KAPITOLA 10 - Sir William de-Merion

31. prosince 2013 v 5:00 | Juliette |  Lucy Delaney
Nahlédla jsem do knihy a zděšeně uskočila. Ze stránek se vznesla postava zahalená ve stříbrném plášti, u nohou jí stál orel a v ruce měla podobnou hůl jako můj otec. Postava byla asi dvacet cemtimetrů vysoká a okolo sebe měla mlžný opar.
"Vaše výsosti," řekla postava a vysekla mi purkle. Čuměla jsem na tu malou postavičku jako tele na nový vrata neschopná kloudné reakce. Já a výsost? Dobrej vtip. "Je mi velikou ctí se vám představit, jmenuji se sir William de-Merion, a byl jsem pověřen vaší matkou o seznámení jejího veličenstva se vším, co obsahuje Odkaz." Stále jsem se snažila vstřebat co mi ta malá postava řekla. To že je sir jsem ještě pochopila, ale cože to žvatlal o mé matce?
"Má matka?" zeptala jsem se nejistě.
"Ano, královna Venuše."
"Venuše? A ty jsi spadl odkud camprlíku? Z Marsu?" Tohle začíná být směšný. Ták se ukažte všichni co jste tu zalezlí, skrytá kamera je to poslední co potřebuju.
"Ne madame, já pocházím z Měsíce. Stejně jako mě podobní, jsme posláni k vyřizování vzkazů mezi vladaři a jejich potomky."
"Jaká madame? Připadám ti jako nějaká stará křehule?"
"Omlouvám se. V rozkazech máme uvedeny poze tyto oslovovací fráze. Vaše veličenstvo a madame z nich vyškrtáme, pokud si to budete přát."
"Samozřejmě. Stačí když mi budeš říkat Lucy." Normálně mi už přeskočilo. Já mu fakt nabídla tykání?
"Prosím slečno, dotkněte se mého společníka," řekl sir William. Orel, který si do této chvíle jen znuděně prohlížel laboratoř vzlétl, a vznášel se mi těsně před nosem. Asi jsem v té době měla nějaký výpadek mozku, protože jsem k orlovi natáhla ruku a zmizela spolu s ním, sirem Williamem a knihou kamsi na neznámé mlhavé nádvoří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama