2. "Oblíbená" profesorka

30. prosince 2013 v 19:00 | Juliette |  Osud dvou dědiček
"Hejbni kostrou ségra! Tonksová tu bude každou chvíli!"
"Mám snad v zadku vrtuli? Jestli tu bude dřív, počká. Já se kvůli ní nepřetrhnu."
"Nikdy nepochopím tu tvou zálibu v líčidlech. A na co sakra kulmu? Jsi metamorfomág, a nedokážeš si ani trochu zvlnit vlasy?"
"To víš že dokážu, ale tady jde o efekt. Nechci je mít rádoby přírodní. Chci je mít nakulmované!"
"No kvůli tobě nám uteče film!"
"Nedělej se jo? Stejně tam zase budou reklamy!"
"To neznamená, že musíme přijít pozdě. Koho si myslíš že v kině sbalíš? Johnyho Deppa?"
"Jako by se ti nelíbil. A promiň, že nechci vypadat jako strašák když jdu ven!"
"No dovol?! Víš že kluci mají radši holky bez make-upu? Aspoň když se vedle nich ráno probudí, nevyletí z kůže hrůzou!"
"Sama víš, že nemám nic jiného než tužku, stíny, pudr a lesk! Make-up nepotřebuju."
"Můžeme?"
Obě dívky ve spěchu seběhly po schodech dolů a uvítaly se s dnes blonďatou Tonksovou. Poté se vydaly rušnými ulicemi do středu Londýna, kam je Tonksová zavedla do jednoho multikina.
"Statečné srdce? My vážně jdeme na Statečné srdce? Tonksová já tě miluju!" výskala si Violetta, když se koukala na lístky ve svých rukách.

Po kině si ještě sedly v kavárně a vyptávaly se Tonksové na její vztah s Kingsleym. Chodili spolu už týden a nikomu v Řádu to neuniklo.
"Doufám, že nám i po vaší svatbě dovolíš říkat ti Tonks? Nějak si nedovedu představit, že bych ti měla říkat Pastorková," řekla Victoria a schytala takový přátelský pohlavek od jejich sestřenice.
"Chodíme spolu pár dní a vy už byste mě chtěly oddat? Tak to ne holčičky. Jak se vyvíjí ten tvůj vztah s Fredem Violo?" zeptala se Tonksová a nenápadně se snažila vyhnout tématu, které dvě dívky tak velmi zajímalo.
"Ale já s ním nechodím Tonks," namítla černovláska.
"Zatím," dodala její sestra.
"No jo, všimla jsem si že po tobě Violo nějak pokukuje. A po tobě Vicky zase George."
"Ne neboj, George se mi nelíbí a ani já se nelíbím jemu. Věděla jsi že má spadeno na jakousi Angelinu? Uvidíme se s ní ve škole. Jsem zvědavá na jeho vyvolenou, už kolik dní mi o ní básní. Častokrát je to s ním k nevydržení, ale pořád lepší poslouchat jaké má Angelina krásné oči, než poslouchat jak má Fred vypracované tělo, krásné vlasy a jak se tady moje sestřička ztrácí v jeho očích," řekla a schytala od sestry pohled typu "to si s tebou vyřídím později."
"Jakobych taky nemusela poslouchat zamilované řečičky co?" ušklíbla se Violetta na sestru.
"Ale tohle je jiné," řekla. "Remus o mě nejeví zájem a já se mu vůbec nedivím. Vždyť mi je teprve patnáct," povzdychla si. Tonksová jako jediná, kromě Violetty, věděla o platonické lásce Victorie Blackové, která trvala už několik týdnů.
"Spíš si myslím, že nevěří, že by se ti líbil. Já Remuse už nějakou dobu znám, on si raději řekne, u ní nemám šanci, než aby si přiznal že taky za něco stojí," řekla Tonksová.
"Stejně nepochopím, jakto že ho už nějaká neklofla," divila se Tori.
"Prostě jim nedává přiležitost. Mě se taky jednu dobu líbil, ale odmítl mě."
"Ty jsi měla spadeno na mého Remuse? Tonksová! To ti nedaruju," smála se Victoria.
"Jo, ale neboj se, je to asi rok zpátky. Tenkrát mě docela hnusně odbyl, takže jsem to vzdala. Myslím, že potom trochu litoval, když jsem si začala s Charliem."
"Ty jsi chodila s Charliem Weasleym?" zeptala se Violetta a vykulila na Tonksovou oči.
"Jo, v té době ještě neměl v dračí kolonii přítelkyni, ale oba jsme uznali, že to nemá budoucnost, tak jsme se rozešli. A teď jsme přátelé."
"Páni. Měly bychom už jít jinak si bude táta dělat starosti. Zítra navíc odjíždíme do Bradavic!" vypískla Victoria a odešla k pultu zaplatit. Poté se všechny tři vydaly spletí uliček až na Grimmauldovo náměstí, kde je Tonksová opustila a oni se připojily do zmatku který paní Weasleyová vyvolala vevnitř.

Další ráno se jako naschvál Victoria probudila o půl jedenácté. Když se jí podařila probrat sestru a i s kufry dorazily do předsíně, zbývalo jim do odjezdu vlaku ještě patnáct minut. V kuchyni na ně čekal už značně nervóžní Sirius a každou chvíli pokukoval po hodinách.
"No konečně jste se uráčily vyhrabat z postelí? Ještě pět minut a za budíčka byste mi nepoděkovaly. Molly s Arturem si děti odvedli už před nějakou dobou, Harry s Hermionou jeli taky, jenom já na vás musím čekat," vysvětlil a podal děvčatům svačiny, co jim udělala paní Weasleyová. "Můžeme se přemístit? Jinak totiž ten vlak nestihnete," zeptal se dvojčat a natáhl k nim pravou ruku. Obě se bez zaváhání chytily.
"Taťko, ale ne do největšího houfu, musíš se ještě přeměnit v psa, aby tě nikdo nepoznal," poučila otce Victoria a pak už se ozvalo hlasité PRÁSK, a dvě dívky s kufry a jeden velký černý pes se ocitli na nástupišti 9 a 3/4, kde se připojili k ostatním studentům a zabraly si jedno prázdné kupé vzadu ve vlaku. Pak se ještě běžely rozloučit se "Čmuchalem" ale to už se kola dala do pohybu, tak musely v rychlosti nastoupit. Když zajel vlak za zatáčku, nádraží zmizelo a z okna byl vidět pouze Londýn, který zanedlouho vystřídala venkovská krajina. Victoria si četla Famfrpál v průběhu věků a Violetta si procvičovala spaní na nepohodlném podkladu, když dovnitř vpadly tři osoby, které tam dívky z celého srdce nechtěly spatřit.
"Ach jo, a já se těšila že se toho budu moct ušetřit," řekla Violetta, protáhla se a chmátla po hůlce, která ležela vedle ní. Jen tak pro jistotu.
"Vidím že jste tu nové, jsem Draco Malfoy, a tohle jsou Crabbe a Goyle," ukázal na dvě gorily stojící za ním a bez optání se posadil.
"Nějak ses opomenul zeptat, jestli máme v kupé volno," nakrčila nad jeho jistotou Victoria nos a radši stáhla nohy ze sedačky na zem, kdyby se i gorily rozhodly posadit se.
"Jste tu jen dvě, a my jsme tři," namítl Malfoy.
"A tím chceš jako říct co?" zeptala se Violetta. Skoro už hůlku přelomila na půl, jak se snažila v sobě dusit vztek. Tenhle ulízaný blondýn, se jí vůbec nelíbil. A o to hůř, že byl z rodiny.
"Že vás, jelikož si nemáme kam sednout, budeme obtěžovat až do konce cesty."
"A ty si myslíš, že tě tady necháme ty uťápnutej ňoumo?" zeptala se Victoria, která narozdíl od sestry si tuto situaci velmi užívala. Věděla, že udělá-li kdokoliv z nich krok blíž, vinou sestry se hezky proletí celým vagonem.
"Jak se opovažuješ? Kdo vlastně vůbec jste?" ptal se Malfoy, který začínal trochu rudnout.
"Jsme tvá noční můra," zašeptala zlověstně a vyslala na něj kouzlo ve stejné chvíli, kdy ho vyslala také Violetta. V pozdějších letech ani vědci nedokázali přijít na to jaké kletby byly použity. S vítězným úsměvem se Violetta posadila zpátky na sedadlo, ze kterého předtím vyskočila a vytáhla si čokoládové žabky.
"Myslím, že se půjdu podívat za ostatníma, snad to tu zvládneš sestři," řekla a po krátkém zakývání na souhlas otevřela dveře kupé a jedním velkým krokem překročila nehybné tělo Draca Malfoye, a těch dvou goril, které Draco povalil. Ještě mu zkontrolovala tep a když ho ucítila, spokojeně se vydala vlakem dál a na tváři jí hrál pobavený úsměv. Nevšímala si ani zvědavých hlav, které se vykláněly z kupé, aby viděly tu spoušť, kterou dvojčata Blackovic provedla (polovila vagonu byla přebarvena do maskáčově zelené, včetně tří nehybných postav na zemi). Zastavila se někde uprostřed, kde v jednom kupé spatřila dvě zrzavé hkavy. Ihned jí došlo, že to musí být dvojčata a tak se k nim připojila, k nim a jejich kamarádovi Lee Jordanovi, který byl podle všeho stejně střelený jako dvojčata.
"Kde jsi nechala sestru?" zeptal se Fred, když do kupé vešla sama.
"Ale, tam někde vzadu tlachá s Dracem Malfoyem," odpověděla a usmála se, když vyděla jejich vystrašené obličeje.
"Tos jí tam s tím pošukem nechala samotnou?" zeptal se vyděšeně Fred a už byl napůl na chodbičce, když ho Victoria stáhla zpátky a vysvětlila mu, že Draco už několik minut leží v mrákotách na zemi.
"Tak to se vám povedlo. Ale letos si na něj dávejte pozor, je to prefekt. Slyšeli jsme jak strhává body Nebelvírským druháčkům jen proto, že může," ušklíbl se zhnuseně Lee. Victoria mu hned padla do oka.
"Fred mi o tobě a sestře vyprávěl, nikdy jsem netušil, že má Black dvě dcery."
"No jo, tobě taky něco říct že? Drbno," zaškaredila se naoko. "My samy jsme se to dozvěděly těsně před matčinou smrtí."
"Aha, promiň to jsem nevěděl," omlouval se rychle Lee.
"Ne to je v pořádku, už jsem se s tím smířila, ale dávej pozor u sestry, pořád ji to hodně bere. Kdybys nevěděl která to je, rovné černé vlasy, obvykle ve vysokém culíku, hnědé oči. A jsme si podobné. Někdy si ty vlasy i kulmuje. A rozhodně nikdy se jí nepokoušej provokovat, mohlo by se ti to vymstít," poučila svého nového kamaráda Tori. Vyprávět o sestře bylo o tolik lehčí, než vyprávět o sobě samé. Ale i to si musela protrpět s otcem.
"Jo Georgi, cestou jsem potkala Angelinu, neřekl jsi mi, že je kapitánka kolejního družstva!"
"Ona je i kapitánka? No to mě podrž, snad mě vybere do týmu!"
"Nemáš proč zoufat brácha, nás vybere jako každý rok, a komentovat to bude Lee, že jo kamaráde?" zeptal se Fred.
"Že váháš," zazubil se na něj naoplátku.
"Tak když mě omluvíte, půjdu si pokecat se svou vyvolenou," řekl George a proplachtil dveřmi ven z vlaku. V následujících chvílích jí Fred s Leem vyprávěli, jak prohnali školníka po celém hradě až z toho chudák skončil týden na ošetřovně, jak paní Norrisovou odlevitovali Snapeovi do dýňové štávy, když se jednou o hostině nedíval, jak profesorce McGonnagalové přeměnili stůl ve veš a ona ji chudák nemohla najít - než jí ji jedna studentka vytáhla z vlasů - jak profesorce Trelawneyové zapálili jednu z jejích dlouhých šál. Bylo toho hodně, a tak se nebylo čemu divit když zanedlouho zastavovali na nádraží v Prasinkách. Sestry měly jet v loďkách, jako zbytek prvňáčků, ale nestihly to, protože se slovně střetly ještě s Pansy Parkinsonovou, a z vlaku vyskakovaly až když se rozjížděl na cestu zpátky. Obě děvčata si tedy odchytila Harryho, který zůstal s nimi skoro jako poslední a vydaly se ke kočárům, které nikdy nic netáhlo, jak jim to popsal Harry. O to větší bylo překvapení, když všichni tři uviděli podivné tvory. Byla to jakási zvířata, asi nejvíce podobná koním, bez masa, potažená jen černou kůží, pod níž se jasně rýsovala každá kost. Na hřbetech měli obrovská černá kožnatá křídla, podobná těm netopýřím, ovšem mnohonásobně větší. Měli hlavy podobné dračím, bílé oči bez zorniček.
"Harry, ty je taky vidíš?" zeptala se Victoria, když si prohlížela zděšením zbledlou kůži kamaráda.
"Je?" zeptal se opatrně Harry.
"Jsou to testrálové, neboj se, jsou neškodní," usmála se Violetta a jednoho pohladila po šíji. Poté bez otálení nastoupila do kočáru následovaná sestrou. Jen Harry vyděšeně zíral na zvířata zapřažená ke kočáru a po přemlouvání děvčat si do kočáru zalezl také.
"Co jsou zač?" zeptal se Harry Violetty, když se trochu vzpamatoval. Kočár se ubíral svižně po cestě a v dáli už mohli Bradavičtí studenti spatřit vrcholky nejvyšších věží.
"Jsou to testrálové. Ale neboj, ještě se o nich určitě budeme učit. Ve studijním plánu na OVCE jsou. Ale neříkej o nich nikomu. Některé lidi by to vyděsilo. Bojí se jich, protože je dokážou vidět jen lidé, kteří někoho viděli umřít. Třeba ty Cedrika," řekla Violetta. Dívky se už dozvěděly mnohé, Ron a Hermiona jim vyprávěly spoustu sebevražedných misí, třeba Honba za baziliškem, Najdi si svůj vlastní kámen mudrců, nebo Chyť si svého vlkodlaka. Jejich otec jim zase vyprávěl příhody, kdy po večerce s Jamesem naháněli strašidlo Protivu, nebo jejich tresty v Zapovězeném lese. Jednou ho jeho dcery přemluvily k vyprávění, co se stalo po smrti Harryho rodičů, jak Siriuse chytili a odvlekli do Azkabanu bez soudního líčení.
"A koho jste viděly zemřít vy?" zeptal se.
"Já svého kluka a Victoria maminku," řekla Violetta a oči se jí zaleskly slzamy při té bolestné vzpomínce.
"Já promiň, nechtěl jsem tě rozplakat," řekl rozpačitě Harry a objal ji. To už ale kočáry zastavily a sestry Blackovy se od ostatních odpojily aby se mohly přidat k prvňáčkům, kterým už něco vysvětlovala postarší čarodějka s pevným drdolem, ze kterého si ani jeden vlásek nedovolil vypadnout, celkově vyhlížela přísně. Když děvčata přišla blíž, profesorčina pozornost se na ně stočila.
"A vidím, Albus mi o vás vyprávěl děvčata, půjdete jako poslední, počkáte za dveřmi do Velké síně, než vás profesor Brumbál ohlásí. Mimochodem, já jsem profesorka McGonnagalová, ředitelka Nebelvírské koleje. Budu vás mít na přeměňování, doufám, že dosáhnete požadovaných výsledků," řekla, otočila se a rázně odkráčela za roh chodby. Dvojčata si něco tiše špitala tiše se pohihňávala, zatímco ostatní prvňáčci vyhlíželi nejistě. Zanedlouho se znovu vynořila profesorka a pokynula prvňáčkům. Holky se dívaly na rozklepaná tělíčka a nakonec se přidaly k nim, zastavily se však u velkých dveří, skoro se to dá nazvat vrata, a poslouchaly co se v síni děje. Slyšely štěbetání jak holek tak kluků, hlasité klapání profesorčiných podpadků a šoupání malých nejistých nožiček. Když vše utichlo, rozhodly se nakouknout dovnitř co se děje. Uvnitř uviděly čtyři kolejní stoly a jeden profesorský, který stál na podiu. U něj se krčili prvňáčci a všichni se dívali na jakýsi starý opelichaný klobouk. Po chvíli se síní roznesl zpěv, a holky si domyslely, že to vychází z toho klobouku.

Za dávných dob,
když jsem byl mlád
a Bradavice též,
panovala tu jednota,
již jinde nenajdeš.

A zpíval. A zpíval o čtyřech kouzelnících dávných dob, o jednotě, která by měla nastat, o kolejích, které by se měly sjednotit. Když dozpíval, ozval se potlesk doprovázený mumláním všech studentů. Když ale povstala profesorka McGonnagalová a přejela síň pohledem, vedle kterého kletba Avada Kedavra byla neškodná jako kdejaká lechtací kletba, hovor utichl a nikdo se už neodvážil vydat ani hlásku.
"Abercrombie, Euan," řekla profesorka a pozvedla klobouk, aby ho mohla nasadit na hlavu chlapci s nepřiměřeně velkýma ušima. Klobouk ho zařadil do Nebelvíru.
"Mít takové jméno, tak asi prokleju toho, kdo mi ho dal," pošeptala Victoria sestře.
"Ten to bude mít chudák ve škole těžké," politovala ho Violetta a dál se věnovala pozorováním tváří všech přítomných studentů, co k nim neseděli zády.
Když McGonnagalová vyvolala posledního prvňáčka, Zellerovou Rózu, která skončila v Mrzimoru, povstal profesor Brumbál a veškerý hovor, který se stihl rozpoutat zase rázem utichl.
"Vítejte noví studenti. Vítejte i známé tváře, které zde máme to potěšení vídat již několikátým rokem. Než se však pustíme do výtečné hostiny, musíme zařadit ještě dva nové studenty, kteří, za nemilých okolností, se uvolili studovat na škole čar a kouzel v Bradavicích. Poprosím slečnu Violettu Blackovou, a slečnu Victoriu Blackovou, aby předstoupily a nechaly se zařadit do koleje," řekl Brumbál a posléze se posadil. Zraky všech se upřely ke vchodu do velké síně, kde se oběvily obě dvě dívky a ruku v ruce procházely mezi Nebelvírským a Havraspárským stolem. Violetta se podivně usmívala, spatřila totiž vyjevený výraz v Malfoyově obličeji ale nijak to nekomentovala a šla dál. Když procházely kolem Weasleyových, dvojčata na ně zamávala a sdělila že jim drží palce. Když došly k pódiu, pozdravily profesora Brumbála, který jim také kývnul na pozdrav, a pak už věnovaly veškerou svou pozornost profesorce McGonnagalové.
"Blacková, Victoria."
Dívka se posadila na židličku a přetáhla si klobou přes hlavu. Ani ne po minutě se rozevřela trhlina u krempy a celou síní zazněl výkřik "Nebelvír!" U Violetty se zopakovalo to samé, jen tam seděla krapet déle. Když se usadila vedle sestry, oči všech se zase stočily k profesoru Brumbálovi.
"Ještě jednou vítejte! Jsou chvíle vhodné k proslovům, ale tahle k nim nepatří. Pusťte se do jídla!" pokynul a rázem se na všech stolech objevilo jídlo všech druhů. Několik míst od nich se Ron dohadoval s nějakým duchem a přitom do sebe házel nejrůznější možné jídlo okole sebe. Od kotlet až po pečené brambory. Po chvíli se duch zvedl a odletěl někam do dály, toho si ale děvčata nevšimla, protože měla plno práce s naloženým jídlem. Když veškeré jídlo z talířů zmizelo, a většina studentů už byla přecpaná k prasknutí, znovu povstal Brumbál a ujal se každoročních várování a představování učitelů.
"Teď, když jste se všichni dosytosti najedli, prosím věnujte mi znovu pozornost. První ročníky by měly vědět, že vstup do lesa na školních pozemcích je přísně zakázán - a měli by si to uvědomit i někteří ze starších studentů," spočinul pohledem na Harrym, Ronovi a Hermioně, a poté i na dvojčatech Weasleyových. "Náš školník pan Filch, mě požádal abych připoměl, že o přestávkách není povoleno na chodbě provozovat jakákoliv kouzla. V profesorském sboru letos došlo k několika změnám. S velkým potěšením mohu oznámit, že na místo Péče o kouzelné tvory nastoupí profesorka Červotočková, a místa Obrany proti černé magii se ujme profesorka Umbridgeová," řekl a ukázal rukou na každou z profesorek. Victoria po profesorce obrany vrhla nenávistný pohled.
"Jak se může opovážit se tady vůbec ukázat?" zeptala se rozhořčeně. Její nenávist k ministerské pracovnici a nynější profesorce vzrostla ve chvíli, kdy se dozvěděla od Harryho, že pracuje pro Popletala, a byla na disciplinárním řízení, kde hlasovala pro odsouzení obžalovaného, tudíž Harryho.
"Určitě ji dosadil Popletal, když to místo nechtěl nikdo přijmout," řekl Violetta.
"Z té ropuchy je mi na zvracení," ušklíbla se Victoria. "A to byla dnes tak dobrá večeře!"
Obě ale ztichly když po velmi tichém potlesku Brumbál pokračoval.
"Je mi ctí vám také předstyvit novou primusku a nového primuse, kteří mají na povel veškeré prefekty. Z každé koleje jeden zástupce mi zítra večer přinese na pergamenu napsaný rozpis hlídek. Dále bych poprosil aby kapitáni řekli svým kolejním ředitelům termín famfrpálových konkurzů..." nedokončil však větu a otočil se na novou profesorku obrany. Ta byla ale stejně vysoká když seděla, jako když stála a tak některým studentům chvíli trvalo, než si uvědomili co se děje. Victoria profesorku propalovala nenávistným pohledem, ale dávala si pozor, aby si ho profesorka nevšimla.
"Děkuji pane řediteli, za vlídná slova na uvítanou," řekla a usmála se na profesora, který jí úsměv opětoval. Byl ale jediný z profesorů. Profesorka Prýtová se na ni dívala značně vytřeštěně, profesorce McGonnagalové se rty stáhly do téměř neviditelné linky, profesorka Červotočková na ni hleděla s otevřenou pusou. Jen Snape se tvářil tak jako vždy, nepřístupně, veškeré emoce schované za ledovou maskou.
"Musím říct, že je opravdu okouzlující, být zpátky mezi zdmi Bradavic a dívat se na všechny šťastné tváře," pokračovala pisklavým hlasem. Ať se ale studenti rozhlíželi jak chtěli, nikdo kromě pana Filche se netvářil šťastně. "Nemůžu se dočkat, až se z nás stanou přátelé!" zasmála se.
"Tak určitě," ušklíbla se Violetta.
"Ministerstvo kouzel odjakživa považuje výchovu a vzdělání mladých čarodějek a kouzelníků za životně důležitou věc. Vzácné nadání, s nímž jste se narodili, může přijít zcela nazmar, nebude-li pěstěno a zdokonalováno pečlivou výukou. Prastará umění, která ovládá jen kouzelnické společenství, je třeba předávat z generace na generaci, aby nebyla ztracena navždy. Pokladnici kouzelnických znalostí, které nashromáždili naši předkové, musí opatrovat, doplňovat a vybrušovat ti, kdož byli povoláni k ušlechtilé řeholi učitele," pokračovala profesorka. Pokud si všimla, že většina studentů zalomila hned po první větě, nedala to na sobě znát a dělala, že to hlasité chrápání jednoho Mrzimorského studenta neslyší.
"Jedním slovem, kecy," popsala výstižně Victoria celý profesorčin monolog a měla co dělat, aby se nerozesmála.
"Tohle se musela učit sakra dlouho, docela by mě zajímalo, kdo takovou snůšku blábolů vymyslel," řekla Violetta a znuděně se podepřela hlavu rukou. Někteří profesoři házeli po profesorce znechucené pohledy, jen Filch, stojící v rohu i stou mourovatou koulí chlupů visel na každém slovu, jež profesorka vypustila z pusy.
"Každý ředitel a každá ředitelka Bradavic vnesli do veledůležitého úkolu vést tuto historickou školu něco nového, a tak to také má být, protože kde není pokrok, tam následuje ustrnutí na místě a rozklad."
"Mluví o škole jako o nějakém tlejícím mase, všimla sis?" zeptala se pobaveně Violetta sestry a obě se na chvíli musely odvrátit, jak v sobě dusily smích. Profesorka však pokračovala.
"Je však také třeba zdůraznit, že je nezbytné potlačovat samoúčelné novoty, neboť našim vyskoušeným a osvědčeným tradicím mohou neodborné zásahy jen uškodit. Protože je třeba udržovat rovnováhu mezi starým a novým, mezi ustáleností a změnami, mezi tradicí a novotami..."
"Mezi módním vkusem a tou její příšerně růžovou vestičkou," pošeptala Victoria Violettě, která to nevydržela zajela pod stůl, kde se naplno rozesmála, naštěstí ji ale nikdo neslyšel, protože kolem ní vytvořila sestra protihlukovou stěnu.
"...protože některé změny směřují sice k lepšímu, jiné se však postupem času ukážou být výsledkem chybného úsudku. Znamená to, že některé ze starých návyků si budeme muset uchovat, a je to tak správně, zatímco jiných, zastaralých a překonaných, se budeme muset zbavit. Vykročme proto do nové epochy otevřenosti, efektivnosti a odpovědnosti a soustřeďme se na zachování toho, co by se mělo zachovat, zdokonalování toho, co je třeba zdokonalit, a odstraňování všeho, co by raději mělo být zakázáno."
"Ježibaba," ulevila se Levandule Brownová, která seděla nedaleko dívek, čímž pobavila několik lidí okolo sebe.
Profesorka se znovu posadila a síní se rozlehl, ne příliš nadšený potlesk. Řada studentů se teprve probrala a všichni ostatní, až na pár studentů Zmijozelu a Bradavického školníka, kteří tleskali nahlas a ve stoje, tleskli jednou či dvakrát a pak přesunuli pozornost zpět k řediteli, který se znovu ujal slova.
"Jak jsem již předtím říkal, termín famfrpálových konkurzů a tréninků odevztejte kolejním ředitelům. A teď, všichni se raději odeberte do svých společenských místností, večerka začíná za půl hodiny," řekl a sám se odebral postraními dveřmi někam ven. V síni nastal zmatek jak se všichni snažili co nejdříve se protlačit ven. Prefekti svolávali své svěřence, aby je dovedli do ložnic, nebo říkali příslušná hesla starším studentům, kteří již do svých komnat trefili sami. Violetta s Victorií okamžitě zamířili k Harrymu, Ronovi a Hermioně, a ještě zaslechli část jejich rozhovoru, týkajíci se velmi "sympatické" nové profesorky.
"To znamená, že ministerstvo se hodlá Bradavicím do všeho míchat," řekla zrovna Hermiona a zavolala si k sobě vyděšené prvňáčky. "První ročníky! Následujte mě prosím!"
Ron jen protočil oči a postrkoval prvňáčky ven z velké síně. K Hermionině rozhořčení je nazýval prťatama a mrňatama, škvrňatama a prckama, za což mu jedna blondýnka dupla na nohu a s nosem nahoru odkráčela za Hermionou.
Harry se přidal k dvojčatům a společně došli až před Buclatou dámu. Celou cestu s nadšením nadávali na novou profesorku a vymysleli jí spoustu pěkných nových přezdívek. Třeba Růžová nemoc. Nebo Ropucha. Anebo Tlustočerv.
Buclatá dáma je vyzvala k vyřčení hesla a oni si uvědomili, že ho neznají.
"Tak to milánkové, zde budete muset strávit noc. Vy víte že vás nepustím," usmála se na ně už už se chystala zmizet z portrétu, když se z pozarohu vynořil Neville s podivným kaktusem v ruce a tak tak zastavil před Buclatou dámou.
"A ty mladíku, znáš heslo?" zeptala se ho znuděně.
"Jistě, projednou si ho zapamatuju," řekl a zamával všem před očima s kaktusem. "Heslo je Mimbulus Mimbletonia!" řekl a Buclatá dáma se vyklonila, aby odhalila vstup do Nebelvírské společenské místnosti, která byla laděna do červené, žluté a zlaté barvy a na stěnách byli mnohdy vyobrazení majestátní lvi. Většina křesel, které zabíraly v místnosti hodně místa byla obsazená štěbetajícími žáky, kteří zmlkli jakmile vstoupil Harry dovnitř. Bylo hned jasné, že se do té chvíle bavili právě o něm. Dvojčata se s Harrym rozloučila a zamířila doložnice, kterou sdílely ještě s Hermionou, Levandulí a Parvati Patilovou, o které zjistily, že má také dvojče, Padmu z Havraspáru. Všechny dívky si popřaly dobrou noc a pak se nechaly unášet do říše snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kokoska Kokoska | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 23:21 | Reagovat

Normálně jsem se přistihla, jak si to čtu s takovým tím praštěným úsměvem na tváři :D Vážně povedené a vtipné =)

2 juliettestories juliettestories | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 19:52 | Reagovat

díky :) [1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama