2. Nemocnice Svatého Munga

4. prosince 2013 v 20:50 | Juliette |  Last Year
Když jsem se probudil, byla ještě tma. Pokusil jsem se posadit, ale zjistil jsem, že mě tělo neposlouchá. Vlastně ani nevím kde jsem se probudil. Ani oči se nechtěly otevřít. Viděl jsem jen tmu, slyšel tikání nástěnných hodin a cítil... Cítil jsem nemocniční dezinfekci. Začala se mi vybavovat krutá realita. Mudlovská diskotéka. James. Holky. Alkohol. Hodně alkoholu. Ale kde jsem? Snad nejsem u Munga! Ne to není dobré! Za dveřmi jsem slyšel tiché hlasy. Normální člověk by nerozuměl co říkají, já ale využil svých schopností, kterých jsem nabyl, když jsem se stal zvěromágem, a rozuměl všem těm strašidelným slovům.
"Nevíte kdy se probere?" Byl to James. Mluvil o mě? Jak dlouho jsem spal?
"Nevím, opravdu se moc omlouvám pánové. A i kdyby se probral, nevíme v jakém stavu bude, a jestli s námi bude moci komunikovat." řekl druhý hlas, který jsem neznal. Haló vy ignoranti, já jsem vzůru!
"Ale už takhle leží týden!" řekl další, mírně zoufalý hlas mého kamaráda Remuse. Moment... Týden? Tak to ne, tělo netělo já vstávám! Vlna odhodlání mnou projela a já se co nejvíc soustředil na rozlepování víček. Po chvilkové snaze se přece jen trochu pohlo. HA! Teď ještě druhé. A sakra, já jsemvážně u Munga! Bílý pokoj, čtyři naprosto totožné bílé stěny, jedny dveře, jedna postel a jeden marod ležící na ní - toť má věznice. Oči mi zabloudily k nočnímu stolku. Váza s žlutými květinami. Ušklíbl jsem se, i přes to že jsem tu ležel kolik? Týden? Nepřešel je smysl pro humor. Ve váze byly narcisy. Tuhle kytku jsem vždycky nenáviděl stejně jako svoji stejnojmenou sestřenku. Vedle vázy byla ješte karta s přáním brzkého uzdravení a bonboniéra. Budu muset paní Potterové poděkovat.
Ani jsem si nevšiml že hlasy ustaly. Snažil jsem se zavolat, cokoliv, vydat jakýkoliv skřek, něco, co by jim ukázalo, že jsem vzůhu. Bohužel se mi z pusi dostalo jenom jakési "CHCHCHCH!" To by ale Remus nesměl být vlkodlak aby to neslyšel.
"Siriusi!" skoro zakřičel, když otevřel dveře. "Dvanácteráku podívej! On žije!" No to doufám že žiju!
"Tichošlápku kamaráde, jak je ti?" zeptal se mě James, když vrazil do pokoje za Remusem. To už se ke mě začali zbíhat snad všichni lékouzelníci z Munga, kontrolovali mi teplotu, dívali se mi do krku, zapisovali si něco do papírů a pak do mě lili jeden lektvar za druhým.
"Pane Blacku, necháme vás 15 minut při vědomí, pak ale musíte vypít Bezesný spánek. Tady," řekl a položil malou lahvičku na stůl, "stačí jeden doušek." Při odchodu ještě dodal, "15 minut!" a zmizel.
"Mohli byste mi laskavě vysvětlit, jaktože jsem ješte podle mého před půl hodinou tancoval na diskotéce s nějakou Jessicou, a teď se probudím u Munga s tím, že jsem prospal týden?" vyjel jsem neomaleně na své kamarády. Ti se dívali všude možně, jen ne na mě. Na takovéhle věci jsem byl vždycky háklivý, kdykoliv mi někdo, třeba madame Pomfreyová, řekl, že je něco v nepořádku s mým zdravím, byl jsem schopný zdemolovat místnost, kde jsem se nacházel.
"Haló, kluci, sedíte tu jak na jehličí a patnáct minut pomalu ubývá." To zabralo. Oba dva se pustili do vyprávění.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paddy Paddy | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 23:03 | Reagovat

sakra jako já vím, že po názvu my mě to překvapit nemělo, ale...sakra! co se to děje?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama