Prolog

4. prosince 2013 v 12:34 | Juliette |  Last Year
"VSTÁVEJ TY KRVEZRÁDČE!" rozlehl se po celém Blackovic sídle hlas mojí milované matinky. Jestli si ale myslí, že si od ní nechám poroučet, šeredně se plete ta stará rašple.
"NA TO ZAPOMEŇ!" vyslal jsem jí skrz zavřené dveře svoji stejně milou odpověď. Většina lidí, z čistokrevných kouzelnických rodin jsou jako ona - posedlí čistou krví. Jsem černá ovce, přátelím se s krvezrádci a mudlorozenými, narozdíl od mých rodičů, lomeno smrtijedů. Nenávidím celou Blackovic sebranku, kromě sestřenky Andromedy, ta jediná je normální a vůči čarodějům z mudlovských rodin není vůbec zaujatá. Taky když si vzala toho mudlu Teda Tonkse, tetička ji vydědila. Teď máme na starém gobelínu vypálenou díru, mezi jejími sestrami Bellatrix a Narcissou. Počítám s tím, že mě taky vydědí, až jim pláchnu. Stejně mě tu nikdo nemá rád už jenom proto, že chodím do Nebelvíru, a ne do Zmijozelu, jako zbytek mé "milované" famílie. Sednul jsem si na postel a rozhlédnul se po svém zeleně vymalovaném pokoji. Velká dubová postel zabírala v pokoji ohromné množství místa, stůl a skříň s vyrytým erbem Blacků jí v tom náležitě pomáhaly. Vedle dveří stál můj školní kufr, plný hábitů, školních učebnic, rozházených galeonů, srpců a svrčků, pergameny, brky a mudlovské oblečení, a to všechno na jedné hromadě dělalo dojem, že se chci v rychlosti odstěhovat. Vytáhl jsem zpod polštáře svoji hůlku, dvanáct a půl palce dlouhou ze dřeva nejstaršího dubu v Anglii, s žíní jednorožce a pomalu došel k psacímu stolu, kde jsem měl rozházené fotografie, vlaječky Nebelvírských barev a podobné věci které se příčili sestřenkám, mému bratrovi Regulusovi i rodičům. Zlatý lev na červeném pozadí byl i na velké vlajce natažené přes stěnu naproti dveřím, kde překrýval velkého stříbrného hada vytkaného na zelené pozadí. Vzal jsem si ze stolu pohyblivou fotografii, ze které se na mě usmívali čtyři lidé, konkrétně já, úplně vlevo, snad ani nemusím popisovat jak oslnivě krásný jsem, můj nejlepší kamarád James, vedle něj Remus a malý prase Petr. Ne že by byl nechutný, ale pořád se cpal a pak vypadal, že každou chvílí mu rupnou všechny knoflíky na jeho košili. Tak tohle je moje parta, moje nebiologická rodina. Jsem ochotný za ně kdykoliv položit život a vím že oni za mě taky. Usmál jsem se, když mi hlavou projel nápad jak naštvat matinku, hůlkou jsem poklepal na fotku a vedle ní se na stole objevila úplně stejná. Což mě vrací k tomu že mi je už sedmnáct a můžu kouzlit, jinak by mi přišel z ministerstva dopis o porušování nějakého zákonu o kouzlení nezletilých. Taková pitomost. Připevnil jsem zduplikovanou fotografii na zeď kouzlem trvalého přilnutí a litoval se toho, že neuvidím ten dokonalý výraz v maminčiné tváři, až vstoupí do mého pokoje. Vzal jsem ještě dva výstřižky z mudlovských časopisů a ty na zeď také připavnil. Když jsem odstoupil a podíval se na své dílo, musel jsem se usmát. Na zdi visely nepohyblivé obrázky mudlovských holek, a nějaké motorky. A všude okolo byly červené vlaječky. Naškrábal jsem na lísteček krátký vzkaz:
Zdrhám matko, chcípni na mor.
a s pocitem dobře odvedené práce jsem potichu odcházel i s kufrem ven. Někomu možná přijde, že to vůči vlastní matce nebylo fér. V tom případě neznáte moji matku. Je to ta nejprohnanější bestie, snad ještě větší než nějakej chlápek co si říka Voldemort. Ta by proti mě klidně použila kletbu Cruciatus a ani by nemrkla. Vyšel jsem před dům, a naposledy se ohlédl. Tohle mi nikdy nebude chybět, ušklíbl jsem se a mávnutím hůlky si přivolal Záchranný autobus. Vyskočil z něj maník, boly mu tak čtyřicet a začal svou předepsanou vítací řeč.
"Vítejte v Záchranném autobuse pro čarodějky a čaroděje v nouzi. Zavezeme vás na všechna, v Anglii dostupná místa. Mé jméno je Brad Buldozer a dnes budu vaším průvodčí," když skončil, zářivě se na mě usmál a odhalil tř zlaté zuby. "Tak kam to nude chlapče?" zeptal se a pomohl mi s kufrem dovnitř.
"Godrikův důl 14," odpověděl jsem a sedl si do nabízeného křesla. Brad se mě ještě zeptal na jméno, ale když jsem zarytě mlčel, obrátil se na kabinu a houkl: "Jedem Ernie!" Autobus sebou trhl a my se rozjeli maximální rychlostí po Londýnských uličkách. Když jsem mu zaplatil, rozevřel si noviny a začetl se, a dál už mi nevěnoval pozornost. Otočil jsem se, opřel si ruku o okno a nepřítomě hleděl na míhající se krajinu.
Zapoměl jsem dodat, jmenuju se Black, Sirius Black.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 simurha simurha | 4. prosince 2013 v 20:34 | Reagovat

:D

2 Paddy Paddy | E-mail | Web | 1. ledna 2014 v 22:55 | Reagovat

genialita ... "zdrhám matko, chcípni na mor" :-D :-D :-D až mě ségra okřikla, že neslyší seriál jak se směju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama