Otevřela jsem oči. Teda ne, pokusila se otevřít oči, ale zjistila jsem, že to nejde. Pokusila jsem se pohnout prsty, ale ty se také nehýbaly. Nebo hýbaly a já si to neuvědomila? Ucítila jsem něco studeného na pravém koleni. Po chvíli i na levém a pak jsem na zápěstí ucítila lehkou bolest, takové štípnutí, a znovu se propadla do nevědomosti.
Když jsem si svoji existenci uvědomila podruhé, dokázala jsem již otevřít oči a pohnout prsty. Ale ten obraz, který se mi naskytl mě naprosto vyděsil. Nademnou se skláněl otec, v rukách měl nějakou železnou tyč zakončenou velkým smaragdem a zlověstně na mě zahlížel. A pak jsem si uvědomila že jsem spoutaná, kolem krku jsem cítila nějakou látku, pravděpodobně přidělanou k provizornímu lůžku na kterém jsem ležela a každou končetinu obepínal tenký stříbrný řetízek. K mému potěšení - které v té situaci nebylo moc velké - jsem zjistila, že jsem aspoň oblečená. Podle zrcadla, které viselo nademnou černé tílko a maskáčové kalhoty. To samé co jsem měla to ráno, kdy jsem utíkala. Teoreticky to mohlo být dnešní ráno. Jak dlouho už tady můžu ležet?
"Sedm dní," řekl otec a já si uvědomila, že mi čte myšlenky. A sakra. Znova.