Ráno mě probudil budík. To nemůže zvonit aspoň trochu tišeji? Ještě aby probudil půlku ulice. Teď rychle sbalit saky paky a vydat se pryč dřív, než se probudí.
"Kampak kampak?" zeptal se hlas ze stínu, když jsem byla uprostřed schodiště. A sakra.
"Jdu na snídani otče," odpověděla jsem stroze.
"A k čemu máš batoh?"
"Chtěla jsem po snídani vyrazit ven."
"Ve čtyři ráno?"
"Ne, v pět až vstaneš."
"LHÁŘKO!" vykřikl a uhodil mě do hlavy. Cítila jsem ještě, jak mi po spánku stéká něco teplého a pak jsem se v bezvědomí svalila ze schodů. Co se mnou bylo dál jsem se proto nedozvěděla.