Prosinec 2013

Od původního plánu třeba ustoupit

31. prosince 2013 v 8:00 | Juliette |  Aktuality
Chtěla jsem udělat takovou Silvestrovskou věc, a to každou hodinu celých čtyřiadvacet hodin na Silvestra, přidat nějakou kapitolu k nějaké povídce. Prostě hodinovky. Ale ne, my musíme trávit Nový rok na chatě, kde není wi-fi. Jen doufám, že neplatí heslo, Jak na Nový rok, tak po celý rok.
V každém případě přeji všem čtenářům šťastný nový rok. Já budu až do druhého zalezlá v horním patře chaty, nalepená na komím od kterého jde aspoň trochu teplo, zahrabaná aspoň v pěti peřinách a budu se snažit přimět svůj zamrzlý mozek aby spolupracoval při vymýšlení nových a nových kapitol. No snad nenastydnu. Takže přeji všem co to čtete dobré ráno, poledne, odpoledne, či večer, a doufám, že se vám bude na mém blogu líbit :)

3. "Dívčí" drbací spolek

31. prosince 2013 v 7:00 | Juliette |  Osud dvou dědiček
"Harry," zastavila černovlasého chlapce zavoláním jeho jména Tori, dotyčný musel počkat než se vydýchá a pak ho konečně doprovodí do velké síně. "Jaktože Péči učí Červotočková? Myslela jsem že Hagrid..."
"O Hagridovi jsem neslyšel od konce školního roku. Ale nepochybuju o tom, že se do konce roku vrátí. Radši o něm ale nemluv, aby se to nedoneslo Ropuše. Ta by to vykvákala Popletalovi, a vznikly by jen zbytečné otázky, na které nikdo nemá odpověď," utišil ji rychle Harry.
"Dobře, promiň. Víš, já už se nemůžu dočkat dnešního vyučování! Nas vždy učila mamka, takže jsem zvědavá na různé profesory."
"To pro tebe musí být to pravé ořechové ne? Vzrůšo..."
"To si piš. Tady se se mnou nikdo nebude párat. Ale stejně to nikdy není potřeba! Jsem si víc než jistá, že letos získám pět vynikajících NKÚ z lektvarů, přeměňování a obrany, kouzelných formulí a bylinkářství, nad očekávání ze Starých run a jedno krásné mizerné z přeměňování. A málem bych zapoměla, přijatelné z astronomie. Ta mi nikdy nešla. Jsem byla vždycky ráda, když jsem rozeznala Měsíc od ostatních hvězd," rozesmála se Victoria a Harry se k ní milerád připojil. Už od léta si spolu připadali jako bratr a sestra. Tedy bratr a dvě sestry.
"Neviděla jsi někde Hermionu? Jí a Rona jsem sháněl celé ráno," zeptal se jí Harry, když procházeli kolem tlachajících třeťaček z Nebelvíru, které okamžitě zmlkly když jim pohled spočinul na Harrym.
"Ta? Odešla když jsem měla ještě hlubokou půlnoc. Ta snad vstává se slepicemi!"
"Takže asi bude v knihovně. Zase."
"Co by dělala první den školy v knihovně? Není někde s Ronem, kvůli jejich prefektským povinostem?"
"No jo máš pravdu! Včera večer si mi Ron stěžoval, že musí ráno za McGonnagalovou i s ostatními prefekty, jen mi uniklo proč."
"To se můžeme zeptat přímo jich ne?" zeptala se Victoria, když vešli do Velké síně a uviděli hnědou kštici střapatých vlasů a jedno rozčepířené zrzavé vrabčí hnízdo. Bylo na první pohled jasné, že ranní vstávání mu jde silně proti srsti.
Po snídani se všichni ještě zdrželi a počkali si na ředitelku koleje, aby jim rozdala rozvrhy.

9. Útok

31. prosince 2013 v 6:00 | Juliette |  S Poberty v Bradavicích
"JAMESI! REMUSI!" volal na ně a bral schody po pěti, div že nesletěl.
"Co tak křičíš?" zeptal se James. Při pohledu na Siriuse ho zamrazilo.
"Jsou ve třetím patře, druhá chodba nalevo a s nimi Malfoy, moje povedené sestřenky a Lestrange!"
"Jdeme!" zevele Remus a už běželi. Když dorazili do chodby, kde měli jejich kamarádi být, zarazili se a vytřeštěně zírali na scenérii před sebou. Malfoy držel ze zadu Ginny a hůlku měl přitištěnou na její hrdlo, Bellatrix mířila hůlkou na Hermionu a Fred s Georgem mířili střídavě na Lestrange a svoji sestru. Malfoy se zřejmě poučil, Ginnina hůlka ležela dva metry od ostatních.
"Stát! Nebo budete litovat," zavrčel Malfoy, když k nim dorazili Poberti.
"Ale, ale, ale. Snad mi nechceš říct bratránku, že se pokusíš krvezrádkyni zachránit?" vysmála se Bella Siriusovi do obličeje.
"Ne, jdeme pouze zachránit naše přátele," řekl prostě Sirius a ztěží se ovládal, aby na svoji sestřenici nevyslal kletbu. Ginny se zazmítala v Malfoyově sevření, ten ji však sevřel ještě pevněji a zabodl jí hůlku zespoda do brady. Ginny tam stála bez jakéhokoliv výrazu ve tváři, a po lících jí stekla osamocená slza bolesti. Z místa, kde se Malfoyovy prsty zarývaly do její kůže stékaly kapičky krve.
"Sklopte svoje hůlky!" zavřeštěl přes celou chodbu Lestrange, až se všichni divili, že je nenachytal nějaký profesor.
"Svoji hůlku sklopím, až bud padat mrtvý k zemi!" rozkřikl se James.
"Crucio!" namířila Narcissa hůlku na Jamese, ale ten se jedním úskokem kletbě vyhnul.
"Takže černá magie? Klesla jsi hodně hluboko. Pouta na tebe!" přikázal James, ale Narcissa kouzlo vykryla.
"Dost!" zavrčela Bellatrix.
"Vzdejte se Bello, jsme v přesile," namítla Hermiona.
"Ale my máme tu vaši povedenou kamarádku," řekl Malfoy.
"A co s ní chcete dělat?" zeptal se trochu vyplašeně Fred. Strach o sestru ho začínal přemáhat.
"Pobavit se. Crucio!" přikázala Bellatrix a Ginny se začala svíjet v Malfoyově sevření v bolestivých křečích. Nevydala ani hlásku, rozhodla se totiž nedopřát Bellatrix to potěšení.
"Expeliarmus!" vyslala proti ní Hermiona odzbrojovací kouzlo. Dokázala co chtěla, Bellina pozornost se stočila zpátky na ní. Toho využila Ginny, dupla Malfoyovi na nohu, otočila se o 180 stupňů a tvrdě ho udeřila kolenem do rozkroku. Pak mu vytrhla hůlku a omráčila ho dřív, než si ostatní stačili uvědomit co vlastně dokázala.
Pak už to šlo ráz na ráz. Lestrange zahalil celou chodbu do mlhy a než se Nebelvírským podařilo ji rozehnat, sestry i se svými snoubenci už byli pryč.
"Kde ses to naučila Ginny?" zeptal se jí Fred.
"Mamka usoudila, že se mi nějaká sebeobrana bez hůlky bude hodit, a tak mě přihlásila do mudlovského kurzu," pokrčila rameny. Pak se ale bez varování sesula podél stěny dolů a zůstala ležet v bezvědomí.
"Rychle! Na ošetřovnu!" zavelela Hermiona a nechala Remuse ať Ginny položí na vykouzlená nosítka a odlevituje ji na ošetřovnu. S Jamesem v čele rozrazili dveře ošetřovny a pospíšili si Ginny položit na prázdné lůžko. Ten virvál zburcoval madame Pomfreyovou, která vylezla z jejího kabinetu a hned šla výtržníkům vyhubovat.
"Co tady u všech čertů provádíte? Tohle je ošetřovna, ne famfrpálové hřiště pane Pottere!"
"Madame! Ginny je v bezvědomí!" vysvětlila to Hermiona a sledovala ošetřovatelku, jak zaběhla k velké skříni pro lektvary. Jeden olivově zelený do ní nalila a pak začalo vyslýchání.
"Víte jak se to přihodilo?" zeptala se jich.
"No..." začal rozpačitě James a podíval se po ostatních. George převzal iniciativu a okamžitě se pustil do vysvětlování.
"Šli jsme na snídani a mysleli si, že tam sestru potkáme, když jsme ale došli do jedné prázdné chodby, ležela tam na zemi," vysvětlil jednoduše.
"Dobrá. Dokud se slečna Brownová neprobere, odeberte se prosím na snídani. Pošlu vám sovu až zjistím něco víc. Do té doby všichni ven!" řekla naprosto nekompromisním tónem, za který by se nemusela stydět ani profesorka McGonnagalová a vyhnala je ven z ošetřovny.
"Jak jste nás kluci vlastně našli?" zeptala se Hermiona. Zajímalo jí, jakou výmluvu použijí.
"Máme svoje stopovací metody," usmál se Sirius tajemně a přejel si rukou přes kapsu, kde měl schovaný Pobertův plánek. Fred s Georgem se po sobě významě podívali a pak se usmívali. Od ucha k uchu jako by už nikdy neměli přestat.
Zbytek dne proběhl v klidu, bylo téměř na denním pořádku, že Jamese Lily odpálkovala, Filchovi nějakým záhadným způsobem hábit změnil barvu na křiklave oranžovou a Severus Snape visel za kotník ve vzduchu. Od madame Pomfreyové nedostali žádnou zprávu, a tak usoudili, že se Ginny ještě neprobrala.

KAPITOLA 10 - Sir William de-Merion

31. prosince 2013 v 5:00 | Juliette |  Lucy Delaney
Nahlédla jsem do knihy a zděšeně uskočila. Ze stránek se vznesla postava zahalená ve stříbrném plášti, u nohou jí stál orel a v ruce měla podobnou hůl jako můj otec. Postava byla asi dvacet cemtimetrů vysoká a okolo sebe měla mlžný opar.
"Vaše výsosti," řekla postava a vysekla mi purkle. Čuměla jsem na tu malou postavičku jako tele na nový vrata neschopná kloudné reakce. Já a výsost? Dobrej vtip. "Je mi velikou ctí se vám představit, jmenuji se sir William de-Merion, a byl jsem pověřen vaší matkou o seznámení jejího veličenstva se vším, co obsahuje Odkaz." Stále jsem se snažila vstřebat co mi ta malá postava řekla. To že je sir jsem ještě pochopila, ale cože to žvatlal o mé matce?
"Má matka?" zeptala jsem se nejistě.
"Ano, královna Venuše."
"Venuše? A ty jsi spadl odkud camprlíku? Z Marsu?" Tohle začíná být směšný. Ták se ukažte všichni co jste tu zalezlí, skrytá kamera je to poslední co potřebuju.
"Ne madame, já pocházím z Měsíce. Stejně jako mě podobní, jsme posláni k vyřizování vzkazů mezi vladaři a jejich potomky."
"Jaká madame? Připadám ti jako nějaká stará křehule?"
"Omlouvám se. V rozkazech máme uvedeny poze tyto oslovovací fráze. Vaše veličenstvo a madame z nich vyškrtáme, pokud si to budete přát."
"Samozřejmě. Stačí když mi budeš říkat Lucy." Normálně mi už přeskočilo. Já mu fakt nabídla tykání?
"Prosím slečno, dotkněte se mého společníka," řekl sir William. Orel, který si do této chvíle jen znuděně prohlížel laboratoř vzlétl, a vznášel se mi těsně před nosem. Asi jsem v té době měla nějaký výpadek mozku, protože jsem k orlovi natáhla ruku a zmizela spolu s ním, sirem Williamem a knihou kamsi na neznámé mlhavé nádvoří.

KAPITOLA 9 - Kniha

31. prosince 2013 v 4:00 | Juliette |  Lucy Delaney
Po další hodině, kterou jsem proležela na provizorním lůžku, se vrátil otec a vítězně svíral v ruce krabičku. Položil ji na stůl a nechal ji zvětšit. Poté ji otevřel a vyndalz ní knihu. Mojí knihu, musím podotknout.
"Vrať mi to," řekla jsem. Ha, konečně se mi vrátil hlas
"Ty raději lež a nic nedělej," odsekl.
"A co jiného mi zbývá, když jsi mě připoutal?"
"Kdyby to nebylo nutné nedělal bych to," odvětil prostě.
"Ty vždycky s největším potěšením, otče."
"Otevřela jsi někdy tu knihu?" zeptal se mě.
"Nedokázala jsem to."
"Tak se dívej," řekl a přejel prstem po hřbetě knihy, a poté třikrát poklepal na hlavu orla, který byl na vazbě vyobrazen. Zlatá spona svírající desky knihy klapla, a kniha sama se rozevřela.
"Jak jsi to udělal?" zeptala jsem se.
"Povstaň a nahlédni do této knihy," řekl podivným strojeným a nepřirozeně hlubokým hlasem. Jeho oči se opřely kamsi dozadu na zeď a z jeho prsou vycházela jemná bílá záře. Uvědomila jsem si, že řetízky i pásek kolem krku povolily, a já se mohla po sedmi dních znovu postavit. Trochu jsem zavrávorala, ale poté už pevným krokem přešla k otci a nahlédla do otevřených stránek knihy.

KAPITOLA 8 - Kde je ta krabička?

31. prosince 2013 v 3:00 | Juliette |  Lucy Delaney
Pokusila jsem se promluvit, ale marně. Stále jsem vyděšeně hleděla do otcových očí. Propaloval mě pohledem, několik desítek minut tam jenom stál a díval se mi do očí. Ani jednou nemrkl. Přemýšlel. Nebo spíš nepřemýšlel, pochybuju, že něco takového umí.
"Asi tě zajímá, proč jsi tady, v mé laboratoři." Ne asi, vůbec mě nezajímá proč jsem tu spoutaná a vydaná na pospas osobě, kterou z hlouby duše nenávidím.
"Jsi tady, protože jsi dovršila patnácti let, a jsi už dost zralá na přijmutí dědictví své rodiny." Kecy. Jaké dědictví? Snad si nemyslí, že mě tím zaujme!
"A také bych potřeboval od tebe jednu věc," řekl a odvrátil ode mě obličej. Přešel ke zdi, na které visel obraz nějakého muže v pokročilých letech a pokračoval. Nechápu tedy, proč mi tohle říkal, obvykle si bere věci bez mého dovolení.
"Chci vědět, kde máš tu krabičku." Zarazila jsem své myšlenkové pochody a zděšeně se na něj podívala. Jak může vědět o té krabičce? Snažila jsems e ji chránit! Tu krabičku, která je ukryta... Ne na to nesmím myslet, zase by si to zjistil tou svojí telepatií. Tralalá, zelená louka. Na louce je sedmikráska. Ta sedmikráska má dvaadvacet okvětních lístků. Vedle ní je chrpa. Taková hezká kytička to je. Utrhnu si ji a dám si ji za ucho. Páni ta lechtá!
"Tohohle mě ušetři, na sentimentální žvásty nemám náladu," zavrčel otec. Cože chtěl vědět? Kde je ta krabička? V mém pokoji pod pátým prknem vpravo od dveří? V mém pokoji... Ne! Moc myslím! Sakra!
"Díky, přesně to jsem chtěl vědět," řekla a zmizel z místnosti. Nechal mě tam samotnou, nadávat sama sobě za to, že moc myslím. Někdy by to chtělo vypnout, prostě vypnout a na nic nemyslet. To bychs e mohla někdy naučit. Pokud mi otec dá příležitost.

KAPITOLA 7 - Sedm dní v bezvědomí

31. prosince 2013 v 2:00 | Juliette |  Lucy Delaney
Otevřela jsem oči. Teda ne, pokusila se otevřít oči, ale zjistila jsem, že to nejde. Pokusila jsem se pohnout prsty, ale ty se také nehýbaly. Nebo hýbaly a já si to neuvědomila? Ucítila jsem něco studeného na pravém koleni. Po chvíli i na levém a pak jsem na zápěstí ucítila lehkou bolest, takové štípnutí, a znovu se propadla do nevědomosti.

Když jsem si svoji existenci uvědomila podruhé, dokázala jsem již otevřít oči a pohnout prsty. Ale ten obraz, který se mi naskytl mě naprosto vyděsil. Nademnou se skláněl otec, v rukách měl nějakou železnou tyč zakončenou velkým smaragdem a zlověstně na mě zahlížel. A pak jsem si uvědomila že jsem spoutaná, kolem krku jsem cítila nějakou látku, pravděpodobně přidělanou k provizornímu lůžku na kterém jsem ležela a každou končetinu obepínal tenký stříbrný řetízek. K mému potěšení - které v té situaci nebylo moc velké - jsem zjistila, že jsem aspoň oblečená. Podle zrcadla, které viselo nademnou černé tílko a maskáčové kalhoty. To samé co jsem měla to ráno, kdy jsem utíkala. Teoreticky to mohlo být dnešní ráno. Jak dlouho už tady můžu ležet?
"Sedm dní," řekl otec a já si uvědomila, že mi čte myšlenky. A sakra. Znova.


KAPITOLA 6 - Ráno

31. prosince 2013 v 1:00 | Juliette |  Lucy Delaney
Ráno mě probudil budík. To nemůže zvonit aspoň trochu tišeji? Ještě aby probudil půlku ulice. Teď rychle sbalit saky paky a vydat se pryč dřív, než se probudí.
"Kampak kampak?" zeptal se hlas ze stínu, když jsem byla uprostřed schodiště. A sakra.
"Jdu na snídani otče," odpověděla jsem stroze.
"A k čemu máš batoh?"
"Chtěla jsem po snídani vyrazit ven."
"Ve čtyři ráno?"
"Ne, v pět až vstaneš."
"LHÁŘKO!" vykřikl a uhodil mě do hlavy. Cítila jsem ještě, jak mi po spánku stéká něco teplého a pak jsem se v bezvědomí svalila ze schodů. Co se mnou bylo dál jsem se proto nedozvěděla.

6. Nová posila

30. prosince 2013 v 22:03 | Juliette |  Last Year
"Takže jsme teď všichni na jedné lodi že?" zeptala se, když si k nám sedala. Samozřejmě že ji klobouk zařadil k nám! Ještě aby taková holka skončila ve Zmijozelu! "A ty musíš být Petr!"
"Jop, ale teď z něj nic kloudného nevytáhneš, jakmile uvidí jídlo, nedá se s ním bavit," ušklíbl se James.
"Málem bych zapoměl, Náměsíčníku, jaké je heslo?" zeptal jsem se.
"Tohle se ti bude líbit. Buclatá dáma si nás tak oblíbila, že je heslo Poberti," usmál se.
"Skvělé, aspoň se trochu víc proslavíme," usmál se James.
"Neviděl jste někdo Evansovou? Dneska jsem ji ještě nepozval veřejně na rande," řekl James a začal se rozhlížet. Uviděl ji nedaleko, seděla s Patriciou a o něčem se zarytě bavily.
"HEJ EVANSOVÁ!" zařval James, až mi z toho málem zalehly bubínky. Studenti, a především Nebelvírští ztuhli v očekávání. Hádky Potter versus Evansová byly velmi oblíbené, dokonce někdy i u učitelů. "POJĎ SE MNOU NA RANDE!"
"NA TO ZAPOMEŇ POTTERE!" zakřičela na oplátku, ale nezvedla oči od talíře.
"No ták Evansová, už šest let mě odmítáš, co takhle si dát pohov?"
"Možná, kdyby sis dal ty pohov od arogance, zvaní na rande a toho příšerného vytahování se se zlatonkou, kývla bych. A málem jsem zapoměla," řekla Lily když se na něj konečně podívala. "Ještě jednou ti zajede ruka do tvých neuvěřitelně rozcuchaných vlasů, co snad nikdy neviděly hřeben a ukážu ti co to znamená být ponížen holkou," dodala ještě výhružně.
"Ty by jsi se mnou vážně na rande šla?" zeptal se jí a nestačil se divit.
"Zkus dokázat že mi za to stojíš," odvětila a odešla pryč.
"Hostina už končí kluci, zavedete mě prosím do ložnice?" zeptala se o nékolik minut později Jean.
"Jasně proč ne," pokrčil jsem rameny a pokynul rukou, aby šla za mnou. "Víš, my jakožto Poberti, známe všechny zkratky, všechny tajné chodby a tajné místnosti a máme dokonalý přehled o všem co se kde šustne. Drž se nás a nikdy se neztratíš," mrkl jsem na ni a přátelksy ji objal kolem ramem. Tohle bude super rok. Sice nás čekají OVCE... Ale dost času. Máme super novou učitelku na Obranu, a novou spolužákyni, která vypadá jako fajn holka. A ona je fajn holka! Ještě nikdy jsem si s holkou takhle nerozuměl.
Z rozjímání mě vyrušily šouravé kroky. A sakra. Filch!
"Rychle poběžte!" vykřikl jsem a rozeběhl se opačným směrem. Elegantním skokem jsem přeskočil tu slídivou zmiji paní Norrisovou a upaloval dál. A ostatní za mnou. Zastavili jsme se až u obrazu Buclaté dámy a snažili se vydýchat sprintový běh přes tři patra.
"Heslo milánkové?" zeptala se nás mile.
"Pobertové," odpověděl jí James.
"Doufám pane Blacku, že mi zase budete celý rok donášet drby, abychom měly s Violetou co probírat?" usmála se na mě.
"No to si pište, že bude, snad větší drbna než on v Bradavicích jakživ nebyla," usmál se na ni Remus a strčil Jeanette do Nebelvírské společenské místnosti. Rozhlédl jsem se kolem dokola. Bylo to tu stejné jako každý rok. Ale přeci jen jiné. Letos jsme tady byli nejstarší, byli jsme vzor pro malé prvňáčky. A taky jsme měli skládat OVCE. S Jamesem, jakožto budoucí bystrozoři, jsme museli udělat OVCE z Obrany proti černé magii, Přeměňování, Lektvarů a samých podobně lákavých předmětů. Obrana a Přeměňování byly brnkačka, horší to bylo s lektvary. Do Bystrozorské Akademie brali pouze ty s OVCE Nad očekávání, a my zatím měli přijatelné. Petr měl štěstí že nešel v našich stopách. Z hlavních předmětů měl povětšinou mizerné, jen bylinky a studia mudlů měl vynikající.
"Ty Jean, čím vlastně chceš být, až vystuduješ?" zeptal jsem se.
"Chci se stát členkou Fénixova Řádu," odpověděla.
"Jaktože víš o Řádu? Myslel jsem, že to je tajná organizace! Tak mi to teda aspoň máma říkala. Já taky přestoupím k Řádu, až si vezmu Evansovou," prohlásil James a svalil se do nejbližšího volného křesla.
"Jo a budete mít spolu kluka jménem Harry, co bude milovat famfrpál, bude mít tvoji podobu a Lilyiny zelené oči co?" ušklíbl jsem se ironicky.
"Ne, bude se jmenovat Harry James Potter a ty mu půjdeš za kmotra!" rozhodl James. "A jak vlastně víš o Řádu?"
"Než jsem nastoupila, byla jsem na schůzce s Brumbálem a ten mi to navrhl. A já to přijala," vysvětlila nám to. "Kluci, moc děkuju za příjemný den, nevíte kde mám ložnici? Už půjdu spát," usmála se na nás a pak podle našich pokynů vyrazila do ložnice.
Ve společence jsme seděli ještě dlouho do noci a rozjímali nad možným i nemožným sňatkem mezi Lily a Jamese. Skončili jsme, když za námi přilítla rozčepýřená McGonnagalová a strhla nám deset bodů. Pak jsme si už v klidu lehli a usnuli.


8. Lektvar proti kocovině bude potřebovat asi více lidí

30. prosince 2013 v 20:00 | Juliette |  S Poberty v Bradavicích
Dny míjely dny a čím větší byla zima, tím víc přibývalo úkolů, famfrpálových tréninků a nemocných na ošetřovně.
Bylo něco kolem půl sedmé ráno a byla sobota. Den klidu a odpočinku, ale ne pro Jamese. Vytáhl z kapsy šikovnou mudlovskou hračičku a zmáčknul ji. Přes celou Nebelvírskou věž a podle některých Mrzimorkských a Havraspárských přes půlku hradu, se rozlehl neidentifikovatelný příšerný zvuk, za který mohli všichni vděčit kapitánovi týmu. Když konečně spustil prst a vyndal si špunty z uší, se zadostiučiněním pozoroval studenty ploužící se v pyžamech do společenské místnosti. Většiny si nevšímal, ale odchytil si svoje hráče a vydával pokyny. "V jedenáct nám začíná zápas se Zmijozelem. Musíme být bdělí a připravení jinak nás převálcují. Mají rychlejší košťata, ale my máme lepší hráče. Je to otázka zkušenosti a přesnosti, a opovažte se být někdo terčem potlouku! A teď alou na snídani," zavelel a skupinka se odbelhala do Velké síně, samozřejmě už ve dresech.
"Ach jo tohle mi chybělo," rozplíval se George, "když nás a Harryho ta stará ropucha nenechala hrát, měl jsem chuť na ní poslat jedno takové pěkné kouzlo, takové, kde by se jí vrátila její původní podoba, totiž žába."
"Pokud s ní nebyla křížená tak nechápu, jak to, že jí byla tak podobná," uvažovala Hermiona, "že by tohle byl důvod, proč nesnášela křížence?" zeptala se a pohledem zavadila o Poberty. Chudák Remus vypadal, že je už pár dní nemocný... Blížil se další úplněk.
Když dojedli, přidala se Hermiona k Remusovi a Siriusovi, Petr se totiž zase někde ztratil. Hádejte asi kde? Když došli na tribuny, jako praví přátelé si zabrali na nejlepší místa. Zápas nakonec vyhráli Nebelvírští 290:30, za což mohli vděčit Fredovi, který jedním přesným rozmachem sejmul Zmijozelského brankáře.
Nebelvírští si přichystali pro hráče oslavu a vyzvedávali Jamese a ostatní na ramena a připíjeli si na ně. Celou společenskou místností se linuly hlasité tóny neidentifikovatelné hudby, byl cítit alkohol a dobrá nálada byla vidět ve všech tvářích. Jako každá správná Nebelvírská párty ani tahle neskončila před půlnocí. Kolem jedné už byli všichni na mol, většina odpadla ale i přes to čtyři Nebelvířané byli střízliví. A pomáhali holkám a klukům do jejich ložnic.
"Byl jsem papinkat v kuchyňce tam dole s takovýma malýma tvorečkama," žvatlal zrovna George zavěšený do svého bratra. A ten žvatlal s ním.
"Já tam taky papinkal, ti malí pidižvíci mi tam nosili jídlo."
"A je tam hruštička a tu když polechtáš tak se směje."
"A já jednou cestou potkal kočičku, takovou staroučkou opelichannoučkou, s červeňoučkýma očičkama."
"Jo hele tu znám taky, tak hezounky se mi otírala o nožičky, že jsem ji vzal a odnesl do pelíšku."
"Ta kočička má pelíšek?"
"Taková velká místnost, těch pelíšků tam bylo mocinky moc."
"To mi musíš ukázat!"
"Všechny pelíšky byli běloučké a trochu tvrďoučké, a vevnitř byla vodička!"
"To asi aby se mohla kočička napít až bude mít žízničku!" Ginny při pohledu na své dva bratry jen těžce potlačovala smích.
"Hele," naklonila se k ní blíž Lily, "nejsou náhodou čtyřprocentní?" zeptala se a také potlačovala smích.
"Ne nejsou, Freda jsem jednou načapala s mudlovskou holkou a George s mojí bývalou spolužačkou," ujistila ji Ginny. "Tobě se snad líbí že se ptáš?" dívala se na ni Ginny a snažila se cokoliv vyčíst z jejího nicneříkajícího pohledu.
"Ne neboj, po tvých bratrech nejedu, mě se líbí trochu někdo jiný," řekla a pohledem zabloudila k Jamesovi, který hlasitě chrápal v křesle, stočený do klubíčka s flaškou ohnivé whiskey v ruce.
"Tak proč mu to neřekneš?" zeptala se.
"Kdyby tě někdo už od prvního ročníku ztrapňoval a pořád tě zval na rande, kývla by jsi mu?" odpověděla otázkou.
"Tak jak to, že měníš názor?" zeptala se Ginny, která nic nechápala. Remus se Siriusem přece říkali, že ti dva se dali dohromady až v sedmém ročníku.
"Změnil se. Už není takový rozcuchaný idiot co mě pořád zve na rande tím klasickým "Hej Evansová! Co takhle rande?" Změnil se, už mě zve jenom občas." namítla Lily.
"Páni, to bych nikdy nechtěla zažít, ale někdy to může být sladké."
"To ani omylem! Kdykoliv se se mnou začal bavit nějaký hezký kluk, okamžitě se tam objevil a odháněl ho pryč! Nechápu jak mě mohl tak rychle najít, ale všichni kluci na téhle škole ví, źe se mnou se bavit nemají, že by poté měli co dočinění s klukem co dřív metá kletby než se ptá. Ne teda vždy, ale jednou když mě políbil jeden Havraspárský kluk, skončil dva týdny na ošetřovně," povzdechla si Lily.
"Vím jak se musíš cítit. Jednou jsem chodila s mudlovským klukem Mattem, co bydlel ve stejné vesnici jako já a můj milovaný bratříček tam přilítl a řval něco o tom, že jsem na to moc mladá. Pak mě sledoval jako ostříž. Dokonce spal před dveřmi mého pokoje! Přestal s tím, až když na něj vyletěla mamka."
"Který bratr?" zeptala se Lily.
"Ron," odpověděla bezmyšlenkovitě Ginny a až pozdě si uvědomila, že se prořekla.
"Ron? Jaký Ron? Já myslela, že máš jen dva bratry!" vyzvídala Lily.
"Víš, ještě před odjezdem do Bradavic, asi dva dny předtím než jsme potkali Potterovy, na naší rodinu zaútočili Smrtijedi... A... A... Zabili Rona, mamku i taťku," k této lži přidala pravé slzy a měla pocit, že jí to Lily zbaštila.
"Pro Merlina Ginny co se ti stalo!" zvolala Hermiona, která seběhla ze schodů do ložnic.
"Ale, zmínila se o své rodině, kterou z půlky vyvraždili Smrtijedi. Být na jejím místě, brečím ješte rok," povzdechla si Lily a dál hladila vzlykající Ginny. Hermiona hned pochopila která bije a řekla Lily ať ji zastoupí v odvádění a převlíkání holek, které to jako spousta jiných s alkoholem trochu přehnaly. Trochu? Hodně. Když Lily odešla tak se jí Hermiona zeptala.
"Tak proč jsi se musela sklonit k takové lži?"
"Omylem jsem se prořekla o Ronovi," řekla Ginny která přestala brečet hned jak Lily zašla za roh. Teď si jen utírala rozmazanou řasenku.
"Dobře, ale musíš nám říct to stejné co jsi řekla jí, abychom mohli v té lži pokračovat a nikomu to nebylo podezřelé. Možná bychom měli Brumbálovi sepsat všechny ty historky, aby aspoň někdo byl úplně zasvěcený. Tak, povídej a přeháněj, já to budu sepisovat," pobídla ji a vytáhla brk a pergamen. Zatímco jí Ginny vyprávěla co řekla, společenská místnost se pomalu vyprazdňovala. Remus už odvedl všechny kluky pokud možno do správných postelí. Lily to měla jednodušší, protože pár holek bylo jakž takž střízlivých, takže do svých ložnic trefily samy.
"Holky, už bychom měly jít spát," houkla na ně ještě Lily a zmizela na schodech.
"Lily má pravdu, už jsou dvě hodiny."

"Remusi, ty jsi vážně vařil lektvar proti kocovině celou noc?" zeptal se James, když mu ráno kamarád podával lahvičku s ne moc vábně vypadajícím lektvarem.
"Co bych pro kamarády neudělal?" zeptal se a další podal Blackovi, který se už také probíral.
"Díky Náměsíčníku," usmál se Sirius a kopnul obsah lahvičky do sebe. Znechuceně se otřásl.
"Jak ti to vlastně máme oplatit? Vždyť jsi celou noc kvůli nám nespal!"
"Dvanácteráku, to já vám mám co oplácet! Jednou měsíčně riskujete život s krvelačnou příšerou, tohle a opisování domácích úkolů je to nejmenší, co pro vás můžu udělat," usmál se smutně.
"Ale, ten tvůj malý chlupatý problém nic není, navíc víš, že nás to baví! A následující den navíc nemusíme do školy!" jásal James. "Kdy je vlastně další úplněk?"
"Další sobotu, jdete na snídani?"
"Jasně, jen co vzbudíme Červíčka. ČERVE! VSTÁVAT A CVIČIT, JE RÁNO!" zařval Sirius Petrovi do ucha. Ten se jenom převrátil a chrápal dál.
"Dobře řekl sis o to. Jamesi, pomůžeš mi? Vidím to na Levicorpus a Aguamenti. Na tři, raz, dva, TŘI!"
"Levicorpus!"
"Aguamenti!"
"Kluci! Pusťte mě vždyť už vstávám!" Řvalo to tlusté cosi, které vyselo za nohy ve vzduchu a bylo celé mokré. Zmítalo sebou jako prase před porážkou.
"Liberacorpus," švihnul hůlkou Remus a Petr se svalil do postele. "A opovaž se ještě usnout!" křikl za ním když se zbytkem Pobertů zcházel ze schodů.
"Neviděli jste někdo Freda s Georgem?" zeptal se najednou Sirius.
"Ne, skoč nahoru pro plánek, třeba už šli na snídani," navrhl James. Když Sirius vyběhl nahoru, vyhrabal zpod postele starý pergamen, poklepal na něj hůlkou a pronesl: "Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," nestačil se divit.

2. "Oblíbená" profesorka

30. prosince 2013 v 19:00 | Juliette |  Osud dvou dědiček
"Hejbni kostrou ségra! Tonksová tu bude každou chvíli!"
"Mám snad v zadku vrtuli? Jestli tu bude dřív, počká. Já se kvůli ní nepřetrhnu."
"Nikdy nepochopím tu tvou zálibu v líčidlech. A na co sakra kulmu? Jsi metamorfomág, a nedokážeš si ani trochu zvlnit vlasy?"
"To víš že dokážu, ale tady jde o efekt. Nechci je mít rádoby přírodní. Chci je mít nakulmované!"
"No kvůli tobě nám uteče film!"
"Nedělej se jo? Stejně tam zase budou reklamy!"
"To neznamená, že musíme přijít pozdě. Koho si myslíš že v kině sbalíš? Johnyho Deppa?"
"Jako by se ti nelíbil. A promiň, že nechci vypadat jako strašák když jdu ven!"
"No dovol?! Víš že kluci mají radši holky bez make-upu? Aspoň když se vedle nich ráno probudí, nevyletí z kůže hrůzou!"
"Sama víš, že nemám nic jiného než tužku, stíny, pudr a lesk! Make-up nepotřebuju."
"Můžeme?"
Obě dívky ve spěchu seběhly po schodech dolů a uvítaly se s dnes blonďatou Tonksovou. Poté se vydaly rušnými ulicemi do středu Londýna, kam je Tonksová zavedla do jednoho multikina.
"Statečné srdce? My vážně jdeme na Statečné srdce? Tonksová já tě miluju!" výskala si Violetta, když se koukala na lístky ve svých rukách.

Po kině si ještě sedly v kavárně a vyptávaly se Tonksové na její vztah s Kingsleym. Chodili spolu už týden a nikomu v Řádu to neuniklo.
"Doufám, že nám i po vaší svatbě dovolíš říkat ti Tonks? Nějak si nedovedu představit, že bych ti měla říkat Pastorková," řekla Victoria a schytala takový přátelský pohlavek od jejich sestřenice.
"Chodíme spolu pár dní a vy už byste mě chtěly oddat? Tak to ne holčičky. Jak se vyvíjí ten tvůj vztah s Fredem Violo?" zeptala se Tonksová a nenápadně se snažila vyhnout tématu, které dvě dívky tak velmi zajímalo.
"Ale já s ním nechodím Tonks," namítla černovláska.
"Zatím," dodala její sestra.
"No jo, všimla jsem si že po tobě Violo nějak pokukuje. A po tobě Vicky zase George."
"Ne neboj, George se mi nelíbí a ani já se nelíbím jemu. Věděla jsi že má spadeno na jakousi Angelinu? Uvidíme se s ní ve škole. Jsem zvědavá na jeho vyvolenou, už kolik dní mi o ní básní. Častokrát je to s ním k nevydržení, ale pořád lepší poslouchat jaké má Angelina krásné oči, než poslouchat jak má Fred vypracované tělo, krásné vlasy a jak se tady moje sestřička ztrácí v jeho očích," řekla a schytala od sestry pohled typu "to si s tebou vyřídím později."
"Jakobych taky nemusela poslouchat zamilované řečičky co?" ušklíbla se Violetta na sestru.
"Ale tohle je jiné," řekla. "Remus o mě nejeví zájem a já se mu vůbec nedivím. Vždyť mi je teprve patnáct," povzdychla si. Tonksová jako jediná, kromě Violetty, věděla o platonické lásce Victorie Blackové, která trvala už několik týdnů.
"Spíš si myslím, že nevěří, že by se ti líbil. Já Remuse už nějakou dobu znám, on si raději řekne, u ní nemám šanci, než aby si přiznal že taky za něco stojí," řekla Tonksová.
"Stejně nepochopím, jakto že ho už nějaká neklofla," divila se Tori.
"Prostě jim nedává přiležitost. Mě se taky jednu dobu líbil, ale odmítl mě."
"Ty jsi měla spadeno na mého Remuse? Tonksová! To ti nedaruju," smála se Victoria.
"Jo, ale neboj se, je to asi rok zpátky. Tenkrát mě docela hnusně odbyl, takže jsem to vzdala. Myslím, že potom trochu litoval, když jsem si začala s Charliem."
"Ty jsi chodila s Charliem Weasleym?" zeptala se Violetta a vykulila na Tonksovou oči.
"Jo, v té době ještě neměl v dračí kolonii přítelkyni, ale oba jsme uznali, že to nemá budoucnost, tak jsme se rozešli. A teď jsme přátelé."
"Páni. Měly bychom už jít jinak si bude táta dělat starosti. Zítra navíc odjíždíme do Bradavic!" vypískla Victoria a odešla k pultu zaplatit. Poté se všechny tři vydaly spletí uliček až na Grimmauldovo náměstí, kde je Tonksová opustila a oni se připojily do zmatku který paní Weasleyová vyvolala vevnitř.

Další ráno se jako naschvál Victoria probudila o půl jedenácté. Když se jí podařila probrat sestru a i s kufry dorazily do předsíně, zbývalo jim do odjezdu vlaku ještě patnáct minut. V kuchyni na ně čekal už značně nervóžní Sirius a každou chvíli pokukoval po hodinách.
"No konečně jste se uráčily vyhrabat z postelí? Ještě pět minut a za budíčka byste mi nepoděkovaly. Molly s Arturem si děti odvedli už před nějakou dobou, Harry s Hermionou jeli taky, jenom já na vás musím čekat," vysvětlil a podal děvčatům svačiny, co jim udělala paní Weasleyová. "Můžeme se přemístit? Jinak totiž ten vlak nestihnete," zeptal se dvojčat a natáhl k nim pravou ruku. Obě se bez zaváhání chytily.
"Taťko, ale ne do největšího houfu, musíš se ještě přeměnit v psa, aby tě nikdo nepoznal," poučila otce Victoria a pak už se ozvalo hlasité PRÁSK, a dvě dívky s kufry a jeden velký černý pes se ocitli na nástupišti 9 a 3/4, kde se připojili k ostatním studentům a zabraly si jedno prázdné kupé vzadu ve vlaku. Pak se ještě běžely rozloučit se "Čmuchalem" ale to už se kola dala do pohybu, tak musely v rychlosti nastoupit. Když zajel vlak za zatáčku, nádraží zmizelo a z okna byl vidět pouze Londýn, který zanedlouho vystřídala venkovská krajina. Victoria si četla Famfrpál v průběhu věků a Violetta si procvičovala spaní na nepohodlném podkladu, když dovnitř vpadly tři osoby, které tam dívky z celého srdce nechtěly spatřit.
"Ach jo, a já se těšila že se toho budu moct ušetřit," řekla Violetta, protáhla se a chmátla po hůlce, která ležela vedle ní. Jen tak pro jistotu.
"Vidím že jste tu nové, jsem Draco Malfoy, a tohle jsou Crabbe a Goyle," ukázal na dvě gorily stojící za ním a bez optání se posadil.
"Nějak ses opomenul zeptat, jestli máme v kupé volno," nakrčila nad jeho jistotou Victoria nos a radši stáhla nohy ze sedačky na zem, kdyby se i gorily rozhodly posadit se.
"Jste tu jen dvě, a my jsme tři," namítl Malfoy.
"A tím chceš jako říct co?" zeptala se Violetta. Skoro už hůlku přelomila na půl, jak se snažila v sobě dusit vztek. Tenhle ulízaný blondýn, se jí vůbec nelíbil. A o to hůř, že byl z rodiny.
"Že vás, jelikož si nemáme kam sednout, budeme obtěžovat až do konce cesty."
"A ty si myslíš, že tě tady necháme ty uťápnutej ňoumo?" zeptala se Victoria, která narozdíl od sestry si tuto situaci velmi užívala. Věděla, že udělá-li kdokoliv z nich krok blíž, vinou sestry se hezky proletí celým vagonem.
"Jak se opovažuješ? Kdo vlastně vůbec jste?" ptal se Malfoy, který začínal trochu rudnout.
"Jsme tvá noční můra," zašeptala zlověstně a vyslala na něj kouzlo ve stejné chvíli, kdy ho vyslala také Violetta. V pozdějších letech ani vědci nedokázali přijít na to jaké kletby byly použity. S vítězným úsměvem se Violetta posadila zpátky na sedadlo, ze kterého předtím vyskočila a vytáhla si čokoládové žabky.
"Myslím, že se půjdu podívat za ostatníma, snad to tu zvládneš sestři," řekla a po krátkém zakývání na souhlas otevřela dveře kupé a jedním velkým krokem překročila nehybné tělo Draca Malfoye, a těch dvou goril, které Draco povalil. Ještě mu zkontrolovala tep a když ho ucítila, spokojeně se vydala vlakem dál a na tváři jí hrál pobavený úsměv. Nevšímala si ani zvědavých hlav, které se vykláněly z kupé, aby viděly tu spoušť, kterou dvojčata Blackovic provedla (polovila vagonu byla přebarvena do maskáčově zelené, včetně tří nehybných postav na zemi). Zastavila se někde uprostřed, kde v jednom kupé spatřila dvě zrzavé hkavy. Ihned jí došlo, že to musí být dvojčata a tak se k nim připojila, k nim a jejich kamarádovi Lee Jordanovi, který byl podle všeho stejně střelený jako dvojčata.
"Kde jsi nechala sestru?" zeptal se Fred, když do kupé vešla sama.
"Ale, tam někde vzadu tlachá s Dracem Malfoyem," odpověděla a usmála se, když vyděla jejich vystrašené obličeje.
"Tos jí tam s tím pošukem nechala samotnou?" zeptal se vyděšeně Fred a už byl napůl na chodbičce, když ho Victoria stáhla zpátky a vysvětlila mu, že Draco už několik minut leží v mrákotách na zemi.
"Tak to se vám povedlo. Ale letos si na něj dávejte pozor, je to prefekt. Slyšeli jsme jak strhává body Nebelvírským druháčkům jen proto, že může," ušklíbl se zhnuseně Lee. Victoria mu hned padla do oka.
"Fred mi o tobě a sestře vyprávěl, nikdy jsem netušil, že má Black dvě dcery."
"No jo, tobě taky něco říct že? Drbno," zaškaredila se naoko. "My samy jsme se to dozvěděly těsně před matčinou smrtí."
"Aha, promiň to jsem nevěděl," omlouval se rychle Lee.
"Ne to je v pořádku, už jsem se s tím smířila, ale dávej pozor u sestry, pořád ji to hodně bere. Kdybys nevěděl která to je, rovné černé vlasy, obvykle ve vysokém culíku, hnědé oči. A jsme si podobné. Někdy si ty vlasy i kulmuje. A rozhodně nikdy se jí nepokoušej provokovat, mohlo by se ti to vymstít," poučila svého nového kamaráda Tori. Vyprávět o sestře bylo o tolik lehčí, než vyprávět o sobě samé. Ale i to si musela protrpět s otcem.
"Jo Georgi, cestou jsem potkala Angelinu, neřekl jsi mi, že je kapitánka kolejního družstva!"
"Ona je i kapitánka? No to mě podrž, snad mě vybere do týmu!"
"Nemáš proč zoufat brácha, nás vybere jako každý rok, a komentovat to bude Lee, že jo kamaráde?" zeptal se Fred.
"Že váháš," zazubil se na něj naoplátku.
"Tak když mě omluvíte, půjdu si pokecat se svou vyvolenou," řekl George a proplachtil dveřmi ven z vlaku. V následujících chvílích jí Fred s Leem vyprávěli, jak prohnali školníka po celém hradě až z toho chudák skončil týden na ošetřovně, jak paní Norrisovou odlevitovali Snapeovi do dýňové štávy, když se jednou o hostině nedíval, jak profesorce McGonnagalové přeměnili stůl ve veš a ona ji chudák nemohla najít - než jí ji jedna studentka vytáhla z vlasů - jak profesorce Trelawneyové zapálili jednu z jejích dlouhých šál. Bylo toho hodně, a tak se nebylo čemu divit když zanedlouho zastavovali na nádraží v Prasinkách. Sestry měly jet v loďkách, jako zbytek prvňáčků, ale nestihly to, protože se slovně střetly ještě s Pansy Parkinsonovou, a z vlaku vyskakovaly až když se rozjížděl na cestu zpátky. Obě děvčata si tedy odchytila Harryho, který zůstal s nimi skoro jako poslední a vydaly se ke kočárům, které nikdy nic netáhlo, jak jim to popsal Harry. O to větší bylo překvapení, když všichni tři uviděli podivné tvory. Byla to jakási zvířata, asi nejvíce podobná koním, bez masa, potažená jen černou kůží, pod níž se jasně rýsovala každá kost. Na hřbetech měli obrovská černá kožnatá křídla, podobná těm netopýřím, ovšem mnohonásobně větší. Měli hlavy podobné dračím, bílé oči bez zorniček.
"Harry, ty je taky vidíš?" zeptala se Victoria, když si prohlížela zděšením zbledlou kůži kamaráda.
"Je?" zeptal se opatrně Harry.
"Jsou to testrálové, neboj se, jsou neškodní," usmála se Violetta a jednoho pohladila po šíji. Poté bez otálení nastoupila do kočáru následovaná sestrou. Jen Harry vyděšeně zíral na zvířata zapřažená ke kočáru a po přemlouvání děvčat si do kočáru zalezl také.
"Co jsou zač?" zeptal se Harry Violetty, když se trochu vzpamatoval. Kočár se ubíral svižně po cestě a v dáli už mohli Bradavičtí studenti spatřit vrcholky nejvyšších věží.
"Jsou to testrálové. Ale neboj, ještě se o nich určitě budeme učit. Ve studijním plánu na OVCE jsou. Ale neříkej o nich nikomu. Některé lidi by to vyděsilo. Bojí se jich, protože je dokážou vidět jen lidé, kteří někoho viděli umřít. Třeba ty Cedrika," řekla Violetta. Dívky se už dozvěděly mnohé, Ron a Hermiona jim vyprávěly spoustu sebevražedných misí, třeba Honba za baziliškem, Najdi si svůj vlastní kámen mudrců, nebo Chyť si svého vlkodlaka. Jejich otec jim zase vyprávěl příhody, kdy po večerce s Jamesem naháněli strašidlo Protivu, nebo jejich tresty v Zapovězeném lese. Jednou ho jeho dcery přemluvily k vyprávění, co se stalo po smrti Harryho rodičů, jak Siriuse chytili a odvlekli do Azkabanu bez soudního líčení.
"A koho jste viděly zemřít vy?" zeptal se.
"Já svého kluka a Victoria maminku," řekla Violetta a oči se jí zaleskly slzamy při té bolestné vzpomínce.
"Já promiň, nechtěl jsem tě rozplakat," řekl rozpačitě Harry a objal ji. To už ale kočáry zastavily a sestry Blackovy se od ostatních odpojily aby se mohly přidat k prvňáčkům, kterým už něco vysvětlovala postarší čarodějka s pevným drdolem, ze kterého si ani jeden vlásek nedovolil vypadnout, celkově vyhlížela přísně. Když děvčata přišla blíž, profesorčina pozornost se na ně stočila.
"A vidím, Albus mi o vás vyprávěl děvčata, půjdete jako poslední, počkáte za dveřmi do Velké síně, než vás profesor Brumbál ohlásí. Mimochodem, já jsem profesorka McGonnagalová, ředitelka Nebelvírské koleje. Budu vás mít na přeměňování, doufám, že dosáhnete požadovaných výsledků," řekla, otočila se a rázně odkráčela za roh chodby. Dvojčata si něco tiše špitala tiše se pohihňávala, zatímco ostatní prvňáčci vyhlíželi nejistě. Zanedlouho se znovu vynořila profesorka a pokynula prvňáčkům. Holky se dívaly na rozklepaná tělíčka a nakonec se přidaly k nim, zastavily se však u velkých dveří, skoro se to dá nazvat vrata, a poslouchaly co se v síni děje. Slyšely štěbetání jak holek tak kluků, hlasité klapání profesorčiných podpadků a šoupání malých nejistých nožiček. Když vše utichlo, rozhodly se nakouknout dovnitř co se děje. Uvnitř uviděly čtyři kolejní stoly a jeden profesorský, který stál na podiu. U něj se krčili prvňáčci a všichni se dívali na jakýsi starý opelichaný klobouk. Po chvíli se síní roznesl zpěv, a holky si domyslely, že to vychází z toho klobouku.

Za dávných dob,
když jsem byl mlád
a Bradavice též,
panovala tu jednota,
již jinde nenajdeš.

A zpíval. A zpíval o čtyřech kouzelnících dávných dob, o jednotě, která by měla nastat, o kolejích, které by se měly sjednotit. Když dozpíval, ozval se potlesk doprovázený mumláním všech studentů. Když ale povstala profesorka McGonnagalová a přejela síň pohledem, vedle kterého kletba Avada Kedavra byla neškodná jako kdejaká lechtací kletba, hovor utichl a nikdo se už neodvážil vydat ani hlásku.
"Abercrombie, Euan," řekla profesorka a pozvedla klobouk, aby ho mohla nasadit na hlavu chlapci s nepřiměřeně velkýma ušima. Klobouk ho zařadil do Nebelvíru.
"Mít takové jméno, tak asi prokleju toho, kdo mi ho dal," pošeptala Victoria sestře.
"Ten to bude mít chudák ve škole těžké," politovala ho Violetta a dál se věnovala pozorováním tváří všech přítomných studentů, co k nim neseděli zády.
Když McGonnagalová vyvolala posledního prvňáčka, Zellerovou Rózu, která skončila v Mrzimoru, povstal profesor Brumbál a veškerý hovor, který se stihl rozpoutat zase rázem utichl.
"Vítejte noví studenti. Vítejte i známé tváře, které zde máme to potěšení vídat již několikátým rokem. Než se však pustíme do výtečné hostiny, musíme zařadit ještě dva nové studenty, kteří, za nemilých okolností, se uvolili studovat na škole čar a kouzel v Bradavicích. Poprosím slečnu Violettu Blackovou, a slečnu Victoriu Blackovou, aby předstoupily a nechaly se zařadit do koleje," řekl Brumbál a posléze se posadil. Zraky všech se upřely ke vchodu do velké síně, kde se oběvily obě dvě dívky a ruku v ruce procházely mezi Nebelvírským a Havraspárským stolem. Violetta se podivně usmívala, spatřila totiž vyjevený výraz v Malfoyově obličeji ale nijak to nekomentovala a šla dál. Když procházely kolem Weasleyových, dvojčata na ně zamávala a sdělila že jim drží palce. Když došly k pódiu, pozdravily profesora Brumbála, který jim také kývnul na pozdrav, a pak už věnovaly veškerou svou pozornost profesorce McGonnagalové.
"Blacková, Victoria."
Dívka se posadila na židličku a přetáhla si klobou přes hlavu. Ani ne po minutě se rozevřela trhlina u krempy a celou síní zazněl výkřik "Nebelvír!" U Violetty se zopakovalo to samé, jen tam seděla krapet déle. Když se usadila vedle sestry, oči všech se zase stočily k profesoru Brumbálovi.
"Ještě jednou vítejte! Jsou chvíle vhodné k proslovům, ale tahle k nim nepatří. Pusťte se do jídla!" pokynul a rázem se na všech stolech objevilo jídlo všech druhů. Několik míst od nich se Ron dohadoval s nějakým duchem a přitom do sebe házel nejrůznější možné jídlo okole sebe. Od kotlet až po pečené brambory. Po chvíli se duch zvedl a odletěl někam do dály, toho si ale děvčata nevšimla, protože měla plno práce s naloženým jídlem. Když veškeré jídlo z talířů zmizelo, a většina studentů už byla přecpaná k prasknutí, znovu povstal Brumbál a ujal se každoročních várování a představování učitelů.
"Teď, když jste se všichni dosytosti najedli, prosím věnujte mi znovu pozornost. První ročníky by měly vědět, že vstup do lesa na školních pozemcích je přísně zakázán - a měli by si to uvědomit i někteří ze starších studentů," spočinul pohledem na Harrym, Ronovi a Hermioně, a poté i na dvojčatech Weasleyových. "Náš školník pan Filch, mě požádal abych připoměl, že o přestávkách není povoleno na chodbě provozovat jakákoliv kouzla. V profesorském sboru letos došlo k několika změnám. S velkým potěšením mohu oznámit, že na místo Péče o kouzelné tvory nastoupí profesorka Červotočková, a místa Obrany proti černé magii se ujme profesorka Umbridgeová," řekl a ukázal rukou na každou z profesorek. Victoria po profesorce obrany vrhla nenávistný pohled.
"Jak se může opovážit se tady vůbec ukázat?" zeptala se rozhořčeně. Její nenávist k ministerské pracovnici a nynější profesorce vzrostla ve chvíli, kdy se dozvěděla od Harryho, že pracuje pro Popletala, a byla na disciplinárním řízení, kde hlasovala pro odsouzení obžalovaného, tudíž Harryho.
"Určitě ji dosadil Popletal, když to místo nechtěl nikdo přijmout," řekl Violetta.
"Z té ropuchy je mi na zvracení," ušklíbla se Victoria. "A to byla dnes tak dobrá večeře!"
Obě ale ztichly když po velmi tichém potlesku Brumbál pokračoval.
"Je mi ctí vám také předstyvit novou primusku a nového primuse, kteří mají na povel veškeré prefekty. Z každé koleje jeden zástupce mi zítra večer přinese na pergamenu napsaný rozpis hlídek. Dále bych poprosil aby kapitáni řekli svým kolejním ředitelům termín famfrpálových konkurzů..." nedokončil však větu a otočil se na novou profesorku obrany. Ta byla ale stejně vysoká když seděla, jako když stála a tak některým studentům chvíli trvalo, než si uvědomili co se děje. Victoria profesorku propalovala nenávistným pohledem, ale dávala si pozor, aby si ho profesorka nevšimla.
"Děkuji pane řediteli, za vlídná slova na uvítanou," řekla a usmála se na profesora, který jí úsměv opětoval. Byl ale jediný z profesorů. Profesorka Prýtová se na ni dívala značně vytřeštěně, profesorce McGonnagalové se rty stáhly do téměř neviditelné linky, profesorka Červotočková na ni hleděla s otevřenou pusou. Jen Snape se tvářil tak jako vždy, nepřístupně, veškeré emoce schované za ledovou maskou.
"Musím říct, že je opravdu okouzlující, být zpátky mezi zdmi Bradavic a dívat se na všechny šťastné tváře," pokračovala pisklavým hlasem. Ať se ale studenti rozhlíželi jak chtěli, nikdo kromě pana Filche se netvářil šťastně. "Nemůžu se dočkat, až se z nás stanou přátelé!" zasmála se.
"Tak určitě," ušklíbla se Violetta.
"Ministerstvo kouzel odjakživa považuje výchovu a vzdělání mladých čarodějek a kouzelníků za životně důležitou věc. Vzácné nadání, s nímž jste se narodili, může přijít zcela nazmar, nebude-li pěstěno a zdokonalováno pečlivou výukou. Prastará umění, která ovládá jen kouzelnické společenství, je třeba předávat z generace na generaci, aby nebyla ztracena navždy. Pokladnici kouzelnických znalostí, které nashromáždili naši předkové, musí opatrovat, doplňovat a vybrušovat ti, kdož byli povoláni k ušlechtilé řeholi učitele," pokračovala profesorka. Pokud si všimla, že většina studentů zalomila hned po první větě, nedala to na sobě znát a dělala, že to hlasité chrápání jednoho Mrzimorského studenta neslyší.
"Jedním slovem, kecy," popsala výstižně Victoria celý profesorčin monolog a měla co dělat, aby se nerozesmála.
"Tohle se musela učit sakra dlouho, docela by mě zajímalo, kdo takovou snůšku blábolů vymyslel," řekla Violetta a znuděně se podepřela hlavu rukou. Někteří profesoři házeli po profesorce znechucené pohledy, jen Filch, stojící v rohu i stou mourovatou koulí chlupů visel na každém slovu, jež profesorka vypustila z pusy.
"Každý ředitel a každá ředitelka Bradavic vnesli do veledůležitého úkolu vést tuto historickou školu něco nového, a tak to také má být, protože kde není pokrok, tam následuje ustrnutí na místě a rozklad."
"Mluví o škole jako o nějakém tlejícím mase, všimla sis?" zeptala se pobaveně Violetta sestry a obě se na chvíli musely odvrátit, jak v sobě dusily smích. Profesorka však pokračovala.
"Je však také třeba zdůraznit, že je nezbytné potlačovat samoúčelné novoty, neboť našim vyskoušeným a osvědčeným tradicím mohou neodborné zásahy jen uškodit. Protože je třeba udržovat rovnováhu mezi starým a novým, mezi ustáleností a změnami, mezi tradicí a novotami..."
"Mezi módním vkusem a tou její příšerně růžovou vestičkou," pošeptala Victoria Violettě, která to nevydržela zajela pod stůl, kde se naplno rozesmála, naštěstí ji ale nikdo neslyšel, protože kolem ní vytvořila sestra protihlukovou stěnu.
"...protože některé změny směřují sice k lepšímu, jiné se však postupem času ukážou být výsledkem chybného úsudku. Znamená to, že některé ze starých návyků si budeme muset uchovat, a je to tak správně, zatímco jiných, zastaralých a překonaných, se budeme muset zbavit. Vykročme proto do nové epochy otevřenosti, efektivnosti a odpovědnosti a soustřeďme se na zachování toho, co by se mělo zachovat, zdokonalování toho, co je třeba zdokonalit, a odstraňování všeho, co by raději mělo být zakázáno."
"Ježibaba," ulevila se Levandule Brownová, která seděla nedaleko dívek, čímž pobavila několik lidí okolo sebe.
Profesorka se znovu posadila a síní se rozlehl, ne příliš nadšený potlesk. Řada studentů se teprve probrala a všichni ostatní, až na pár studentů Zmijozelu a Bradavického školníka, kteří tleskali nahlas a ve stoje, tleskli jednou či dvakrát a pak přesunuli pozornost zpět k řediteli, který se znovu ujal slova.
"Jak jsem již předtím říkal, termín famfrpálových konkurzů a tréninků odevztejte kolejním ředitelům. A teď, všichni se raději odeberte do svých společenských místností, večerka začíná za půl hodiny," řekl a sám se odebral postraními dveřmi někam ven. V síni nastal zmatek jak se všichni snažili co nejdříve se protlačit ven. Prefekti svolávali své svěřence, aby je dovedli do ložnic, nebo říkali příslušná hesla starším studentům, kteří již do svých komnat trefili sami. Violetta s Victorií okamžitě zamířili k Harrymu, Ronovi a Hermioně, a ještě zaslechli část jejich rozhovoru, týkajíci se velmi "sympatické" nové profesorky.
"To znamená, že ministerstvo se hodlá Bradavicím do všeho míchat," řekla zrovna Hermiona a zavolala si k sobě vyděšené prvňáčky. "První ročníky! Následujte mě prosím!"
Ron jen protočil oči a postrkoval prvňáčky ven z velké síně. K Hermionině rozhořčení je nazýval prťatama a mrňatama, škvrňatama a prckama, za což mu jedna blondýnka dupla na nohu a s nosem nahoru odkráčela za Hermionou.
Harry se přidal k dvojčatům a společně došli až před Buclatou dámu. Celou cestu s nadšením nadávali na novou profesorku a vymysleli jí spoustu pěkných nových přezdívek. Třeba Růžová nemoc. Nebo Ropucha. Anebo Tlustočerv.
Buclatá dáma je vyzvala k vyřčení hesla a oni si uvědomili, že ho neznají.
"Tak to milánkové, zde budete muset strávit noc. Vy víte že vás nepustím," usmála se na ně už už se chystala zmizet z portrétu, když se z pozarohu vynořil Neville s podivným kaktusem v ruce a tak tak zastavil před Buclatou dámou.
"A ty mladíku, znáš heslo?" zeptala se ho znuděně.
"Jistě, projednou si ho zapamatuju," řekl a zamával všem před očima s kaktusem. "Heslo je Mimbulus Mimbletonia!" řekl a Buclatá dáma se vyklonila, aby odhalila vstup do Nebelvírské společenské místnosti, která byla laděna do červené, žluté a zlaté barvy a na stěnách byli mnohdy vyobrazení majestátní lvi. Většina křesel, které zabíraly v místnosti hodně místa byla obsazená štěbetajícími žáky, kteří zmlkli jakmile vstoupil Harry dovnitř. Bylo hned jasné, že se do té chvíle bavili právě o něm. Dvojčata se s Harrym rozloučila a zamířila doložnice, kterou sdílely ještě s Hermionou, Levandulí a Parvati Patilovou, o které zjistily, že má také dvojče, Padmu z Havraspáru. Všechny dívky si popřaly dobrou noc a pak se nechaly unášet do říše snů.

7. Rapidní změny a Snape projednou nejhorší v lektvarech

30. prosince 2013 v 18:00 | Juliette |  S Poberty v Bradavicích
"ÁÁÁ!" ozvalo se další ráno z dívčích ložnic. "Liliano já tě asi uškrtím!" řvala Angie, čímž probudila zbytek, doposud spící nebelvírské věže.
"Dobře ti tak! Včera jsi mi slíbila, že se mnou půjdeš do knihovny, a teď najednou slečinka mění názor? Ne ne ne," pošklebovala se na kamarádku Lily.
"Fajn fajn fajn! Vždyť už vstávám!" řekla naštvaná Angie a už si kouzlem sušila vlasy. "Stejně nepochopím, proč zrovna ledová voda. Jen počkej až tě takhle někdy budu budit já!" začala spřádat plány. "To zrovna budeš po flámu, po nějaké dlouhé noci s mým milovaným bratříčkem a hezky v pět už bude z tvé postele vodní postel," ušklíbla se a dokončila ranní hygienu v doprovodu Ginny a Hermiony.
"Ach jo, co je tohle za módu?" řekla znechuceně Ginny když se koukala na zvonové kalhoty, pončo a další podobné věci, které našla u Lily ve skříni. Pončo hrálo všemi barvami, od fialové přes okrovou až po černou. Zvonáče byly sytě fialové a to nebyly jediné odstrašující kousky oblečení. Šaty jak pro těhule a trička, až je mi to hanba zmínit. "Ty Lil, nechceš mi říct, že v tomhle normálně chodíš mezi mudly? Kdybych se v tom někdy ukázala já, asi se hanbou propadnu!" pokračovala Ginny, která nevěděla jestli se má smát, nebo brečet.
"No, je to to nejnovější, co mi rodiče koupili..." červenala se Lily.
"Víš co? Chce to menší úpravy," prohodila Hermiona a vrhla se na skříň s věcmi Angie. "Tak třeba tyhle zvonáče jsou naprosto nevkusné, ještě, že jsme čarodějky. Tak Ginny hůlku do ruky a zopakuj po mě tuhle křivku," řekla Hermiona a rukou udělala takový velmi složitý lámavý pohyb. Vzala do ruky první hrozné tričko, které uviděla a to se začalo měnit, z dlouhého, někam do půlky stehen sahajícího křiklavě zeleného, se stalo normální, kousek pod zadek sahající úplé tričko. Zelená úplně zmizela a nahradila ji rudá barva, na hrudi se objevila hlava lva a na zádech tkvěl zlatý nápis ANGIE. Ginny si vzala Liliiné tričko s krátkým rukávem zakončené třásněma, vytvarovala ho stejně jako předtím Hermiona, přebarvila tu odpornou špinavou žlutou na tmavě rudou a zlatým nápisem tam vepsala LILY. Pak si ještě vytvořily dvě stejně střižená trička, Jedno s nápisem GINNY druhé HERMIONA.
"Tohle je holky památka na nás," prohlásila důležitě Hermiona a podávala vykuleným spolubydlícím nově předělaná trička. Ještě vykouzlily úplé černé legíny, které končily v pase takovým červeno zlatým páskem. Trvalo jim nejméně deset minut než zkulturnily i zbytek oblečení co ve skříních našly, samozřejmě s povolením těch dvou (uznaly že mají Mia s Gin výborný vkus), ale už o samotě, protože se Lil s Angie vydaly do knihovny a pak na snídani. Když se Ginny převlékla do uniformy a kriticky se prohlížela v zrcadle, protože podle jejího tvrzení přibrala nejméně pět kilo od pobytu v Bradavicích, čapla ji Hermiona za ruku a celou cestu do Velké síně ji přesvědčovala, že je to blbost a že jí to moc sluší. Než vešly do síně, všimly si ještě, že jejich kolej vede nad Zmijozelem o pět bodů, ten za sebou nechává Havraspár a na posledním místě je Mrzimor.
"Nazdar Grangerová, nechceš si k nám přisednout?"
"Díky Blacku nechci, dnes už jsem zvracela," bez mrknutí prohlásila Hermiona a zamířila za Angie s Lily, které si od Pobertů udržovaly odstup. Nechápala, kde se v ní vzala ta kuráž. Ještě před asi dvěma týdny by si nedovedla představit, že ten milý a vtipný Sirius Black, kterého ve třinácti potkala, mohl být v pubertě takový nafoukaný frajírek, co se otáčí za každou sukní a je drzý až na půdu.
"A co ty Ginny, přisedneš si k nám?" zeptal se zrzky Remus. Vrhla omluvný pohled po Mie a přisedla si ke klukům.
"Sestřičko naše milovaná, jestli budeš jíst tolik co teď, zachvíli tě zlomí v pase každý silnější poryv větru," ušklíbl se na ni Fred a George jí na talíř přihodil omeletu.
"Tohle sníš a bez odmlouvání!" řekl nesmlouvavě George a tak jí nezbývalo nic jiného, než sníst tu velkou porci vajíček, co měla na talíři. Schválně si s tím dala načas a tak dorazili na dvouhodinovku lektvarů pozdě.
"Pánové Black, Potter, Brown, Brown a slečna Brownová se budou dnes večer hlásit v mém kabinetu, a za každého dva body dolů. Nyní se posaďte." pokynul opozdilcům Křiklan a pokračoval ve vyrušeném výkladu. "Dnes si zkusíme odvar živoucí smrti. Zadání," máchl hůlkou, "máte na tabuli. Pusťte se do práce." Všichni se horlivě snažili pokrájet, rozmačkat nebo rozdrtit všechny ingredience a dosáhnout nejlepších výsledků. Hermiona se podívala do první lavice, kde seděl Snape s Lily a musela se usmát. Snape až po nos zabořený v kotlíku se snažil dosáhnout nejlepších výsledků za nejkratšší čas. To by se mu povedlo, kdyby mu tam Fred nehodil Rachejtli doktora Raubíře. Kotlík začal poskakovat a pak bouchnul, chudák Lily byla od toho humusu celá umaštěná.
"Pottere! Tohle si vypiješ!"
"Ale Lily, tohle jsem já nebyl!" odporoval jí popravdě James.
"Blacku?!"
"Já jsem v tom taky nevinně zlato," ušklíbl se Sirius.
"Tak kdo teda?!" ptala se, a už zase začala měnit barvy. Ta červená byla v zajímavé kombinaci s jejími ohnivými vlasy.
"Oni ti to neřeknou," ušklíbla se Ginny a upřela pohled směrem k Pobertům a jejím bratrům, "na to jsou moc chytří."
"Díky ségra," špitli jejím směrem. "Máš to u nás."

6. Poberti a Záškodníci

30. prosince 2013 v 17:00 | juliette |  S Poberty v Bradavicích
"Ach jo ten Křiklan mi dává zabrat, esej na dva pergameny! To snad nemyslí vážně," vzdychla si Hermiona když se posadila k Ginny ve společenské místnosti. "Ty Ginny dostala jsem nápad, co takhle ze sebe udělat zvěromágy?"
"Platí! Hermiono to je skvělý nápad! Brumbálovi tu budou pod nosem běhat neregistrovaní zvěromágové a on nebude mít ani páru!" smála se Ginny. "Kolik nás už bude, teda v případě, že se nám to podaří?"
"Sedm, ty, já, Freda a George musíme přibrat taky, ti by nám to neodpustili, Petr, Sirius a James. Teda nevím jestli Angie, ale to pochybuju, straní se většiny věcí společných s bratrem," odpověděla Mia.
"Co se to s nimy stalo?" zeptal se George bratra, který tu podivnou scénu sledoval s ním. Ona totiž ležela Hermiona na sedačce a hlavu měla v Ginniném klíně. Ta jí probírala vlasy a probírala s ní akci Zvěromág.
"Láska," odpověděl Fred a musel se usmát při pohledu na bratrův výraz.
"Sestřičko? Co kdyby jste nám tady s Hermionou pěkně káply božskou a řekly nám co plánujete? On se mi totiž vůbec nelíbí váš úsměv. No tak, řeknete nám to?" zeptal se George.
"Tak zaprvé nám vrátíte Pobertův plánek co jste nám sebrali, zase. To že ho mám v tašce neznamená, že je volně přístupný. Zadruhé s námi budete pěkně hledat knížky o... zvěromagii. A zatřetí, stanete se s námi zvěromágy," vychrlila ze sebe Hermiona.
"No brácha, s Grangerovou je konečně normální řeč," zasmál se Fred, za což schytal pár nepěkných pohledů.
"Ale něco ti přece jen ušlo. My už zvěromágy nějaký ten pátek jsme," dokončil myšlenku George. Ostatně to tak vždy dělávali.

"Jamesi Jonathane Pottere! Ty malá proradná svině! Já až tě najdu tak tě uškrtím!" supěla vzteky Lily která vběhla do společenské místnosti a na sobě měla tričko s velkým nápisem: 'Miluji tě Jamesi Pottere!'. Nebylo divu že supěla, to tričko nešlo sundat. Zamířila ke křeslům kde uviděla své kamarády a svalila se do jednoho měkkého, přímo čelem k ohni. Neustále si brblala věci jako "Až se mi dostaneš pod ruce," nebo "Jen počkej až ti záhadným způsobem vybuchne kotlík," a podobné.
"Ale no tak, vždyť je to tričko hezké," snažila se ji povzbudit Ginny a podávala ji deku aby si mohla zakrýt to veledílo.
"Ale já neřekla že se mi nelíbí! Ale jak by ses zachovala ty, kdyby jsi byla do půl těla svlečená, a do pokoje by vtrhl Potter a začal tě okukovat? A pak ti kouzlem navléknul tohle tričko? Ono nejde sundat!" zoufala si Lily.
"Počkej, ale jak se dostal do dívčích ložnic? A proč jsme ho neviděli odcházet?" zeptala se překvapeně Hermiona.
"Dostal se tam oknem. Na tom jeho pitomém koštěti. Teď si jenom musím počkat až vyleze z pokoje. Já jsem se už v prvním ročníku zapřísáhla, že do chlapeckých ložnic, mě vědomně nikdo nikdy nedostane!" odpověděla Lily.
"Víš co Lily?" zeptala se jí Ginny, které se na tváři rozlil nic neříkající úsměv. "Nech to na mě," řekla a dál se tajemně usmívala.
"Hele ségra, začínám se tě bát," řekl Fred a na důkaz svých slov se trochu odsunul dál. Pak se i s bratrem odebral do jejich ložnice. Holky ještě chvíli drbaly, ale když zůstaly Ginny s Hermionou samy, rozhodly se, že kluky poctí svou ctěnou přítomností.
"Ale, sestřičce se po nás stýskalo?" zeptal se posměšně, když se ty dvě vynořili u nich v pokoji.
"Ne, jen jsme si šly popovídat, Lily se se svými prefektskými povinostmi někde ztratila a nemáme páru kde je Angie konec. Nechcete si zahrát Řachtavého Petra?" zeptala se Ginny a vytáhla balíček karet. Všichni souhlasili a tak strávili půlku noci hraním. Ve dvě holky vytuhly a protože se nechtělo klukům je tahat přes půlku věže, položili Hermionu k Siriusovi, a Ginny k Removi do postele. James, Remus a Petr pravděpodobně někde chystali nějakou pastičku a Sirius byl na rande s páťačkou z Mrzimoru.

"Nech mě spát mami," zabručela Ginny když ji James potichu domlouval ať vstane. To samé se dělo u Siriusovi postele. "Ginny, Hermiono, no tak holky vstávejte, tady nemáte co dělat," pokračoval o něco naléhavěji James.
"Paní Weasleyová dejte nám ještě pět minut," ozvalo se od Hermiony.
"Tak to ne, mě si nikdo nebude plést s ženskou. Levicorpus!"
"ÁÁÁ! Ty zabedněnej blbečku!" vřískala Hermiona, která visela ve vzduchu za kotník a snažila se zakrýt si spodek těla, měla na sobě jen spodní prádlo a košili.
"No jo, no jo promiň už vás sundavám, vaše výsosti," zašklebil se Sirius, a mrkl na Jamese ať udělá to samé Ginny. Netrvalo dlouho a už i ona videla hlavou dolů. Narozdíl od Hermiony na to ale byla připravená a prostě jen mávla hůlkou a svalila se zpátky na postel. Pak obrátila vzhůru nohama Jamese a projistotu ho i odzbrojila. Brumbálova armáda se na ní velmi podepsala. Hlavně v reflexech.
"Takže já ti řeknu jak to bude chlapečku, když nebudeš zlobit a hezky poprosíš, tak tě taky sundám!" pošklebovala se Ginny. Sirius se řezal na zemi smíchy, takhle vykolejeného kamaráda ještě neviděl, ani když mu Evansová oznámila, že s ním zase nepůjde na rande.
"Ty, Dvanácteráku, raději jí kývni, ještě nám sem vrazí McGonnagalová a zasadí tomu všemu korunu, ty dvě stropily pořádnej kravál," pochechtával se Sirius. James tedy musel slíbit, že bude hodný chlapeček a nebude holčičky zlobit. To divadélko si už užívali i Fred s Georgem, kteří až do té chvíle spali.
Při odchodu ještě holky přísahaly: "Za tohle čekejte pomstu! Jenom tak vám neprojde vzbutit nás ve čtyři ráno!" a s ďábelským smíchem se vydaly zpět do své ložnice.

"Kluci, pořád jste nám neřekli v co se přeměňujete," vyzvídala Hermiona od dvojčat. Ti ale stále zatvrzele odmítali cokoliv říct. Teprve když se sešli v Komnatě nejvyšší potřeby, rozhodli se odhalit své tajemství.
"Myslím Georgi, že ty dvě už by to mohly vědět," řekl Fred a postoupil doprostřed místnosti. Nasadil soustředěný výraz a za chvíli na jeho místě seděl lišák. Byl větší než normální lišky a také měl červenější srst. Do večerky zbývaly ještě dvě hodiny, během kterých kluci vypravovali o tom, jak se zvěromágy stali.
Během dalšího týdne kdy se o to dívky za pomoci kluků pokoušely, se z Hermiony stala velká kočka, podle všech podrobností, které nalezli v mudlovských encyklopediích levhart sněžný. Pak ale na chvíli museli s pokusy udělat z Ginny zvěromága ustoupit, protože blížící se zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem hnal Jamese k tomu, aby své hráče proháněl co nejvíce. Sice do zápasu zbývaly tak dva tři týdny, to ale neznamenalo, že tenhle famfrpálový závislák nebude vyhánět své svěřence šest dní v týdnu na hřiště ve všemožném počasí a nebude je tam držet dvě hodiny. A o víkendu čtyři. A tak se návštěvníci z budoucnosti vždy jen unaveně svalili do křesla, nechali si od Hermiony, která při pohledu na zbědlvané obličeje kamarádů trochu změkla, nadiktovat všechny eseje, co jim profesoři nadělili. A že jich bylo dost. A tak místo pokusů, udělat z Ginny zvěromága, dospěli zatím do stadia, kdy vybírali jméno party a příslušné přezdívky pro členy. Hermiona už nebyla ta úzkoprsá šprtka věčně zahrabaná v knihách. Tou tady byla Lily Evansová. A někdy i Remus.
"Nebylo by konečně na čase přijít s něčím originálním?" zeptal se jednou večer Fred ostatních, když napůl leželi v křeslech u krbu a nahřívali si zmrzlé partie. Dnes je James totiž proháněl v dešti.
"Tobě se nezdá Brumbálova armáda originální?" zeptala se Hermiona.
"No, vzhledem k tomu, že na to přijdete za několik let, tak to originální asi je," přiznal George. "Ale přijde mi blbé nazývat se armádou, kdyź jsme jen čtyři."
"To je věc názoru, jasně že bychom na sebe po chodbách nepořvávali Hej armádo, ale taková neškodná zkratka BA?" nedhodila Ginny.
"Já jsem teda pro Záškodníky," navrhl Fred.
"To že vy dva každou chvíli něco provedete, neznamená, že to dělám třeba i já," oponovala mu Hermiona.
"Jo? A kdo tehdá v prvním ročníku porušil skoro všechny školní řády, když se v noci vydal okolo trojhlavého psa?" zeptal se Fred.
"Kdo ve vašem druhém ročníku asi padesátkrát porušil školní řád, když namíchal mnoholičný lektvar?" zeptala se pro změnu Ginny.
"A kdo se vloupal na ministerstvo kouzel, aby zachránili někoho, kdo pak přišel zachraňovat je?" zakončil vyptávání George a významě se na Hermionu podíval.
"Já," špitla. "Fajn, beru Záškodníky. Jste to ale LIŠKY podšitý," poznamenala a dala důraz na slovo "lišky."
"No, a máme hned dvě přezdívky ne?" usmála se Ginny.
"Jo, ale tady ti uniklo, že jsme dva, a přezdívka je jedna. A oba se přeměňujeme v lišku," namítl Fred.
"No tak Frede, ty budeš Lišák a ty Georgi budeš Liška, co vy na to?" navrhla Ginny.
"Spokojenost sama," prohlásili dvojčata unisono.
"Měli bychom si ještě dodělat ten úkol do přeměňování. Kdybych McGonnagalce neodevzdal už třetí esej, asi bych z toho moc pěkně nevyvázl," řekl George a přitáhl si bratrovu dodělanou práci. Ještě dlouho do noci ji opisoval a předělával nějaké pasáže, aby to nebylo profesorce příliš podezřelé.

1. Grimmauldovo náměstí 12

30. prosince 2013 v 7:00 | Juliette |  Osud dvou dědiček
"Jsem rád, že vás opět vidím děvčata," řekl Albus Brumbál a pokynul jim do místnosti. Poté se otočil zpět k dlouhému stolu a jal se slova. "Drazí přátelé, je na čase se něco dozvědět," dramaticky se odmlčel. "Tato děvčata-" ukázal na Violettu s Victorií, "-byla pro mnohé z vás až donedávna, tedy do teď, případem, se kterým si nikdo nevěděl rady už patnáct let. Záhadné zmizení matky s dětmi, které se nikdy neobjevily. A je mi velmi nemilé, že musím přiznat, že příčinou jejich zmizení, jsem byl já."
Ozvalo se šuškání. Nikdo neočekával nic takového a Violetta s Victorií pozorovaly obličeje poslouchajících, jak se jim rozjasňují poznáním.
Violetta s Victorií ale nevěděly, o čem profesor mluví. Tohle jim matka nikdy neřekla. Nečekaly, že se dozví něco víc. Dokonce byla možnost, že se dozví něco o svém pravém otci, o kterém nikdy nic neslyšely. A ta představa je naplnila vzrušením.
"Před téměř šestnácti lety jsem obdržel sovu od jedné z mých bývalých studentek s prosbou. Potřebovala ukrýt a já jsem pro ni byl jediným člověkem na světě, kterému mohla důvěřovat, a tak jsem to pro ni udělal."
"Ale proč nám Denise-" matka Violetty a Victorie, "-o ničem neřekla? Znali jsme se, chodili jsme do školy ve stejnou dobu," podivil se ošuntěle vypadající chlapík. Victorie na něj zaměřila pozornost, připadal jí povědomý. Hlavně jako někdo, kdo by ji ani sestru nikdy nezradil, asi jako profesor Brumbál, nebo jejich matka. Byl to Remus Lupin, bývalý kamarád jejich matky.
"Nemohla věřit nikomu, Remusi. Skoro ani sama sobě. Trpěla paranoiou a to ji pomalu ničilo. Spousta z vás takový pocit mělo," prohlásil a podíval se kolem sebe. Většina uhla pohledem, takže to asi znali.
"Pomohl jsem jí uprchnout do Ameriky, kam se po ní Smrtijedi ani jiní stoupenci Pána zla nevydali. Když se situace uklidnila, vrátila se zpátky a žádala o místo učitelky přeměňování, jenže to jsem nemohl dopustit, po tom, co ji tak dlouhou dobu hledalo Ministerstvo. Navíc si s sebou přivezla ještě dva malé suvenýry." Odmlčel se, aby dal prostor ostatním domyslet si, co ty suvenýry byly - Violetta a Victorie - a napil se čaje, aby neměl sucho v krku. Pak vyprávěním pokračoval.
Když skončil, zeptala se žena s růžovými vlasy, které si dvojčata všimla až když promluvila: "Co bude s těma holkama teď?" Často se stávalo, že členové řádu mluvili o někom, jako by tam nebyl, ale dvojčatům to nevadilo.
"Měly by zůstat u otce," prohlásil Brumbál. Violetta s Victorií se jako na povel napnuly, že by konečně odhalil to tajemství?
Do kuchyně, ve které se porada odehrávala, vstoupil poměrně vysoký muž ve středních letech. Nevypadal moc nadšeně a jenom se potichu posadil do židle, vedle Remuse Lupina. S nikým nemluvil a na nikoho se nedíval, vypadalo to, že je v depresi, ale mohlo to být samozřejmě úplně jinak. Oči měl vykulené a ruce položené na stole tiskl v pěst, až mu zbělely klouby.
"Jsi v pořádku, Siriusi?" začal se starat Lupin.
"Já… ne. Pokračujte Brumbále," pokynul profesorovi, ale nepodíval se na něj. Tušil, o čem se mluví.
Na poradu nepřišel včas, protože se nahoře věnoval svému domácímu mazlíčkovi - obrovskému hipogryfovi jménem Klofan, a nějak zapomněl hlídat čas. Nenáviděl celý tento dům a i přes to v něm byl nucen zůstat, tak se aspoň vzpíral tím, že nechodil na čas. I když zameškal nevědomě, šel pomalu a schválně se zdržoval. i když trpěl samotou, bylo pro něj nezvyklé být v místnosti s lidmi. Po dvanácti letech v Azkabanu se mu ale nikdo nedivil.
A tak poslouchal za dveřmi. Poslouchal o dívce, kterou znal, o dívce, kterou jednou možná měl rád víc než jako kamarádku. O dívce, jež byla mrtvá, o dívce, která přivedla na svět dvě dcery. A on jednoduše věděl, že to byly i jeho dcery. Nemohl říct jak, ale cítil to. Cítil svoji přítomnost ještě někde jinde, než na židli, na které seděl a cítil i přítomnost Denise, té dívky. Jenže nějak jinak. A prostě věděl, že tohle nedokáže. Že byl, je i bude špatným otcem a proto mu bylo tak, jak bylo, proto měl oči vykulené, protože se mu tam draly slzy, které nechtěl vypustit na povrch, proto zatínal ruce v pěst a proto seděl tak křečovitě. Odolával pokušení se rozeřvat, rozbrečet, obejmout jeho dcery, nechtěl na sobě nic dát znát, ale to bylo to, co mu nešlo. Ovládání emocí.
A Brumbál to na něm poznal. Poznal, čím si v ten moment prochází, a že by nebylo dobré to prozradit. Proto jen řekl: "Ale pro větší bezpečnost, zůstanou tady."
Dvojčata splaskla jako žvýkačka. Tak se těšily, ale nakonec to nedopadlo pro ně dobře. Pořád nevěděly, o kom jejich matka tak básnila, kdo byl tak milý, ochotný, obětavý a zároveň vážný, silný a nebojácný.
Nevěděly, že k otci mají blíž, než si dokážou představit. Že se vyhýbá jejich pohledům, protože se bojí, co udiví. A nevěděl to nikdo jiný, kromě Brumbála. Ten už zase spřádal plány.
"Siriusi, mohl bys prosím děvčata odvést do jejich pokoje? Přece jenom, jsi jejich hostitel," usmál se nevině. Ostatním to přišlo správné, ale Sirius si přísahal, že to jednou Brumbálovi oplatí.
Vyšli na chodbu, a jakmile zavřeli dveře, uvnitř místnosti se zase rozpoutala vášnivá konverzace. Ale na chodbě bylo ticho.
Bez hlesu se vydal po schodech a pokynul jim, že se mají vydat za ním. Mlčky ho následovaly, než to Victoria nevydržela. "Tobě to tu patří?" zeptala se na vkus starých paniček až moc nahlas.
Sirius ji rychle napomenul. "Jo. Dům mých předků." To bylo všechno, co řekl. Ani se na ně nepodíval. Sestry si vyměnily tázavé pohledy a pokračovaly dál. Došli do prvního patra a hned pokračovaly do druhého.
"Nevypadá to tu moc útulně," podotkla Violetta. Chtěla ho vyprovokovat aspoň k nějaké reakci, byla to její hra.
"Hm," broukl jen a Violetta poznala, že tady jí pšenka nepokvete. Obě dvě pokusy o konverzaci vzdaly.
Druhé patro mělo více dveří, než to první. Všechny byly zavřené, a Sirius otevřel ty hned naproti schodům. Naskytl se jim pohled na docela slušnou výstavu zelené a stříbrné. Mahagonová skříň měla místo nožiček dva malé hádky, to samé obrovská postel a psací stůl. V pokoji bylo jedno zaprášené okno s pár dlouhých zelených závěsů prožraných od molů.
"Je to tu… útulné," nakrčila nos Violetta, zatímco procházela dovnitř. Posadila se na postel, ze které se zvedla vlna prachu. Pokrčila rameny a prohodily: "Asi jako tříhvězdičkový hotel."
Zatímco její sestra vyklepávala polštáře a peřiny, aby se v nich dalo spát, přistoupila Victorie k Siriusovi, aby mu poděkovala. Jenže on se odvrátil a zmizel pryč, tak rychle, jako by se přemístil. Dívky to nechaly být a začaly se vybalovat.
Mezitím porada dole spěla ke konci. Kouzelníci se rozloučili a pomalu se vydávali k odchodu, kromě snad jenom Remuse Lupina a ženy s růžovými vlasy - Nymfadory Tonksové.
Ta se pohodlně uvelebila na židli, nasadila zamyšlený výraz a změnila si barvu vlasů. Jen tak. Protože mohla. Pokaždé se zkontrolovala v zrcadle a měnila barvu vesele dál. Remus se nad tím jen pousmál. V tom vstoupil do místnosti Sirius.
Bylo poznat, že se něco děje. To by poznal každý, i kdo Siriuse neznal a co pak teprve jeho nejlepší přítel?
"Remusi, nechme to být," odbyl ho Sirius, ještě než, jeho kamarád vůbec otevřel ústa. Střelil pohledem po svojí sestřenici, která měla momentálně vlasy zelené a Remusovi došlo, že o tom nechce mluvit před někým jiným.
Po chvíli napjatého ticha, kdy nikdo nic neříkal, a nikdo se nedíval na nic určitého, Sirius to nic nedělání nevydržel a šel si postavit hrnek na čaj.
"Dá si někdo?" zeptal se jen ze zdvořilosti.
"Ne, díky, stejně za chvíli budu muset běžet," řekla Tonksová. Remus zakroutil hlavou.
"Co máš tak důležitého na práci?" optal se jí.
"Kingsley po mě chce vyplnit nějaké formálnosti…" řekla ledabyle. Tím hovor ustal. Dalším zvukem bylo až pak houkání konvice.
Sirius v poslední době dělal spoustu věcí mudlovským způsobem. Počítal lžičky, zametal podlahu, cokoliv, co ho mohlo odpoutat od mocného ticha.
Nakonec Tonksová odešla a dala dvěma mužům prostor pro rozhovor.
Sirius si několikrát usrkl, než našel ta správná slova, a pak spustil: "Remusi, kamaráde, tohle mi neuvěříš." Neříkal to nadšeně, ale skoro zoufale. "Vždycky jsi byl chápavý a spousta věcí ti došla, tak doufám že ti dojde i tohle. Denise byla asi jediná holka, kterou jsem miloval."
Po tomhle přiznání, by se Remus za normální situace rozesmál, ale to nebyla normální situace. Spatřil prosbu v kamarádových očích a tak se snažil zachovat podle toho, jak by se zachoval pravý přítel.
"Počkej," začalo mu to pomalu docházet. "Chceš mi tím říct, že ty dvě holky nahoře, jsou tvoje dcery?!"

Prolog aneb jak to začíná

29. prosince 2013 v 17:07 | juliette |  Osud dvou dědiček
Bylo už značně pozdě, všude foukal nepříliš mírný vítr. Temná obloha svědčila o nepřízni počasí. Takhle to trvalo již týdny. Bylo by to klasické podzimní počasí, na které byli již obyvatelé Londýna zvyklí, kdyby právě nebyl červenec. Oblohu proťal blesk, a zanedlouho následoval hrom, doprovázený hlasitým prásk. Uprostřed parčíku na Grimmauldově náměstí, se objevily dvě dívky. Byly si podobné, nepochybně šlo o sestry. Jedna měla světlé vlasy, ovšem protkané hnědými prameny, hnědé oči a na první pohled ne příliš výrazné ale za to ostře řezané rysy, kdežto druhá měla vlasy rozpuštěné splývající v hustých kudrlinách přes ramena do půlky zad. Oči měla bouřkově šedé, téměř nerozeznatelné od oblohy nad nimi a na tváři jí hrál všudypřítomný úsměv. To byly asi jediné rysy, které je odlišovaly. Jinak byly k nepoznání stejné.
"Neměly bychom se tam ukazovat, Tori!" hádala se dívka s oříškově hnědýma očima.
"Ale to je nesmysl Violo, poslali nás právě sem, měli proto určitě nějaký důvod," odporovala jí kudrnatá dívka. Obě se jakoby na povel podívaly směrem k domům číslo 11 a 13. Věděly, že je mezi nimi ještě jeden dům, dům číslo 12, dům vznešeného a nesmírně starobylého roku Blacků. Od matky se dozvěděly, že tam nyní sídlí Fénixův řád, tajná organizace založená Albusem Brumbálem, zaměřující se na boj proti nejobávanějšímu kouzelníkovi této doby, Lordu Voldemortovi. Dívky nikdy neměly strach z toho jména.
Dívky se postavily před domy 11a 13 a zavřely oči. Nevědomky si přitom stiskly své ruce. Když opět otevřely oči, před nimi již stál dům číslo 12. Neváhaly, vyšly po schodech a otevřely domovní dveře. Ocitli se v prostorné hale, která vedla až ke schodišti a několika dveřím. Za jedněmi uslyšely šoupání židlí a rozčilené hlasy. Se stále ještě spojenými dlaněmi stiskla jedna z dívek kliku a obě vešly dovnitř. Jakmile se ocitly na prahu, stočilo se k nim několik tváří. Ony si všímaly ale jen jedné. Jediné tváři v celé místnosti. Ta tvář patřila muži s půlměsícovými brýlemi, dlouhými stříbrnými vlasy a vousy. Dívaly se na Albuse Brumbála.

Úvod

29. prosince 2013 v 17:05 | Juliette |  Osud dvou dědiček
Osud dvou dědiček, Victorii a Violetty je protkaný mnoha událostmi. Odhaluje se nečekané a mnohé zůstává záhadou.
Název: Osud dvou dědiček
Doba: Pátý ročník Harryho Pottera - ... kdo ví? :)
Postavy: Harry Potter, Ron Weasley, Hermiona Grangerová, Ginny Weasleyová, Fred a George Weasleyovi, Sirius Black, Remus Lupin, Violetta Blacková (AUTP), Victoria Blacková(AUTP), Lord Voldemort, Belatrix Lestrangeová, Severus Snape
Kromě zmíněných AUTP jsou všechny postavy Rowling a já jí za to velmi děkuji. Doufám, že si fanfiction užijete. Nejsem moc zběhlá v povídkách o Pobertech jako ostatní, i když tady jsou Poberti trochu jinak :) Doufám, že se bude povídka líbit.

osud dvou dědiček

5. Konkurz

18. prosince 2013 v 12:46 | juliette |  S Poberty v Bradavicích
Jak dny plynuly, byl tu víkend, výlety do Prasinek a dlouho očekávaný famfrpálový konkurz. Hermiona jako správná kamarádka seděla v první řadě a fandila co nejvíc mohla. Fred s Georgem byli už od začátku jasní favorité, Ginny nakonec vybrali taky a ještě jednoho kluka, Herba Denroofa, který sice byl trochu trouba ale na koštěti mu to šlo velmi dobře.
Po dopoledním konkurzu se sešla Hermiona s Lily v knihovně a začaly spolu dodělávat domácí úkoly. Když přišel Remus, pustili se do procvičování přeměňování. Hermiona věděla, že se blíží úplněk a Remus vypadal strašně strhaně. Až ho trochu litovala.
"Ty Reme, opravdu se cítíš dobře? Vypadáš jako by jsi týden nespal!" zhrozila se naoko Hermiona.
"To nic Hermiono jen teď v noci špatně spím," usmál se smutně Remus.
"Stejně si myslím, že by jsi měl zajít na ošetřovnu, jinak se nám někde sesypeš," dodala už trochu tvrději. "A jestli zjistím, že jsi na ošetřovně nebyl, osobně tě tam sama dotáhnu!" pohrozila mu se smíchem.
"Fajn, fajn zajdu tam, stačí?" smál se.
"Dobře, mimochodem, ta včerejší akcička ve sklepení, jak se z čista jasna z celé chodby stalo kluziště a jak se tam Filch tak pěkně klouzal, to byla vaše práce že?" smála se Mia.
"Jak o tom víš? Vždyť jsme se přece maskovali dobře!" přiznal trochu vyděšeně Remus. Jak to mohla vědět? Pobertův plánek přece ukazoval, že tam byli sami.
"Mám vlastní způsoby sledování," dodala záludně Hermiona a už se k tomu nevracela.

"A opravdu tam s námi nepůjdeš Tichošlápku?" zeptal se ho Remus ve dveřích.
"Ne nějak mě přešla chuť." Remus si povzdechl. "Jak myslíš kamaráde," a vydal se dolů do společenky. Kývnul na pozdrav Hermioně a ta rychne vyběhla nahoru až ke dveřim kde byla cedulka: Potter, Black, Lupin, Pettigrew, Weasley, Weasley. Podvědomě se usmála a bez klepání vešla dál.
"Remusi říkal jsem ti, že nechci... aha to jsi ty," posadil se na postel.
"Siriusi?"
"No?"
"Proč jsi nešel s nimi? Já myslela, že jste nerozlučné kvarteto?" řekla trochu zaraženě. Nečekala že tu někdo bude. Šla si pro Pobertův plánek a neviditelný plášť. Tedy tu starší verzi z budoucnosti, o kterou se prozatimně starali Fred s Georgem.
"Co tady děláš ty?" zeptal se jí místo odpovědi.
"Hledám něco, co by mi měli Fred s Georgem vrátit. A neodbíhej od tématu, na něco jsem se tě ptala."
"Šli přichystat žertík pro dvě holky z Havraspáru."
"A proč tam nejsi s nimi?" zeptala se udiveně.
"Obě jsou hnusný jako trolové. A navíc po mě už pár let jedou, neuvěřila bys, jaké dokážou být stíhačky!"
"Tak nemůže byt nikdo ošklivý! A jen proto, že ty si zakládáš na tom, aby tvé přítelkyně byly jako Miss World, neznamená, že jiní kluci o ně zájem nemají. A kdyby se tu objevili dvojčata, tak jim vyřiď, že si pro TO přijdu klidně i ve tři ráno, oni to pochopí," mrkla na něj tajemně a vyklouzla z místnosti ven. No ještě aby měla hledat plánek a plášť, když je v místnosti někdo, kdo tyto dva předměty zná lépe než vlastní boty! Seběhla dolů po schodech a posadila se do křesla, vytáhla si knížku a umínila si, že na dvojčata počká.

KAPITOLA 5 - Poslušná dcerunka

18. prosince 2013 v 12:09 | juliette |  Lucy Delaney
"Kde jsi byla tak dlouho?" zeptal se mě člověk, jenž se nazýval mým "otcem." K tomu měl sakra daleko.
"Co tě to vůbec zajímá?" Nesnáším, když se stará.
"Jsou dvě ráno sakra! To nemáš ani trochu slušnosti?"
"Jsem taková jako ty! Tak mi tu nic o slušnosti nevyprávěj!" Ten chlap mě snad přivede do hrobu.
"Mladá dámo, takhle se mnou teda mluvit nebudeš! Zítra vstaneš v šest, a opovaž se přijít na snídani jen o minutu později, jinak uvidíš, čemu se v naší rodině říká dostat výprask!" zařval a mě nezbývalo nic jiného, než jako poslušná ovečka svého papínka si jít hezky hajnout a vyspinkat se. Grrr jak já ho nesnáším. Byly doby, kdy byl ještě normální, ale ty odešly s NÍ. Teď spí každou noc s jinou, kdo ví jestli jim dokonce neplatí. Ale já ráno nepřijdu! On vstává v pět, takže když si nastavím budík na čtvrtou, stihnu ještě v pohodě zabalit, sejít dolů a nasnídat se. Kde jsem jenom nechala ten budík?

5. Cesta vlakem

16. prosince 2013 v 16:27 | juliette |  Last Year
Holky odjely večer, přijeli si pro ně pan a paní Vaneovi, u kterých ty dvě až do konce prázdnin bydlely. Zbytek prázdnin mi utekl nějak moc rychle na to, že jsem ho celý proležel. Musím získat znovu kondici. Při pomyšlení, že budu v Bradavicích každé ráno běhat po pozemcích, jsem se radši znovu zachumlal do peřin a ztrácel se ve světě snů když v tom...
"Siriusi ty prase jedno líný! Je deset hodin a jestli nevstaneš tak tě bude čekat rande se studenou vodou!" křičel něčí hlas. Čí? Jamesův.
"Nech mě chci spát!" obořil jsem se na něj.
"Tak na to jsi měl myslet dřív!"
"V kolik jsi šel včera... tedy dneska spát? Ve tři? Ve čtyři?" zeptal se mě Remus.
"V sedm hodin," odpověděl jsem a snažil se udržet si svou peřinu, kterou mi oba dva stahovali.
"Fajn řekl sis o to. Aguamenti!"
"Áááá Jamesi! Vždyť už vstávám! Jen počkej až ti to v Bradavicích oplatím!"
"Neoplatíš, pokuď si okamžitě nesbalíš svoje věci! Máš štěstí že už můžeš kouzlit, byli bychom tě jinak budili asi o dvě hodiny dřív," řekl Remus. Vstal jsem mávl hůlkou a věci se samyzvedly a srovnaly do kufru.
"Hotovo. Můžu jít ještě spát?"
"Ne. Mamka nás už volá, tak se obleč a pokud možno se i usuš ať nám neděláš ostudu."
"Vždyť už jdu," řekl jsem odevzdaně a postavil se. Použil jsem vysušovací kouzlo a jal se přehrabování kufru. Na to že jsem byl z čistokrevné kouzelnické rodiny jsem se v mudlovské módě vcelku vyznal. Vytáhl jsem rifle a košili, oblékl se a scházel ze schodů.
"Ani nevíte jaká je úleva, že vám třem už je sedmnáct a můžete se přemisťovat," řekla paní Potterová, když jsem sešel dolů a posadil se na volnou židli mezi Rema a Jamese. "Já a tvůj otec jamesi jsme byli povoláni do služby, hold povolání bystrozora si žádá aktivní činnost ve dne v noci."
"To nevadí mami, přemisťovat se už umíme. Máš pro nás nějakou svačinu?" zeptal se James. Paní Potterová máchla hůlkou a před námi se objevily tři sáčky se sendviči a nakrájenou zeleninou. Když jsme vyběhli nahoru, bylo už půl jedenácté. V rychlosti jsem si ještě vlezl do sprchy a pak už jsme sbíhali dolů po schodech následováni kufry, které za námi pluly. Museli jsme ještě asi sto metrů od domu kde končilo kouzlo které bránilo přemístění a všichni tři se otočili na místě. Na nádraží v Londýně to bylo jako v mraveništi. Prostě 1. září. Přišli jsme na nástupiště 9 a 10 a rozhlézli se, jestli se nějaký zvědavý mudla nedívá. Přece jenom dvě sovy... Prošli jsme přepážkou a ocitli se na nástupišti 9 a 3/4 kde jsme měli výhled na velkou červenou lokomotivu a na spoustu rodičů objímající své děti. A my si uvědomili, že toto je naposled. Naposled co nastupujeme do vlaku který nás doveze na to nejúžasnější místo. Poslední rok a pak hurá do reality. Do světa dospělých, kde každý den hrozí nebezpečí, že vás zavraždí Pán zla, nebo jeho přívrženci. S těmito myšlenkami jsme nastoupili do vlaku a šli si zabrat obvyklé kupé. Přesně v jedenáct se vlak rozjel.
"Tak kluci, musím vás opustit, znáte to, primusovské povinosti," mrkl na nás Remus a odešel do kupé úplně vepředu.
"Že se nezmínil! Stejně se to dalo čekat. Kdo myslíš že je primuska?" zeptal jsem se.
"Já," ozvalo se z chodby.
"No to se taky dalo čekat Evansová, pozdravuj Malfoye, strašně se mi po něm stýská," ušklíbl jsem se na zrzku, která se objevila v našem kupé.
"Mimochodem Evansová, nejdeš se mnou na rande?" zeptal se jí James.
"Leda ve tvých snech Pottere," řekla chladně a odkráčela.
"Páni," řekl James, "jsem na dobré cestě! Ještě před začátkem prázdnin mi za každé pozvání na rande vlepila facku!" divil se James a zasněně se koukal na místo, kde ty ohnivé vlasy zmizely.
"Hele, kde je vlastně Petr?" zeptal jsem se.
"Viděl jsem ho na nástupišti, ale pak se mi nějak ztratil z dohledu. Je to divné, nikdy se od nás tak nedistancoval," uvažoval James.
"Možná mu konečně došlo, že my tři a, k mé velké nechuti i můj bratr, jsme nejhezčí kluci na škole. Tedy jen já a můj milovaný Regulus toho dokážeme využít. Nechápu proč si Rem tak nevěří. Vždyť spousta hezkých holek se vlkodlaků nebojí, tak nechápu co řeší." Rozvedl jsem další konverzaci.
"Bojí se že jim ublíží. Stejně je to blbost, jednou za měsíc je nebezpečný, a to jsme s ním my. Nemá se čeho bát. Tedy pokud zase někdo někomu neprozradí jak projít kolem Vrby mlátičky a dostat se do tajné chodby vedoucí do Chroptící chýše. Že Tichošlápku?" podívals e na mě se zdviženým obočím James. Chtěl jsem říct něco na obranu, ale otevřely se dveře a stála tam... Holka. A docela hezká holka.
"Ahoj, jmenuju se Jeanette, a jsem v Bradavicích nová. Můžu si k vám sednout? Všude jsou kupé přecpané a mě se nechce stát na chodbě," usmála se na nás ta dívka. Měla na sobě bílé mudlovské šaty, což je divné, že jsem si toho všimnul, obvykle se koukám trochu jinam než na jejich oblečení, a měla hnědé vlasy, které byly mírně rozcuchané. James se má od koho učit, ty jeho neustále roztřepané vrabčí hnízdo mi sice nikdy nevadilo, ale Evansová na to měla vždycky kecy. Dívka měla modré oči. Celkově byla roztomilá. A musím uznat, že opravdu hezká.
"Jasně že si k nám můžeš přisednout," usmál jsem se na ni.
"Jo jasně, proč ne. Mimochodem jsem James Potter, chodím do Nebelvíru a hraju na postu chytače v kolejním družstvu. A jsem i kapitán," mrkl na ni.
"A já jsem Sirius Black, chodím taky do Nebelvíru a tohle střapatý koště je můj kámoš," ukázal jsem na Jamese.
"Ty jsi Black? A chodíš do Nebelvíru?" zeptala se mě.
"No jasně, jsem cokoliv co vadí mojí rodině," řekl jsem. "Hádám, že jsi se s mou rodinou už ve vlaku setkala?" zeptal jsem se.
"Jo potkala jsem nějakou Blackovou, zdála se mi docela v pohodě, měla blonďaté vlasy a prý chodí do Zmijozelu. povídaly jsme si ale pak se tam přiřítila kudrnatá černovláska, nějaká Bella a začala na mě křičet. Tak jsem ji umlčela a šla dál. A pak jsem potkala kluka, prý taky ze Zmijozelu, a byl ti velmi podobný, s tím jsem se ale nebavila. Jenom si pamatuju že mu Bella říkala ať se ode mě drží dál," dokončila vypravování Jeanette.
"Jo tak to byly moje sestřenky Bellatrix a Narcissa. Mají ještě sestru Andromedu, ta chodila taky do Nebelvíru, a potom co vyšla školu si vzala nějakého mudlovského čaroděje, myslím že Teda Tonkse. Tetička ji vydědila. A ten kluk byl pravděpodobně můj bratr Regulus. Raději si dávej na Zmijozelské pozor, dřív jednají než myslí," upozornil jsem ji.
"Neboj se, já se o sebe dokážu postarat," mrkla na mě.
"Jak se vlastně jmenuješ příjmením?" zeptal se James.
"Ah pardon, málem jsem zapoměla," usmála se na nás. "Jmenuji se Jeanette Hope Jacksonová."
"Jacksonová? Ty jsi z toho slavného rodu Jacksonů, potomků Helgy z Mrzimoru?" zeptal jsem se a hleděl na ni jako na svatý obrázek.
"Ne, ale nerada o své rodině mluvím tak se na ni raději neptejte kluci, prosím," zatvářila se nejistě, a tak jsem zavřel pusu a jal se vyptávání, z trochu jiného konce.
"A jakto, že jsem tě tady nikdy dříve neviděl?" zeptal jsem se, vím totiž jak můžou být otázky ohledně vašeho původu dotěrné.
"Studovala jsem v Americe, na škole pro čistokrevné kouzelníky. Nebudu vám říkat jméno, stejně by vám to nic neřeklo. Je to tajná škola. Pochybuji, že sám Brumbál o ní ví. Je to speciální škola kde nás nabádají, abychom se stranili kříženců a nepaktovali se s mudly nebo mudlorozenými. Nadávka mudlovský šmejd je tam stejně oblíbená jako tady třeba idiot nebo blbec. Navíc se tam učí jak Černá magie, tak obrana proti ní. Je jen na nás co si zvolíme. Já samozřejmě chodila na Obranu. Ta ale stála za prd, tak jsem se učila doma. Řeknu vám těch šest let pro mě bylo utrpení. Ještě, že jsou rodiče tak blbí, že se přestěhují do Anglie přesně v tu dobu kdy tu hrozí kouzelnická válka. Aspoň jeden rok budu chodit do seriózní školy," dokončila vypravování.
"A do jaké koleje si myslíš, že se dostaneš?" zeptal jsem se. Zřejmě ne všechny čistokrevné rody jsou takové jako ten můj, pomyslel jsem si. Konečně někdo normální.
"Nevím, nepřemýšlela jsem o tom a je mi to celkem jedno. Všechny koleje jsou dobré. Navíc, učit se budeme všichni to stejné, ať se dostanu do jakékoliv ne?" usmála se na nás.
"No jasně, jen nerad bych tě viděl ve Zmijozelu. Ono poštvat si proti sobě zrovna moji sestřenku nebyl nejlepší tah. Být tebou, najdu si rychle kamarádku která tě bude všude doprovázet. Tím všude, myslím absolutně všude, včetně dámských záchodů. Navíc kolují pověsti, že si ji označkoval," sdělil jsem jim.
"Označkoval? Jak to myslíš?" zeptala se mě.
"Pán zla. Prý má jeho znamení. Slyšel jsem jak se hádala u nás doma s Lestrangem, toho si má brát, a říkala, že je to pro ni pocta. A držela se přitom za levé předloktí. Nikdy nenosila dlouhé rukávy, teď jsou ale její součástí, jako by k ní přirostly. Nedivil bych se kdyby celá jejich parta byla označkovaná," vysvětlil jsem.
"Celá parta?"
"Bellatrix, Lestrange, Srabus - to je Severus Snape - Malfoy, Crabbe, Goyle, možná i Narcissa, ta je od zásnub s Malfoyem jako vyměněná. A bojím se, že k nim patří i Regulus. Vždy zastával názor, že mudlorozené je třeba vyhubit," zašklebil jsem se při vzpomínce na bratra. Dveře se otevřely a v nich stál Remus. Při pohledu na Jeanette se zarazil.
"Ty jsi Jeanette Jacksonová že?" zeptal se jí.
"Jo jsem to já, jak to víš?" zeptala se ho na oplátku.
"Remus je primus, takže pravděpodobně dostal tvoji složku, nemýlím se?" zeptal se ho James.
"Svatá pravda Dvanácteráku." Při tom oslovení Jeanette pozdvihla obočí a sledovala Rema, který si sedal.
"Náměsíčníku, kdo jsou noví prefekti?" zeptal jsem se ho.
"Wright Samuel a Grensová Denisa z Nebelvíru, Smith Vincent a Adamsonová Emma z Havraspáru, Hoklens David a Nightová Valerie z Mrzimoru a Daniels Derek s Sewnovou Wilhelmínou ze Zmijozelu."
"No potěš koště. Daniels se Sewnovou jsou ze stejného soudku jako Bella. A jak se vlastně tvářil Malfoy když zjistil že mudlorozená a... ehm, ty jste noví primusové?" zeptal jsem se. Remus na mě vrhl varovný pohled, protože jsem se málem prořekl o jeho malém chlupatém tajemství. Zbytek cesty utekl rychle. Řekli jsme Jeanette, že jsme Pobertové a že k nám patři ještě Petr, který sice nebyl přitomen, ale ve vlaku jsme ho viděli, řekli jsme jí o našich žertících a ona nám řekla co za neplechy tropila u nich na škole. A tak se ani nikdo nedivil když se setmělo a my vylezli na nádraží v Prasinkách.
"Prváci ke mě! Poďte sem prváci!" ozval se jako každý rok Hagridův silný hlas. Hagrid je poloobr, narozdíl od obrů má ale dobré srdce a neublížil by živé bytosti. Když jsme řekli Jeanette, že by měla jet s prvňákama v loďkách přes jezero, oči se jí rozšířily hrůzou a začala rychle brebentit něco o aquafobii, a tak jsme jí nabídli, že může jet s námi v kočáře. Když jsme ale přicházeli ke kočárům, zastavila se a koukala na místo, kde kočáry normálně mívají zapřažené koně. Bradavické kočáry byly vyhlášeny tím, že je nikdy nic netáhlo.
"Páni, ti jsou kouzelní!" vydechla.
"Oni kdo?" zeptal jsem se jí.
"Přece testrálové!" řekla, jako by to bylo úplně normální.
"Test co?" zeptal se James, který do té doby sledoval rudou hřívu Lilyiných vlasů, mizející v nedalekém kočáře.
"Testrálové. Jsou to tvorové potažení pevnou kůží a vypadají jako kostry. Mají vynikající orientační smysl. A vzhledem k tomu, že je dokáží vidět jen lidé, kteří viděli někoho zemřít, jsou často spojováni s předzvěstmi smrti, nebo dokonce se samotnou smrtí," vysvětlil Remus. Jako nějaká učebnice.
"Takže, ty jsi viděla někoho zemřít?" zeptal jsem se, když jsme už všichni čtyři seděli v kočáře a jeli po cestě k Bradavicím.
"Ano, ve škole na hodině Černé magie se jednou cvičili v zakázaných kletbách, v Americe totiž zakázané nejsou, a když jsme šli na oběd, jedna vyšinutá studentka ze sedmého ročníku metala kletby Cruciatus a Avada Kedavra na všechny kolem. Zasáhlo to dva učitele a jednu studentku z prvního ročníku," řekla s ledovým klidem, až mě z toho zamrazilo. "Další den jsme si ji s kamarádkou odchytily a daly jí co proto," řekla a nebezpečně jí zajiskřilo v očích.
"Nebyla to Cornelie Danfortová?" zeptal se jí Remus.
"Jo, ještě teď leží v nemocnici Sv. Ignáce."
"Páni, to by do tebe nikdo neřekl," vydechl James. Ta holka zřejmě nebude takový andílek. Spíš anděl s ďáblem v těle. Přijeli jsme jsme k bráně a vystoupili. Rozloučili jsme se s ní a poslali ji čekat před Velkou Síň, kde se měla setkat s prvňáčky a být zařazená. Houkl jsem na ni ještě hodně štěstí a zmizel ve Velké Síni, kde jsem hned zamířil k našemu stolu a posadil se k Petrovi, který se již uráčil ukázat a ke zbytku Pobertů. Petr svoji nepřítomnost odůvodnil tak, že řekl že byl celou cestu zamčený na záchodě a se Zmijozelskou stráží před dveřmi. Dál jsme to tedy neřešili, protože se otevřely dveře a vstoupila profesorka McGonnagalová s prvňáky a značně převyšující Jean. Mimochodem, říkám jí Jeanette, nebo Jean z toho důvodu, že když jsem jí řekl Jacksonová, zasáhla mě kletba neznámého původu a já se asi deset minut nemohl hýbat a přitom mě svědilo celé tělo. Z mého hlediska horší než Cruciatus. Když Megoška - to je moje oblíbená přezdívka pro učitelku přeměňování profesorku McGonnagalovou - došla před profesorský stůl, pokynula prvákům ať se zastaví a sama vyšla na vyvýšené podium. Tam postavila židli a na ní starý Moudrý klobouk. A ten začal zpívat. Zpíval o kolejích, kam je zařadí, o čestnosti a věrnosti, o lsti a prohnanosti a o poutech, která bychom mezi kolejemi měli tvořit. Když dozpíval, síní se rozlehl potlesk a zařazování mohlo začít. Megoška rozevřela pergamen a začala Ageenem Tomem, který skončil ve Zmijozelu a skončila u Zwyggové Heleny, která skončila v Mrzimoru. Na řadu přišla Jean.
"Jacksonová, Jeanette Hope."


4. Flaška

15. prosince 2013 v 14:44 | juliette |  Last Year
"Kdybych neměl otravu alkoholem tak bych to šel asi zapít," řekl jsem když mi vylíčili tu událost.
"No Tichošlápku, vypadá to, že máš na pár let útrum," uchechtl se James. Zaúpěl jsem a s rukama v prosebném gestu jsem se podíval nahoru.
"Prosím, vem si cokoliv, vem si moje peníze, vem si mou rodinu, jen mi neber alkohol!" Říkal jsem už jak dobrý jsem herec? Ne? V každém případě jsem velmi dobrý herec, a to se dá poznat i podle reakce mých přátel. Ti spadli na zem a váleli se v záchvatech smíchu. Kdybych nebyl v posteli, válel bych se asi s nimi.
"CINK CINK" ozval se budík na stole. Mých drahocených patnáct minut je fuč, musím tedy vypít ten humus co se ovažuje nazývat se lektvarem a usnout. Napil jsem se. Blé chutná to odporně. Bezesný spánek. 12 hodin mě to určitě udrží se zavřenýma očima, budu se muset znova pokoušet rozhýbat svaly, ohýbat kosti, rozpohybovat... mozkové... závity...
CHRRRRRRRR

Než mě pustili z nemocnice, dali mi přednášku o všem co nesmím dělat ještě dobrý týden. Do konce prázdnin zbývalo 10 dní a já že to měl celé proležet? Znovu jsem zaúpěl. Kdyby mě teď viděla matinka, skákala by radostí. Ale vzhledem k tomu, že jsem ji tak drze opustil, nejspíš by mě při prvním setkání uškrtila, za špinění čisté krve, za špinění krve rodu Blacků. Kdybych mohl, nechal bych se přejmenovat, ale to mohou pouze mudlové. Jakto? Nějaký ministerský sejček se prostě rozhodl, že to bude takhle a ne jinak, a tak si musíme nechávat naše Smrtijedská příjmení. Kamkoliv přijdu, buď se mi lidi klaní, protože jsem Black, nebo se mi lidi straní, protože jsem Black. Jen u Potterů jsem jako doma. Lupinovi mě moc v lásce nemají, jsou z té sorty lidí co se mi straní, a Pettigrewovi jsme nikdo nikdy nepotkali, takže vlastně ani nevíme, s kým máme tu čest. Každé prázdniny se scházíme u Jamese doma na poslední týden nebo dva. Tedy já tam trávím měsíc a půl, ale to jen proto, že mě z domu matinka vždy vyhodí. Letos jsem odešel později, matka se mnou totiž měla plány. Chtěla mě zasnoubit! S nějakou Gertudou z Kruvalu. Při pomyšlení, že bych byl svázaný svazkem manželským, a nemohl si dělat co se mi zachce jsem se otřasl. Tohle vážně nemám za potřebí.
Když jsme přišli domů, s obtížemi jsem se vyhrabal do schodů a svalil se do postele. Ležel jsem stále oblečený a zíral do stropu. A přemýšlel jsem. Co s náma bude, až zakončíme tenhle školní rok? S Jamesem jsme chtěli jít na bystrozory, Peter měl zařízenou už mudlovskou práci a Remus? Ten to měl nejhorší. Kvůli jeho nemoci ho nikde nebudou chtít vzít.
Z rozjímání mě vyrušilo lehké zaklepání na dveře.
"Dále," řekl jsem sotva slyšitelným hlasem a klika cvakla, dveře se otevřely a do místnosti padl usmívající se James.
"Tichošlápku, nevěřil bys jaké máš štěstí," pochechtával se, "přišly se na tebe podívat holky."
Do pokoje vpadly Evansová s Vaneovou. Na té jsem se trochu zastavil pohledem, od konce šestého ročníku se hodně změnila. Své světle hnědé vlasy protkala blonďatýmy prameny a celkově se mi zdála hezčí.
"Siriusi, můžeme dál?" zeptala se mě Vaneová.
"Jasně, co tu vlastně děláte?" zeptal jsem se jich a snažil se posadit.
"Remus nám napsal, že potřebuješ rozveselit," ujala se slova zrzka.
"A pak kdo je tu drbna," ušklíbl jsem se.
"Pořád ty," ozvalo se ode dveří.
"No jistě Náměsíčníku, ty víš všechno nejlíp."
"No konečně to uznáváš," odpověděl mi kamarád. Začal jsem se smát, postupně se přidaly i holky, Remus i James, a notnou chvíli jsme nemohli přestat. Když už jsem začínal brečet, zakročil Rem, "hej dost!" ale smál se dál. Ale už jsme přestávali.
"Tak co podniknem?" zeptal jsem se a zajiskřilo mi v očích.
"Siriusi ty máš ale ležet!" ujala se odporování Evansová.
Ignoroval jsem ji a pokračoval. "Napadlo mě, že bychom si mohli zahrát takovou mudlovskou hru, tady Evanska ji určitě zná. Jmenuje se flaška."
"Nééé, flašku né," zanaříkala.
"Co je to za hru?" zeptal se mě se zjevným zájmem James.
"Je to hra, kterou hrají holky a kluci, má spoustu verzí. V každé je ale uprostřed flaška kterou se točí. Na koho ukáže hrdlo, dostane buď na výběr mezi pravdou a úkolem, nebo dostane pusu. Když se hraje ta na výběr mezi pravdou a úkolem, jako fanty jsou pusy. Když na to s líbáním, fanty jsou kusy oblečení."
"Páni Náměsíčníku, překvapil jsi mě. Tak co, jdeme hrát? Ruku zvedne ten kdo chce. Fajn takže já, James a tady Patricia, proti Lily a Removi, což vážení znamená, že můžeme začít," rozzářil jsem se. Rozhlédl jsem se po přítomných a setkal se pouze s nechápavými výrazy.
"Tichošlápku, odkdy jim říkáš křestním?" zeptal se mě James.
"Jsme už dost staří na to dětské kočkování ne? Stejně si ještě budu asi dlouho zvykat takže jména Evansová a Vaneová budou padat celkem často," odvětil jsem a dal doprostřed hůlku. "Vzhledem k tomu, že my nejsme mudlové, budeme hrát s mojí hůlkou. Hraje se verze Pravda nebo úkol a jen se někdo opovažte lhát, hůlka to pozná a začnou z ní sršet červené jiskry. Pokud řeknete pravdu, ale ne celou, vystřelí z ní zelené jiskry. Takže já začínám," dokončil jsem monolog a roztočil hůlku. Točila se a točila až se zastavila na Vaneový. "Pravdu nebo úkol?" zeptal jsem se.
"Pravdu."
"První kluk, se kterým jsi spala?"
"Siriusi! Co mám udělat, když nechci odpovědět?"
"Pusu zlato," usmál jsem se na ni.
"Fajn," podívala se na mě podrážděně a vlepila mi rychlou pusu.
"Točíš."
"A hele, Remus, tak copak si vybereš?" usmála se na kamaráda. Ten trochu znérvózněl z jejího pohledu, ale silným hlasem pronesl, "Pravdu."
"Fajn, kam mizíš každý měsíc?" zeptala se. Ztuhnul jsem a vyčkával kamarádovu odpověď. Ten znejistěl ještě víc a odpověděl celkem očividnou lež.
"Za nemocnou matkou." Z hůlky vyšly červené jiskry. Patricia jen pozvedla obočí a čekala na pravdivou odpověď. Remus se jen ošil a políbil jí.
"Začíná se mi to trochu příčit," prohlásil když roztočil a řada padla na Jamese.
"Pravdu nebo úkol?" zeptal se ho.
"Od tebe Reme, vždy a jen pravdu," zasmál se a všichni vyčkávali co si pro něj mladý vlkodlak vymyslí.
"Jsi můj pravý kamarád?"
"Ale jistě Remusi, ve štěstí i v nesnázích. Za všechny Poberty bych položil život."
Remus se usmál, protože hůlka zůstala nečinná. James zřejmě mluvil pravdu.
"Točíš paroháči." ozval jsem se. Dva lidé si drželi zkřžené prsty, když James roztočil. James držel pro to aby hůlka ukázala na Lily, která si prsty držela zkřížemé proto, aby to na ni nepadlo. Nakonec se štěstí usmálo na Lily.
"Pravdu," povzdechla si Patricia.
"Co přesně s Lily před spaním probíráte?" ptal se ji James.
"Kluky."
"Eee, vidíš jiskry, takže to není celá pravda, v tomto případě chci vědět jaké kluky?"
"Tebe, Siriuse a Remuse ty drbno jedna!" zasmála se Patricia.
"Proč ne taky Petra? Vždyť je to Poberta jako my!" nechápal James, ale zářil jako sluníčko když zjistil, že láska jeho života před spaním probírá s kamarádkou právě jeho.
" Protože Petr zrovna nepatří do našeho repertoáru, jestli mi rozumíš," mrkla na nás. Měla pravdu, tlustý vepřík co pořád jedl nebo spal.
"Dost keců, roztoč to," uťala debatu Lily a sledovala již roztočenou hůlku, k její smůle zastavila u ní. Povzdechla si.
"Copak jsi si nemyslela, že tě vynecháme?" ušklíbl jsem se, jestli zvolí úkol, bude to ještě zajímavé. Čirou náhodou jsem poznal, co jí chce Patricia říct, aby udělala, a taky se mi to potvrdilo.
"Úkol."
"Fajn. Vybrala sis sama. Polib v této místnosti toho, na kom ti velmi záleží i přes všechny mínusy které má."
Lily se ošila. James se nepatrně narovnal a vyčkával, co Lily udělá. Já se neodolatelně culil - umím to jinak? - a Patricia zadržovala smích.
"No tak Lily, přece nám tu nechceš líbat holku? Šup šup Jammie už čeká," provokoval jsem ji. A jak se ukázalo, zabralo to. Protočila oči, a podívala se na Jamese, který se usmíval jako měsíček na hnoji. Přiblížila se k němu a políbila ho, jen krátce a lehce, ale to stačilo k tomu aby to kamaráda totálně vykolejilo.
"Hej kámo, žiješ?" mával jsem mu rukou před obličejem. Nic. Dloubnul jsem mu rukou do žeber. Nic.
"Kašlem na něj, on se probere, Lily točíš." Vrhla po Vaneový pohled typu "s tebou si to vyřídím později" a roztočila hůlku. A ta padla na Remuse.
"Náměsíčníku co tady děláš?" vykřikl James, který se konečně vzpamatoval.
"Jsem tu celou dobu!" řekl trochu dotčeně. "Beru pravdu."
"Fajn tak mě polib protože tohle se ti nebude líbit," ušklíbla se zrzka. "Když tedy každý měsíc odjíždíš za nemocnou matkou," ukázala ve vzduchu uvozovky, "proč chodí Poberti s tebou?" Trefila do černého, Remus jí dal pusu. I přes naštvaný výraz v Jamesově tváři, který dával najevo, že se mu tahle hra přestává líbit. Znovu jsem se podíval na Vaneovou. Zdá se mi to, nebo se změnila? Co se pamatuju, vždycky byla zatrpklá, tichá myš sedící v rohu, šprtka nejvyššího kalibru a moc se přítelíčkovala se Zmijozeláky.
"Pravdu nebo úkol?"
"Eh, co?" vypadlo ze mě.
"Ptám se tě potřetí, pravdu nebo úkol?" ptal se mě Remus a ukazoval na hůlku. Ta zase ukazovala na... mě. No potěš koště.
"Úkol, radši..." nechal jsem větu vyznít do ztracena. Tohle je průser jak prase. Rem má na mě pár otázek a já mu prostě pusu dávat nechci! Copak jsem gay?
"Řekni TO číslo."
"Číslo?"
"Jaké číslo?"
"Siriusi, o čem to mluví?"
"Siriusi?"
"Siriusi!"
"SIRIUSI!" Nevnímal jsem je. Jen jsem pohledem propaloval Rema. Tak on takhle? No zatloukat nemůžu, takže...
"Chce počet holek, se kterýma jsem něco měl."
"Přesněji řečeno se kterýma jsi spal."
"Jednou ti něco udělám a věř mi že to nebudu svádět na svou psí povahu," upozornil jsem ho a začal přemýšlet. Vlastně nebylo ani o čem.
"Tak už mu to Tichošlape řekni, není to žádné Vy-víte-koho hodné tajemství, to že jsi děvkař je všeobecně známá informace," provokoval mě James.
"Já nemám žádný problém s tím říct to vám dvěma kluci. Ale tady holkám... Navíc zkouším jestli lze zabíjet pohledem."
"Siriusi, nemusí ti to být nijak trapné, či co. Představ si, že jsme tví dva kamarádi. Představ si že jsme taky Poberti!" mrkla na mě Evanska.
"Tak fajn, když naléháte. Bylo jich přesně 237." Tak tohle by chtělo fotku. Všem spadla brada až někam ke kolenům. Snažil jsem se nesmát ale to prostě nešlo. Všichni nevěřícně koukali. A já se smál. A smál.
"Zavřete už ty pusy, vletí vám tam moucha," řekl jsem, když jsem přemohl záchvat smíchu a výhružně zašermoval hůlkou před jejich obličeji.
"OK, OK, OK už tu pusu zavírám. Teda, čekal jsem hodně, ale tolik? A všechno to byly jenom holky na jednu noc?" zeptal se mě Remus. Holky ještě pořád nevěřícně zíraly.
"Ne s jednou přece vydržel týden. S Amy z Mrzimoru, myslím," chtěl mě obhajovat James. To bych ale nesměl spát s tolika holkama.
"A s Daphne z Havraspáru dokonce měsíc." Roztočil jsem hůlku.
"Heleme se, zavři tu pusu Pat, a vybírej," řekl jsem, když na ní padla řada.
"Tak dobře... Úkol."
"Dej..." zbytek mé věty zanikl ve volání ze zdola.
"Už jdeme paní Potterová!" odpověděla Lily, která se zřejmě už vzpamatovala a vyběhla ven. Sakra, a já měl zrovna takový dobrý nápad! Když jsme doběhli dolů, už na nás čekala.
"Tak tady máte seznam všeho co potřebuji koupit, tady peníze a mrskněte sebou," řekla a mile se na nás usmála. "Za pár drobných navíc si můžete něco koupit."