5. Cesta vlakem

16. prosince 2013 v 16:27 | juliette |  Last Year
Holky odjely večer, přijeli si pro ně pan a paní Vaneovi, u kterých ty dvě až do konce prázdnin bydlely. Zbytek prázdnin mi utekl nějak moc rychle na to, že jsem ho celý proležel. Musím získat znovu kondici. Při pomyšlení, že budu v Bradavicích každé ráno běhat po pozemcích, jsem se radši znovu zachumlal do peřin a ztrácel se ve světě snů když v tom...
"Siriusi ty prase jedno líný! Je deset hodin a jestli nevstaneš tak tě bude čekat rande se studenou vodou!" křičel něčí hlas. Čí? Jamesův.
"Nech mě chci spát!" obořil jsem se na něj.
"Tak na to jsi měl myslet dřív!"
"V kolik jsi šel včera... tedy dneska spát? Ve tři? Ve čtyři?" zeptal se mě Remus.
"V sedm hodin," odpověděl jsem a snažil se udržet si svou peřinu, kterou mi oba dva stahovali.
"Fajn řekl sis o to. Aguamenti!"
"Áááá Jamesi! Vždyť už vstávám! Jen počkej až ti to v Bradavicích oplatím!"
"Neoplatíš, pokuď si okamžitě nesbalíš svoje věci! Máš štěstí že už můžeš kouzlit, byli bychom tě jinak budili asi o dvě hodiny dřív," řekl Remus. Vstal jsem mávl hůlkou a věci se samyzvedly a srovnaly do kufru.
"Hotovo. Můžu jít ještě spát?"
"Ne. Mamka nás už volá, tak se obleč a pokud možno se i usuš ať nám neděláš ostudu."
"Vždyť už jdu," řekl jsem odevzdaně a postavil se. Použil jsem vysušovací kouzlo a jal se přehrabování kufru. Na to že jsem byl z čistokrevné kouzelnické rodiny jsem se v mudlovské módě vcelku vyznal. Vytáhl jsem rifle a košili, oblékl se a scházel ze schodů.
"Ani nevíte jaká je úleva, že vám třem už je sedmnáct a můžete se přemisťovat," řekla paní Potterová, když jsem sešel dolů a posadil se na volnou židli mezi Rema a Jamese. "Já a tvůj otec jamesi jsme byli povoláni do služby, hold povolání bystrozora si žádá aktivní činnost ve dne v noci."
"To nevadí mami, přemisťovat se už umíme. Máš pro nás nějakou svačinu?" zeptal se James. Paní Potterová máchla hůlkou a před námi se objevily tři sáčky se sendviči a nakrájenou zeleninou. Když jsme vyběhli nahoru, bylo už půl jedenácté. V rychlosti jsem si ještě vlezl do sprchy a pak už jsme sbíhali dolů po schodech následováni kufry, které za námi pluly. Museli jsme ještě asi sto metrů od domu kde končilo kouzlo které bránilo přemístění a všichni tři se otočili na místě. Na nádraží v Londýně to bylo jako v mraveništi. Prostě 1. září. Přišli jsme na nástupiště 9 a 10 a rozhlézli se, jestli se nějaký zvědavý mudla nedívá. Přece jenom dvě sovy... Prošli jsme přepážkou a ocitli se na nástupišti 9 a 3/4 kde jsme měli výhled na velkou červenou lokomotivu a na spoustu rodičů objímající své děti. A my si uvědomili, že toto je naposled. Naposled co nastupujeme do vlaku který nás doveze na to nejúžasnější místo. Poslední rok a pak hurá do reality. Do světa dospělých, kde každý den hrozí nebezpečí, že vás zavraždí Pán zla, nebo jeho přívrženci. S těmito myšlenkami jsme nastoupili do vlaku a šli si zabrat obvyklé kupé. Přesně v jedenáct se vlak rozjel.
"Tak kluci, musím vás opustit, znáte to, primusovské povinosti," mrkl na nás Remus a odešel do kupé úplně vepředu.
"Že se nezmínil! Stejně se to dalo čekat. Kdo myslíš že je primuska?" zeptal jsem se.
"Já," ozvalo se z chodby.
"No to se taky dalo čekat Evansová, pozdravuj Malfoye, strašně se mi po něm stýská," ušklíbl jsem se na zrzku, která se objevila v našem kupé.
"Mimochodem Evansová, nejdeš se mnou na rande?" zeptal se jí James.
"Leda ve tvých snech Pottere," řekla chladně a odkráčela.
"Páni," řekl James, "jsem na dobré cestě! Ještě před začátkem prázdnin mi za každé pozvání na rande vlepila facku!" divil se James a zasněně se koukal na místo, kde ty ohnivé vlasy zmizely.
"Hele, kde je vlastně Petr?" zeptal jsem se.
"Viděl jsem ho na nástupišti, ale pak se mi nějak ztratil z dohledu. Je to divné, nikdy se od nás tak nedistancoval," uvažoval James.
"Možná mu konečně došlo, že my tři a, k mé velké nechuti i můj bratr, jsme nejhezčí kluci na škole. Tedy jen já a můj milovaný Regulus toho dokážeme využít. Nechápu proč si Rem tak nevěří. Vždyť spousta hezkých holek se vlkodlaků nebojí, tak nechápu co řeší." Rozvedl jsem další konverzaci.
"Bojí se že jim ublíží. Stejně je to blbost, jednou za měsíc je nebezpečný, a to jsme s ním my. Nemá se čeho bát. Tedy pokud zase někdo někomu neprozradí jak projít kolem Vrby mlátičky a dostat se do tajné chodby vedoucí do Chroptící chýše. Že Tichošlápku?" podívals e na mě se zdviženým obočím James. Chtěl jsem říct něco na obranu, ale otevřely se dveře a stála tam... Holka. A docela hezká holka.
"Ahoj, jmenuju se Jeanette, a jsem v Bradavicích nová. Můžu si k vám sednout? Všude jsou kupé přecpané a mě se nechce stát na chodbě," usmála se na nás ta dívka. Měla na sobě bílé mudlovské šaty, což je divné, že jsem si toho všimnul, obvykle se koukám trochu jinam než na jejich oblečení, a měla hnědé vlasy, které byly mírně rozcuchané. James se má od koho učit, ty jeho neustále roztřepané vrabčí hnízdo mi sice nikdy nevadilo, ale Evansová na to měla vždycky kecy. Dívka měla modré oči. Celkově byla roztomilá. A musím uznat, že opravdu hezká.
"Jasně že si k nám můžeš přisednout," usmál jsem se na ni.
"Jo jasně, proč ne. Mimochodem jsem James Potter, chodím do Nebelvíru a hraju na postu chytače v kolejním družstvu. A jsem i kapitán," mrkl na ni.
"A já jsem Sirius Black, chodím taky do Nebelvíru a tohle střapatý koště je můj kámoš," ukázal jsem na Jamese.
"Ty jsi Black? A chodíš do Nebelvíru?" zeptala se mě.
"No jasně, jsem cokoliv co vadí mojí rodině," řekl jsem. "Hádám, že jsi se s mou rodinou už ve vlaku setkala?" zeptal jsem se.
"Jo potkala jsem nějakou Blackovou, zdála se mi docela v pohodě, měla blonďaté vlasy a prý chodí do Zmijozelu. povídaly jsme si ale pak se tam přiřítila kudrnatá černovláska, nějaká Bella a začala na mě křičet. Tak jsem ji umlčela a šla dál. A pak jsem potkala kluka, prý taky ze Zmijozelu, a byl ti velmi podobný, s tím jsem se ale nebavila. Jenom si pamatuju že mu Bella říkala ať se ode mě drží dál," dokončila vypravování Jeanette.
"Jo tak to byly moje sestřenky Bellatrix a Narcissa. Mají ještě sestru Andromedu, ta chodila taky do Nebelvíru, a potom co vyšla školu si vzala nějakého mudlovského čaroděje, myslím že Teda Tonkse. Tetička ji vydědila. A ten kluk byl pravděpodobně můj bratr Regulus. Raději si dávej na Zmijozelské pozor, dřív jednají než myslí," upozornil jsem ji.
"Neboj se, já se o sebe dokážu postarat," mrkla na mě.
"Jak se vlastně jmenuješ příjmením?" zeptal se James.
"Ah pardon, málem jsem zapoměla," usmála se na nás. "Jmenuji se Jeanette Hope Jacksonová."
"Jacksonová? Ty jsi z toho slavného rodu Jacksonů, potomků Helgy z Mrzimoru?" zeptal jsem se a hleděl na ni jako na svatý obrázek.
"Ne, ale nerada o své rodině mluvím tak se na ni raději neptejte kluci, prosím," zatvářila se nejistě, a tak jsem zavřel pusu a jal se vyptávání, z trochu jiného konce.
"A jakto, že jsem tě tady nikdy dříve neviděl?" zeptal jsem se, vím totiž jak můžou být otázky ohledně vašeho původu dotěrné.
"Studovala jsem v Americe, na škole pro čistokrevné kouzelníky. Nebudu vám říkat jméno, stejně by vám to nic neřeklo. Je to tajná škola. Pochybuji, že sám Brumbál o ní ví. Je to speciální škola kde nás nabádají, abychom se stranili kříženců a nepaktovali se s mudly nebo mudlorozenými. Nadávka mudlovský šmejd je tam stejně oblíbená jako tady třeba idiot nebo blbec. Navíc se tam učí jak Černá magie, tak obrana proti ní. Je jen na nás co si zvolíme. Já samozřejmě chodila na Obranu. Ta ale stála za prd, tak jsem se učila doma. Řeknu vám těch šest let pro mě bylo utrpení. Ještě, že jsou rodiče tak blbí, že se přestěhují do Anglie přesně v tu dobu kdy tu hrozí kouzelnická válka. Aspoň jeden rok budu chodit do seriózní školy," dokončila vypravování.
"A do jaké koleje si myslíš, že se dostaneš?" zeptal jsem se. Zřejmě ne všechny čistokrevné rody jsou takové jako ten můj, pomyslel jsem si. Konečně někdo normální.
"Nevím, nepřemýšlela jsem o tom a je mi to celkem jedno. Všechny koleje jsou dobré. Navíc, učit se budeme všichni to stejné, ať se dostanu do jakékoliv ne?" usmála se na nás.
"No jasně, jen nerad bych tě viděl ve Zmijozelu. Ono poštvat si proti sobě zrovna moji sestřenku nebyl nejlepší tah. Být tebou, najdu si rychle kamarádku která tě bude všude doprovázet. Tím všude, myslím absolutně všude, včetně dámských záchodů. Navíc kolují pověsti, že si ji označkoval," sdělil jsem jim.
"Označkoval? Jak to myslíš?" zeptala se mě.
"Pán zla. Prý má jeho znamení. Slyšel jsem jak se hádala u nás doma s Lestrangem, toho si má brát, a říkala, že je to pro ni pocta. A držela se přitom za levé předloktí. Nikdy nenosila dlouhé rukávy, teď jsou ale její součástí, jako by k ní přirostly. Nedivil bych se kdyby celá jejich parta byla označkovaná," vysvětlil jsem.
"Celá parta?"
"Bellatrix, Lestrange, Srabus - to je Severus Snape - Malfoy, Crabbe, Goyle, možná i Narcissa, ta je od zásnub s Malfoyem jako vyměněná. A bojím se, že k nim patří i Regulus. Vždy zastával názor, že mudlorozené je třeba vyhubit," zašklebil jsem se při vzpomínce na bratra. Dveře se otevřely a v nich stál Remus. Při pohledu na Jeanette se zarazil.
"Ty jsi Jeanette Jacksonová že?" zeptal se jí.
"Jo jsem to já, jak to víš?" zeptala se ho na oplátku.
"Remus je primus, takže pravděpodobně dostal tvoji složku, nemýlím se?" zeptal se ho James.
"Svatá pravda Dvanácteráku." Při tom oslovení Jeanette pozdvihla obočí a sledovala Rema, který si sedal.
"Náměsíčníku, kdo jsou noví prefekti?" zeptal jsem se ho.
"Wright Samuel a Grensová Denisa z Nebelvíru, Smith Vincent a Adamsonová Emma z Havraspáru, Hoklens David a Nightová Valerie z Mrzimoru a Daniels Derek s Sewnovou Wilhelmínou ze Zmijozelu."
"No potěš koště. Daniels se Sewnovou jsou ze stejného soudku jako Bella. A jak se vlastně tvářil Malfoy když zjistil že mudlorozená a... ehm, ty jste noví primusové?" zeptal jsem se. Remus na mě vrhl varovný pohled, protože jsem se málem prořekl o jeho malém chlupatém tajemství. Zbytek cesty utekl rychle. Řekli jsme Jeanette, že jsme Pobertové a že k nám patři ještě Petr, který sice nebyl přitomen, ale ve vlaku jsme ho viděli, řekli jsme jí o našich žertících a ona nám řekla co za neplechy tropila u nich na škole. A tak se ani nikdo nedivil když se setmělo a my vylezli na nádraží v Prasinkách.
"Prváci ke mě! Poďte sem prváci!" ozval se jako každý rok Hagridův silný hlas. Hagrid je poloobr, narozdíl od obrů má ale dobré srdce a neublížil by živé bytosti. Když jsme řekli Jeanette, že by měla jet s prvňákama v loďkách přes jezero, oči se jí rozšířily hrůzou a začala rychle brebentit něco o aquafobii, a tak jsme jí nabídli, že může jet s námi v kočáře. Když jsme ale přicházeli ke kočárům, zastavila se a koukala na místo, kde kočáry normálně mívají zapřažené koně. Bradavické kočáry byly vyhlášeny tím, že je nikdy nic netáhlo.
"Páni, ti jsou kouzelní!" vydechla.
"Oni kdo?" zeptal jsem se jí.
"Přece testrálové!" řekla, jako by to bylo úplně normální.
"Test co?" zeptal se James, který do té doby sledoval rudou hřívu Lilyiných vlasů, mizející v nedalekém kočáře.
"Testrálové. Jsou to tvorové potažení pevnou kůží a vypadají jako kostry. Mají vynikající orientační smysl. A vzhledem k tomu, že je dokáží vidět jen lidé, kteří viděli někoho zemřít, jsou často spojováni s předzvěstmi smrti, nebo dokonce se samotnou smrtí," vysvětlil Remus. Jako nějaká učebnice.
"Takže, ty jsi viděla někoho zemřít?" zeptal jsem se, když jsme už všichni čtyři seděli v kočáře a jeli po cestě k Bradavicím.
"Ano, ve škole na hodině Černé magie se jednou cvičili v zakázaných kletbách, v Americe totiž zakázané nejsou, a když jsme šli na oběd, jedna vyšinutá studentka ze sedmého ročníku metala kletby Cruciatus a Avada Kedavra na všechny kolem. Zasáhlo to dva učitele a jednu studentku z prvního ročníku," řekla s ledovým klidem, až mě z toho zamrazilo. "Další den jsme si ji s kamarádkou odchytily a daly jí co proto," řekla a nebezpečně jí zajiskřilo v očích.
"Nebyla to Cornelie Danfortová?" zeptal se jí Remus.
"Jo, ještě teď leží v nemocnici Sv. Ignáce."
"Páni, to by do tebe nikdo neřekl," vydechl James. Ta holka zřejmě nebude takový andílek. Spíš anděl s ďáblem v těle. Přijeli jsme jsme k bráně a vystoupili. Rozloučili jsme se s ní a poslali ji čekat před Velkou Síň, kde se měla setkat s prvňáčky a být zařazená. Houkl jsem na ni ještě hodně štěstí a zmizel ve Velké Síni, kde jsem hned zamířil k našemu stolu a posadil se k Petrovi, který se již uráčil ukázat a ke zbytku Pobertů. Petr svoji nepřítomnost odůvodnil tak, že řekl že byl celou cestu zamčený na záchodě a se Zmijozelskou stráží před dveřmi. Dál jsme to tedy neřešili, protože se otevřely dveře a vstoupila profesorka McGonnagalová s prvňáky a značně převyšující Jean. Mimochodem, říkám jí Jeanette, nebo Jean z toho důvodu, že když jsem jí řekl Jacksonová, zasáhla mě kletba neznámého původu a já se asi deset minut nemohl hýbat a přitom mě svědilo celé tělo. Z mého hlediska horší než Cruciatus. Když Megoška - to je moje oblíbená přezdívka pro učitelku přeměňování profesorku McGonnagalovou - došla před profesorský stůl, pokynula prvákům ať se zastaví a sama vyšla na vyvýšené podium. Tam postavila židli a na ní starý Moudrý klobouk. A ten začal zpívat. Zpíval o kolejích, kam je zařadí, o čestnosti a věrnosti, o lsti a prohnanosti a o poutech, která bychom mezi kolejemi měli tvořit. Když dozpíval, síní se rozlehl potlesk a zařazování mohlo začít. Megoška rozevřela pergamen a začala Ageenem Tomem, který skončil ve Zmijozelu a skončila u Zwyggové Heleny, která skončila v Mrzimoru. Na řadu přišla Jean.
"Jacksonová, Jeanette Hope."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paddy Paddy | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 23:20 | Reagovat

"oni kdo?" "test co?" :-D :-D :-D parádní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama