"Kde jsi byla tak dlouho?" zeptal se mě člověk, jenž se nazýval mým "otcem." K tomu měl sakra daleko.
"Co tě to vůbec zajímá?" Nesnáším, když se stará.
"Jsou dvě ráno sakra! To nemáš ani trochu slušnosti?"
"Jsem taková jako ty! Tak mi tu nic o slušnosti nevyprávěj!" Ten chlap mě snad přivede do hrobu.
"Mladá dámo, takhle se mnou teda mluvit nebudeš! Zítra vstaneš v šest, a opovaž se přijít na snídani jen o minutu později, jinak uvidíš, čemu se v naší rodině říká dostat výprask!" zařval a mě nezbývalo nic jiného, než jako poslušná ovečka svého papínka si jít hezky hajnout a vyspinkat se. Grrr jak já ho nesnáším. Byly doby, kdy byl ještě normální, ale ty odešly s NÍ. Teď spí každou noc s jinou, kdo ví jestli jim dokonce neplatí. Ale já ráno nepřijdu! On vstává v pět, takže když si nastavím budík na čtvrtou, stihnu ještě v pohodě zabalit, sejít dolů a nasnídat se. Kde jsem jenom nechala ten budík?