KAPITOLA 8 - Kde je ta krabička?

31. prosince 2013 v 3:00 | Juliette |  Lucy Delaney
Pokusila jsem se promluvit, ale marně. Stále jsem vyděšeně hleděla do otcových očí. Propaloval mě pohledem, několik desítek minut tam jenom stál a díval se mi do očí. Ani jednou nemrkl. Přemýšlel. Nebo spíš nepřemýšlel, pochybuju, že něco takového umí.
"Asi tě zajímá, proč jsi tady, v mé laboratoři." Ne asi, vůbec mě nezajímá proč jsem tu spoutaná a vydaná na pospas osobě, kterou z hlouby duše nenávidím.
"Jsi tady, protože jsi dovršila patnácti let, a jsi už dost zralá na přijmutí dědictví své rodiny." Kecy. Jaké dědictví? Snad si nemyslí, že mě tím zaujme!
"A také bych potřeboval od tebe jednu věc," řekl a odvrátil ode mě obličej. Přešel ke zdi, na které visel obraz nějakého muže v pokročilých letech a pokračoval. Nechápu tedy, proč mi tohle říkal, obvykle si bere věci bez mého dovolení.
"Chci vědět, kde máš tu krabičku." Zarazila jsem své myšlenkové pochody a zděšeně se na něj podívala. Jak může vědět o té krabičce? Snažila jsems e ji chránit! Tu krabičku, která je ukryta... Ne na to nesmím myslet, zase by si to zjistil tou svojí telepatií. Tralalá, zelená louka. Na louce je sedmikráska. Ta sedmikráska má dvaadvacet okvětních lístků. Vedle ní je chrpa. Taková hezká kytička to je. Utrhnu si ji a dám si ji za ucho. Páni ta lechtá!
"Tohohle mě ušetři, na sentimentální žvásty nemám náladu," zavrčel otec. Cože chtěl vědět? Kde je ta krabička? V mém pokoji pod pátým prknem vpravo od dveří? V mém pokoji... Ne! Moc myslím! Sakra!
"Díky, přesně to jsem chtěl vědět," řekla a zmizel z místnosti. Nechal mě tam samotnou, nadávat sama sobě za to, že moc myslím. Někdy by to chtělo vypnout, prostě vypnout a na nic nemyslet. To bychs e mohla někdy naučit. Pokud mi otec dá příležitost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama