1. Grimmauldovo náměstí 12

30. prosince 2013 v 7:00 | Juliette |  Osud dvou dědiček
"Jsem rád, že vás opět vidím děvčata," řekl Albus Brumbál a pokynul jim do místnosti. Poté se otočil zpět k dlouhému stolu a jal se slova. "Drazí přátelé, je na čase se něco dozvědět," dramaticky se odmlčel. "Tato děvčata-" ukázal na Violettu s Victorií, "-byla pro mnohé z vás až donedávna, tedy do teď, případem, se kterým si nikdo nevěděl rady už patnáct let. Záhadné zmizení matky s dětmi, které se nikdy neobjevily. A je mi velmi nemilé, že musím přiznat, že příčinou jejich zmizení, jsem byl já."
Ozvalo se šuškání. Nikdo neočekával nic takového a Violetta s Victorií pozorovaly obličeje poslouchajících, jak se jim rozjasňují poznáním.
Violetta s Victorií ale nevěděly, o čem profesor mluví. Tohle jim matka nikdy neřekla. Nečekaly, že se dozví něco víc. Dokonce byla možnost, že se dozví něco o svém pravém otci, o kterém nikdy nic neslyšely. A ta představa je naplnila vzrušením.
"Před téměř šestnácti lety jsem obdržel sovu od jedné z mých bývalých studentek s prosbou. Potřebovala ukrýt a já jsem pro ni byl jediným člověkem na světě, kterému mohla důvěřovat, a tak jsem to pro ni udělal."
"Ale proč nám Denise-" matka Violetty a Victorie, "-o ničem neřekla? Znali jsme se, chodili jsme do školy ve stejnou dobu," podivil se ošuntěle vypadající chlapík. Victorie na něj zaměřila pozornost, připadal jí povědomý. Hlavně jako někdo, kdo by ji ani sestru nikdy nezradil, asi jako profesor Brumbál, nebo jejich matka. Byl to Remus Lupin, bývalý kamarád jejich matky.
"Nemohla věřit nikomu, Remusi. Skoro ani sama sobě. Trpěla paranoiou a to ji pomalu ničilo. Spousta z vás takový pocit mělo," prohlásil a podíval se kolem sebe. Většina uhla pohledem, takže to asi znali.
"Pomohl jsem jí uprchnout do Ameriky, kam se po ní Smrtijedi ani jiní stoupenci Pána zla nevydali. Když se situace uklidnila, vrátila se zpátky a žádala o místo učitelky přeměňování, jenže to jsem nemohl dopustit, po tom, co ji tak dlouhou dobu hledalo Ministerstvo. Navíc si s sebou přivezla ještě dva malé suvenýry." Odmlčel se, aby dal prostor ostatním domyslet si, co ty suvenýry byly - Violetta a Victorie - a napil se čaje, aby neměl sucho v krku. Pak vyprávěním pokračoval.
Když skončil, zeptala se žena s růžovými vlasy, které si dvojčata všimla až když promluvila: "Co bude s těma holkama teď?" Často se stávalo, že členové řádu mluvili o někom, jako by tam nebyl, ale dvojčatům to nevadilo.
"Měly by zůstat u otce," prohlásil Brumbál. Violetta s Victorií se jako na povel napnuly, že by konečně odhalil to tajemství?
Do kuchyně, ve které se porada odehrávala, vstoupil poměrně vysoký muž ve středních letech. Nevypadal moc nadšeně a jenom se potichu posadil do židle, vedle Remuse Lupina. S nikým nemluvil a na nikoho se nedíval, vypadalo to, že je v depresi, ale mohlo to být samozřejmě úplně jinak. Oči měl vykulené a ruce položené na stole tiskl v pěst, až mu zbělely klouby.
"Jsi v pořádku, Siriusi?" začal se starat Lupin.
"Já… ne. Pokračujte Brumbále," pokynul profesorovi, ale nepodíval se na něj. Tušil, o čem se mluví.
Na poradu nepřišel včas, protože se nahoře věnoval svému domácímu mazlíčkovi - obrovskému hipogryfovi jménem Klofan, a nějak zapomněl hlídat čas. Nenáviděl celý tento dům a i přes to v něm byl nucen zůstat, tak se aspoň vzpíral tím, že nechodil na čas. I když zameškal nevědomě, šel pomalu a schválně se zdržoval. i když trpěl samotou, bylo pro něj nezvyklé být v místnosti s lidmi. Po dvanácti letech v Azkabanu se mu ale nikdo nedivil.
A tak poslouchal za dveřmi. Poslouchal o dívce, kterou znal, o dívce, kterou jednou možná měl rád víc než jako kamarádku. O dívce, jež byla mrtvá, o dívce, která přivedla na svět dvě dcery. A on jednoduše věděl, že to byly i jeho dcery. Nemohl říct jak, ale cítil to. Cítil svoji přítomnost ještě někde jinde, než na židli, na které seděl a cítil i přítomnost Denise, té dívky. Jenže nějak jinak. A prostě věděl, že tohle nedokáže. Že byl, je i bude špatným otcem a proto mu bylo tak, jak bylo, proto měl oči vykulené, protože se mu tam draly slzy, které nechtěl vypustit na povrch, proto zatínal ruce v pěst a proto seděl tak křečovitě. Odolával pokušení se rozeřvat, rozbrečet, obejmout jeho dcery, nechtěl na sobě nic dát znát, ale to bylo to, co mu nešlo. Ovládání emocí.
A Brumbál to na něm poznal. Poznal, čím si v ten moment prochází, a že by nebylo dobré to prozradit. Proto jen řekl: "Ale pro větší bezpečnost, zůstanou tady."
Dvojčata splaskla jako žvýkačka. Tak se těšily, ale nakonec to nedopadlo pro ně dobře. Pořád nevěděly, o kom jejich matka tak básnila, kdo byl tak milý, ochotný, obětavý a zároveň vážný, silný a nebojácný.
Nevěděly, že k otci mají blíž, než si dokážou představit. Že se vyhýbá jejich pohledům, protože se bojí, co udiví. A nevěděl to nikdo jiný, kromě Brumbála. Ten už zase spřádal plány.
"Siriusi, mohl bys prosím děvčata odvést do jejich pokoje? Přece jenom, jsi jejich hostitel," usmál se nevině. Ostatním to přišlo správné, ale Sirius si přísahal, že to jednou Brumbálovi oplatí.
Vyšli na chodbu, a jakmile zavřeli dveře, uvnitř místnosti se zase rozpoutala vášnivá konverzace. Ale na chodbě bylo ticho.
Bez hlesu se vydal po schodech a pokynul jim, že se mají vydat za ním. Mlčky ho následovaly, než to Victoria nevydržela. "Tobě to tu patří?" zeptala se na vkus starých paniček až moc nahlas.
Sirius ji rychle napomenul. "Jo. Dům mých předků." To bylo všechno, co řekl. Ani se na ně nepodíval. Sestry si vyměnily tázavé pohledy a pokračovaly dál. Došli do prvního patra a hned pokračovaly do druhého.
"Nevypadá to tu moc útulně," podotkla Violetta. Chtěla ho vyprovokovat aspoň k nějaké reakci, byla to její hra.
"Hm," broukl jen a Violetta poznala, že tady jí pšenka nepokvete. Obě dvě pokusy o konverzaci vzdaly.
Druhé patro mělo více dveří, než to první. Všechny byly zavřené, a Sirius otevřel ty hned naproti schodům. Naskytl se jim pohled na docela slušnou výstavu zelené a stříbrné. Mahagonová skříň měla místo nožiček dva malé hádky, to samé obrovská postel a psací stůl. V pokoji bylo jedno zaprášené okno s pár dlouhých zelených závěsů prožraných od molů.
"Je to tu… útulné," nakrčila nos Violetta, zatímco procházela dovnitř. Posadila se na postel, ze které se zvedla vlna prachu. Pokrčila rameny a prohodily: "Asi jako tříhvězdičkový hotel."
Zatímco její sestra vyklepávala polštáře a peřiny, aby se v nich dalo spát, přistoupila Victorie k Siriusovi, aby mu poděkovala. Jenže on se odvrátil a zmizel pryč, tak rychle, jako by se přemístil. Dívky to nechaly být a začaly se vybalovat.
Mezitím porada dole spěla ke konci. Kouzelníci se rozloučili a pomalu se vydávali k odchodu, kromě snad jenom Remuse Lupina a ženy s růžovými vlasy - Nymfadory Tonksové.
Ta se pohodlně uvelebila na židli, nasadila zamyšlený výraz a změnila si barvu vlasů. Jen tak. Protože mohla. Pokaždé se zkontrolovala v zrcadle a měnila barvu vesele dál. Remus se nad tím jen pousmál. V tom vstoupil do místnosti Sirius.
Bylo poznat, že se něco děje. To by poznal každý, i kdo Siriuse neznal a co pak teprve jeho nejlepší přítel?
"Remusi, nechme to být," odbyl ho Sirius, ještě než, jeho kamarád vůbec otevřel ústa. Střelil pohledem po svojí sestřenici, která měla momentálně vlasy zelené a Remusovi došlo, že o tom nechce mluvit před někým jiným.
Po chvíli napjatého ticha, kdy nikdo nic neříkal, a nikdo se nedíval na nic určitého, Sirius to nic nedělání nevydržel a šel si postavit hrnek na čaj.
"Dá si někdo?" zeptal se jen ze zdvořilosti.
"Ne, díky, stejně za chvíli budu muset běžet," řekla Tonksová. Remus zakroutil hlavou.
"Co máš tak důležitého na práci?" optal se jí.
"Kingsley po mě chce vyplnit nějaké formálnosti…" řekla ledabyle. Tím hovor ustal. Dalším zvukem bylo až pak houkání konvice.
Sirius v poslední době dělal spoustu věcí mudlovským způsobem. Počítal lžičky, zametal podlahu, cokoliv, co ho mohlo odpoutat od mocného ticha.
Nakonec Tonksová odešla a dala dvěma mužům prostor pro rozhovor.
Sirius si několikrát usrkl, než našel ta správná slova, a pak spustil: "Remusi, kamaráde, tohle mi neuvěříš." Neříkal to nadšeně, ale skoro zoufale. "Vždycky jsi byl chápavý a spousta věcí ti došla, tak doufám že ti dojde i tohle. Denise byla asi jediná holka, kterou jsem miloval."
Po tomhle přiznání, by se Remus za normální situace rozesmál, ale to nebyla normální situace. Spatřil prosbu v kamarádových očích a tak se snažil zachovat podle toho, jak by se zachoval pravý přítel.
"Počkej," začalo mu to pomalu docházet. "Chceš mi tím říct, že ty dvě holky nahoře, jsou tvoje dcery?!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kokoska Kokoska | E-mail | Web | 30. prosince 2013 v 17:11 | Reagovat

Pěkné, jen tak dál =)

2 juliettestories juliettestories | Web | 30. prosince 2013 v 19:44 | Reagovat

Díky :)

3 Paddy Paddy | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 18:27 | Reagovat

páni... musím se nadechnout :-D.... Ty dvě jsou teda fakticky dobrej uragán! Je vidět čí jsou děti. Abych to vzala popořadě.... skvělej Brumbálův proslov - vzal to na jeden nádech? Pak chudák Sirius takové šoky. A Remus! Upřímně ho obdivuju, že pochytal všechny její otázky. Já bych se po dvou větách ztratila :-D ... a dohadování s Blackovou, Ron, zvěromágové... :-D :-D

4 juliettestories juliettestories | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 19:26 | Reagovat

díky :D někdy si myslím, že je to moc informací najednou a někdy něco napíšu, ale pak to musím zase smazat, protože se to příčí s tím, co jsem už napsala... a pak to musím přepsat podle toho, jak chci aby se to vyvíjelo... a pak mě to zase na chvíli přestane bavit... vrátím se k tomu za nějaký čas a musím si to přečíst znova, protože jsem zase zapoměla, o čem jsem předtím psala :D pak si musím otevřít Fénixův řád a trochu se podle něj řídit... no prostě strašně věcí najednou :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama