ostrově a sám doplaval k bance. Na přepážce vytáhl kreditní kartu z promáčené košile a dožadoval se vydání větší hotovosti. Ochranka banky ho však vykázala z budovy, protože byli puntičkáři a nelíbilo se jim, že z Jiřího teče voda, na hlavě má chaluhy a zelené řasy mu čouhají z nosu a uší. Odebral se tedy k bankomatu na ulici před bankou. Bankomat byl s Jirkovým vzhledem spokojen a bez remcání mu vydal 100 000 korun, čímž Jirka zrušil celé rodinné mnoholeté úspory. Prachy šoupnul do kapsy mokrých kalhot a uzavřel zipem. Na televizní obrazovce u vchodu do banky uviděl muže, který mu byl velmi podobný a uslyšel, jak reportér říká, že toto je simulace neznámého útočníka. Poté, co reportér vyzval diváky ke spolupráci větou "Žádáme všechny občany, kteří by zahlédli tohoto muže, aby neprodleně kontaktovali nejbližší policejní služebnu či volali linku 158." Všichni lidé kolem vytáhli mobily z kapes a začali volat na policii. Sdělovali, že hledaný muž stojí vedle nich a dožadovali se nálezného. Jiří se dal na úprk a vrhnul se zpět do vln Vltavy.

KAPITOLA 1 - Znovu, tentokrát ale naposledy

18. července 2013 v 15:00 | Juliette |  Lucy Delaney
"Chudák malá, chodila tam denně," říkali o ní sousedé, "úplně sama."
Jak roky plynuly, stěhovala se od města k městu. Každý rok, tedy do doby než jí bylo 15. Přestěhovala se s otcem do LA, matka jí zemřela, když jí bylo 7. Její otec byl novinář, takže si v každém městě snadno našel práci. James Delaney, ano tak se jmenoval. A Lucy, taková uzavřená, škoda že to s ní dopadlo takhle, mohla toho hodně dokázat, to ano znala jsem ji sice jen chvíli, ale vyzařoval z ní talent. Na co sáhla, to se podařilo, až na jednu věc. Ona za to nemohla, nemohla za to že její matka skočila z mostu. Nikdo nikdy nezjistil, proč to udělala. Úspěšná žena to byla. Tedy aspoň podle novin. Lucy po ní nezbylo nic, nic kromě jejího jména. Toho prokletého jména, kterého se chtěla vždy zbavit. Nechtěla nosit jméno své matky.
Nenáviděla ji stejně, jako nenáviděla otce.