Leden 2014

Zima

30. ledna 2014 v 22:24 | juliette |  Aktuality
Zima, krásné to období :)

Záchrana na poslední chvíli

29. ledna 2014 v 21:42 | juliette |  Aktuality
Tak to bylo o fous.

Wow, that was weird....

27. ledna 2014 v 21:56 | Juliette |  Aktuality
Wow, tenhle den se dá pojmenovat tímto slovem - Divný!!!

Prologue - Letter

26. ledna 2014 v 23:59 | Juliette |  The F Word
Vysoká dívka s hustými kudrnatými vlasy přešla k oknu, které následně otevřela. Malá sovička vletěla dovnitř a usadila se na stole. Natáhla pravou nohu, na které měla uvázaný kousek pergamenu a velkýma jantarovýma očima pozorovala dívku.
"Díky," špitla a převzala si od ní vzkaz. Postavila ji do prázdné klece a hodila jí tam pár pamlsků, pak se úplně začetla do textu na pergamenu, a zapomněla na vše kolem sebe.

Zradil nás. Postarej se o Char a Jaka, vezmi je k Tonksovým, setkáš se tam s Brumbálem. Nemám moc času, milujeme tě moc. Musíš být silná. Po nás nepátrej, nedopadlo by to dobře. Já i taťka vás milujeme. Nikdy nezapomeň, prosím.
S láskou, Liz a Derek Printovi.

Dívka odtrhla své uslzené oči od slov v rychlosti načmáraných na papíře a schoulila se do rohu postele.
"Takže opravdu, tím zrádcem byl Ed," utíkaly jí myšlenky hlavou. Položila si čelo na kolena a usedavě se rozplakala. Znovu ji vyrušil šust křídel. Zvedla zarudlé oči a spatřila velkého puštíka s obálkou z Ministerstva. Nemusela ji ani otevírat a už věděla, co v ní je. Oznámení o úmrtí a jejich závěť.
"Paní, jste v pořádku?" zapištěla skřítka. Okamžitě k dceři svých pánů přistoupila a podala jí kapesník.
"Edwin je zradil," zachraptěla. Smutek ji opouštěl, jeho místo však nahrazovala zlost. "Řekl to Ty-Víš-Komu! Zradil mé rodiče! Jak mohl?!" přecházela už skoro do křiku. "JE TO JEN HNUSNEJ HAJZL!" zařvala a praštila rukou do zdi, až její kosti zakřupaly. Toho si nevšímala a vzala do rukou lampu, kterou přerazila o židli.
"Uklidněte se paní," zapištěla skřítka. Jediným lusknutím nechala lampu zmizet. "Takhle je zpátky nevrátíte, musíte se uklidnit paní," pokračovala dál. Natálie ji poslechla a posadila se zpátky na postel. Když se pokusila chytnout do ruky hůlku, která se válela vedle ní, sykla bolestí.
"Asi mám zlomených pár prstů," pronesla, když zkoumala nepřirozeně zahnuté prsty.
"Podejte mi tu ruku," řekla skřítka a jediným lusknutím jejích dlouhých prstů se prsty narovnaly, klouby zapadly zpátky do svých důlků a i kapička krve stékající po dívčiné ruce zmizela.
"Díky Manny," poděkovala.
"Paní by to měla říct slečně Charlottě i panu Jacobovi," zapištěla Manny.
Dívka tedy sešla dolů do obývacího pokoje, odkud se ozýval hlasitý smích.
"Mám jim kazit pěknou chvilku?" přemítala. Nakonec se rozhodla.
"Char, Jaku, musím vám něco říct." Dvě desetileté děti vycítily vážnost situace a poslušně se posadily na sedačku, oči však nespouštěly ze své starší sestry.
"Co se stalo, Nat?" zeptala se opatrně Charlotte.
"Přišel dopis z Ministerstva," řekla a ukázala jim zažloutlou obálku. "Já vím co v tom je, tady, přečtěte si to. Nechci být posel špatných zpráv. Ať je to Ministerstvo," povzdechla si a podala jim obálku. Jen stěží zadržovala slzy, když viděla jejich zděšením roztáhlé obličeje. Ti dva si vyměnili zděšené obličeje. Ale ona musela zůstat s chladnou hlavou, jako nejstarší z rodiny se zachovat vyspěle a utěšovat mladší. Za touto maskou ji ale drtila ledová tíha prázdnoty na místě, kde ještě před pár hodinami měla rodiče.
Další den opustili jejich dům nadobro, a pomocí letaxu se přenesli do domu Tonksových, kde je uvítal veselý smích maličké Nymfadory - dcery Tonksových.
"Pojďte děcka, ukážu vám pokoje," usmál se na dvojčata Ted Tonks a odvedl je do patra. Mezitím se Andromeda ujala téměř dospělé Natálie a odvedla ji do kuchyně.
"Dobrý den, slečno," usmál se smutně postarší muž, který už seděl za kuchyňským stolem.
"Dobrý den profesore, pokud to tedy mohu říct," odpověděla Naty.
"Andromedo, mohla bys nás tu prosím nechat o samotě?" podíval se na paní domu. Ta ihned vycupitala pryč z místnosti.
"Jak jistě víte, v našich řadách se objevil špeh."
"Jestli myslíte Eda, tak nechápu, proč ještě žije," procedila mezi zuby Naty.
"Ano je to pan Hutchinson - nepřerušujte mě prosím - ale obávám se, že brát život jakémukoliv člověkovi je vysoce nelegální a já doufám, že vy se k takovému činu neuchýlíte, slečno. I přes to, pan Hutchinson byl zbaven všech funkcí ve škole, o což jsem se osobně postaral a byl vyloučen z Fénixova Řádu," řekl klidným hlasem Albus Brumbál.
"Hádám, že tohle není jediný bod, který jste se mnou chtěl probrat, pane profesore?" Nebyla to otázka. Spíše konstatování.
"Ano. Jak jistě víte, vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletá, správně byste měla jít do kouzelnického dětského domova. Nebojte se - zařídil jsem vše, abyste vy, i vaši sourozenci mohli bydlet zde. Jen vás upozorňuji, že nebudete moci nastoupit do závěrečného ročníku," řekl. Už jen představa děcáku byla pro Natálii příšerná, proto se hned smířila s tím, že prostě do Bradavic nepojede.
"A příští rok, až pojedou sourozenci do školy, což předpokládám, že pojedou, budu moci dostudovat sedmý ročník?" zeptala se s nadějí v hlase.
"Jistě slečno, nemohu vás o zkoušky OVCE přeci ochudit," mrknul na ni.
"Dobře, jak je to se závětí? Pochopila jsem dobře, že bylo vše spravedlivě rozděleno mezi nás, ale já jsem byla zvolena správcem?" zeptala se.
"Přesně tak. Ministerstvo vás v průběhu měsíce zkontaktuje, a předá vám veškerá lejstra. A jestli bych vás mohl poprosit, učte se z učebnic pro příští rok. To je přání profesorů, abyste pak byla ve stejné skvělé formě, jako jste byla loni. Očekávám od vás Vynikající z každého předmětu, přeci jen jste velice talentovaná. Dopis ze školy očekávejte jako obvykle, ale až za rok. Omlouvám se, musím odejít," jemně se uklonil a vyšel z domu ven za protipřemisťovací bariéru, odkud s hlasitým prásknutím zmizel.

Špinavý trik

26. ledna 2014 v 9:49 | juliette |  Aktuality
Ahój všichni, zase prudím!!! :))

13. Hej Regule, klídek

26. ledna 2014 v 9:40 | juliette |  Last Year
Áááá jsem zase tu. To jsem dlouho neprudila že? Tos e musí napravit! :D Takže, k té nové kapitolovce, budu se jí sem pokusit dávat každou neděli jednu kapitolu, aby to bylo fér :D ostatní bude tak cik cak jak meˇ zrovna napadne nebo nenapadne :)
Sice silně pochBuju, že se kdokoliv obtěžuje tohle číst - já sama to povětšinou nedělám - ale kdo tohle čte tak věrTe, že jsem vás nechtěla nudou uspat a je mi to velice ale velice líto... Mimochodem, nevíte co bude k večeři?


Trocha nostalgie

25. ledna 2014 v 7:43 | juliette |  Aktuality
Trocha vlastního názoru... A sakra sněží!!!!

12. Zasmějem se? Já budu ty a ty budeš já

25. ledna 2014 v 7:11 | juliette |  Last Year
Strašně dlouho se už něco snažim sesmolit... Ale je to těžší a těžší. Představte si, źe dokonce začínám i jednu na přání! Tu naštěstí ale s kámoškou, tak je aspoň na chvilku všechno cajk...
Už mám hotovou jednu kapitolu dopředu, ale dneska asi přidám jenom tuhle, protože jako obvykle budu muset tamtu překopat od základů, zase jsem zapoměla, že spolu James s Lily chodí, že jo... já bych si to měla někam napsat-_-

The F Word - Úvod

23. ledna 2014 v 18:16 | Juliette |  The F Word
Chcete se něco dozvědět o The F Word?

13. U Brumbála

22. ledna 2014 v 21:14 | Juliette |  S Poberty v Bradavicích
Ano, otec Snapa byl mudla, ale odkdy se povídky řídí podle Rowlingové? :DDD

Láska je láska

21. ledna 2014 v 16:23 | juliette |  Aktuality
Láska. Co to vlastně je?

9. První schůzka a takovéto typické dívčí tlachání

19. ledna 2014 v 14:08 | juleitte |  Osud dvou dědiček
A podařilo se. Na jednom výletu do Prasinek nabrali do Brumbálovy armády nové členy, a tak už jen zbývalo najít místo na cvičení. S tím přišel Neville, který čirou náhodou narazil na Komnatu nejvyšší potřeby v sedmém patře.
Chystala se první schůzka, prvního listopadu v pět odpoledne, kdy to vyhovovalo hráčům famfrpálu ze všech tří kolejí. V komnatě se jich sešlo asi třicet, takže si je Victoria, Violetta a Harry mohli rozdělit po deseti a učit je.
"Vítejte. Pro začátek bychom od vás něco potřebovali. Vzhledem k tomu, že já a moje sestra jsme tu letos nové, neznáme vás všechny po jméně. Leda tak Ginny, Freda, George... A tak dál. Takže pro začátek se nám postupně představíte a potom si vás rozdělíme do tří skupin; nebo vy si spíš vyberete od koho budete chtít učit. Takže panstvo, damstvo můžeme začít!" dokončila Violetta úvodní monolog a sledovala představování přítomných. Když všichni řekli svá jména, Harry, Violetta a Victoria si stoupli každý do jiného rohu a nechali nové členy Brumbálovy armády, aby k nim došli, a tím si zvolili svého učitele. Ginny, Ron, Hermiona a Cho Changová okamžitě zamířili k Harrymu, Fred se okamžitě ocitl u Violetty spolu se Zachariášem Smithem. Za Victoriou zamířili George s Leem a postupně se přidávali další a další, než byli všichni jakž takž spravedlivě rozděleni.
"Takže, první schůzka Harryho skupiny se bude konat zítra, poté skupina Violetty a pak moje skupina. Hlavně nesmíte zapomenout, že nikdo nesmí o Brumbálově armádě vědět! Kdybyste se o ní přeci jen potřebovali na veřejnosti bavit, stačí zkratka BA. Jinak, dnešní schůzka asi končí. Můžete jít. Jenom Ginny, buď tak laskavá a zůstaň tu se mnou ještě chvíli," usmála se na zrzku Victoria a počkala než se všichni ostatní spakují ven.
"Tak co jsi mi chtěla?" zeptala se Ginny, když už všichni byli venku.
"Chci ti pomoct."
"A s čím?"
"Viděla jsem tě, jak jsi se na Harryho celou dobu koukala. Tudy cesta nevede. Je zakoukaný do Cho."
"Já vím," odpověděla.
"A i přesto se ti líbí?"
"Mě se ale nelíbí. Je to taková dětská platonická láska, která přetrvává."
"Vážně? Víš, já tě chápu... Taky se mi líbí někdo - teď mi promiň to taky - mimo moji ligu."
"Vážně? A kdo?"
"Víš... já nevím, jestli ti to mám říct." začala se ošívat Victoria.
"Ale prosímtě? Komu bych to řekla?"
"Nebudeš se mi smát?"
"To ti slíbit nemůžu. Kdyby se ti líbil takový Snape... To bych asi zemřela na následky výbuchu smíchu."
"Můžu tě ujistit, že nikdo jako Snape se mi nelíbí!" zasmála se.
"Tak kdo teda?"
"Nesmíš to ale nikomu říct. Zvlášť ne tátovi. Nevím, jak by na to reagoval."
"Je to Remus, že jo?"
"Jde to hodně poznat?"
"Neboj, jasně, že ne! Tohle poznají jenom holky. Stejně jako takovéhle rozhovory vedou jenom holky. Kluci nedokážou tohle tak prožívat jako my. Takže buď v klidu, tvůj táta na to nepřijde. Jen doufej v to, že na to přijde aspoň Rem," usmála se povzbudivě Ginny.
"Jo, budu. Víš, že se na Vánoce plánuje ples Řádu?"
"Vážně? Jak to víš?"
"Vyplatí se mít tátu, co ti to řekne," zasmála se Victoria jejímu výrazu. Bylo jasné, že by se to dozvěděla až v předvečer plesu.
"No skvělé, to si zase vyslechnu od Rona kecy. Štěstí, že mu Fred s Georgem koupili ten nový společenský hábit."
"On měl předtím nějaký jiný?" zeptala se Victoria.
"No jo vlastně, ty jsi tu prvně. Loni k příležitosti Turnaje tří kouzelníků byl o Vánocích uspořádán ples. A Ron dostal takový " krásný" společenský hábit, pravděpodobně po pratetě Tesie. Byl z něho velmi nadšený, i jeho partnerka!" zasmála se.
"To si dovedu představit. Až bude příští výlet do Prasinek musím si sehnat nějaké šaty. Slyšela jsem, že tam mají pěkný obchůdek zastrčený někde za Taškářem."
"Myslíš Madame Veselou? U té jsem si sehnala šaty na ten ples loni. Myslím, že vím, co přesně by se k tobě hodilo."
"Tak dáme v sobotu spicha a půjdeme spolu?" zeptala se Victoria.
"Dobře, v jedenáct ve společence."


Další nová

19. ledna 2014 v 10:39 | Juliette |  Aktuality
Začínám ZASE novou povídku, ale to jenom proto, že mám 20 000 různých nápadů, které se nehodí do těch rozepsaných :D mohlo by se to tady objevit tak.... někdy koncem příštího týdne, už se těším :D mám konečně den volna na psaní tak se do toho musím pořádně opřít :D tak zatím čus a neumřete nudou!!! :)))
PS: hodně štěstí ve škole, ať už chodíte kamkoliv!!! nebo kdyžtak v práci ;)

Noc

16. ledna 2014 v 22:22 | Juliette |  Aktuality
Noc. Ach jo, noc je moje nejoblíbenější část dne. Pardon, čtvrtá nejoblíbenější - hned po snídani... obědu... večeři...
Co je na této části dnu nejlepší? Obloha. Představte si, že jste v lese. Kolem vás cvrkají cvrčci, vy našlapujete potichu v mechu, čas od času uslyšíte zašustění křídel, zahoukání sovy. Dojdete na mítinu, všude jehličí, spadané větvičky, nějaký ten pařez... Vy se natáhnete na zem a koukáte na oblohu... Co je to? To bude Velký vůz, si říkáte. Tohle bude Mléčná dráha. A co je to velké bílé? Aha, Měsíc. Pozorujete tu oblohu, nekonečný prostor nad vámi, a je vám dobře. Můžete přemýšlet, můžete se usmívat jako idioti a nikdo vás neuvidí...
To mám nejraději. V noci v campu odejdete od ohně kousek dál, vyvrátíte hlavu a užíváte si šumění řeky, praskot ohně... Pak na sebe ráno nadáváte, co vás to napadlo čumět na tu scenérii nad sebou s vyvráceným krkem. Jojo, tomu se říká bolest.
Ne všichni mají rádi noc, někdo rád světlo. To pro něj znamená bezpečí a vždy pevnou půdu pod nohama. Někdo ale nemůže odolat. Noc je prostě tajemná. Nikdy nevíte, co na vás číhá za stromem, nevíte co to kolem vás proletělo. Nevíte, jestli pro někoho nejste právě vysněnou večeří. Jedna velká neznámá. Noční svět je všude. Pod zemí, v jeskyních, v hlubokém oceánu, v nekonečném vesmíru...
Někdo obdivuje film Já Legenda. Film s Willem Smithem, o jakémsi doktorovi, jeho psovi... Žije sám ve městě... A každou noc se po tom městě probíhají zombíci. Po shlédnutí toho filmu jsem byla maximálně vyklepaná, kdykoliv se začalo stmívat. To mě ale teď přešlo, užívám si měsíčního svitu, a říkám si, jaké to asi tak je být vlkodlakem? Vlkodlak se každý úplněk mění... Bolestivá přeměna... Stává se z něj zrůda co zabíjí malé děti i dospělé lidi. Nestvůra... Monstrum. Asi bych měla na nějakou dobu seknout s fiktivníma povídkama, jenom na pár měsíců... A vidíte? Od téma noc jsem se dostala až k vlkodlakům. Se mnou to jde od desíti k pěti.
Závěr: Noc je prostě noc, kdo ji nemá rád ať si sedací partii těla políbí, kdo ji má rád ať na sebe ráno nadává že si zase vyvrátil krk!!! Dobrou noc :D

12. Ošetřovna

16. ledna 2014 v 17:10 | juliette |  S Poberty v Bradavicích
Za pomoci Paddy... konečně 12 kapitola... ach jo chtělo by to pauzu od školy - zase :D Už se nemůžu dočkat léta!
Další kapitolu přidám asi za... no do tří dnů by mohla být :))

11. Tajemství se derou na povrch

12. ledna 2014 v 19:32 | juliette |  Last Year
Chtěla bych poděkovat Paddy, za opravu mých četných chyb :)
Vždycky jsem uvažovala, jak by se asi cítil nějaký kluk kdyby to četl? Pochybuju, že by ho zajímala postava nějakého kluka, jaké má svaly, vlasy apod... Což my holky samozřejmě žerem... tedy mluvím za sebe :D
Když jsem se ptala bráchy, řekl mi, že kdybych tam popsala do detailů postavu Jeanette, že by si to hnedka přečetl... Tím do detailů myslí velikost poprsí a podobně. S tím jsem ho poslala do háje, ale má pravdu. Všechny tyhle fan fiction povídky jsou většinou na téma Dramione, což není totálně nic pro kluky. Našla jsem i pár, které by se klukům mohly zamlouvat, ale pochybuju, že bych k tomu některého dokopala. Tak, končím s tímhle otravným osobním komentářek, který většina stejně přeskočí, a užijte si čtení ! :)

Jsem magor?

12. ledna 2014 v 11:47 | juliette |  Aktuality
Řekněte, nejsem magor?
Dnes se mi zdál sen o tom, že jsem vlkodlak, a že plavu v jezeře s obří olihní! O úplňku jsem se neproměnila a tak mě zabil můj otec proměněný ve vlkodlaka... Prosím, neznáte někdo nějaký psychiatrický ústav kde mě tohohle zbaví? Ne že bych ty sny neměla ráda, ale já prakticky už nemluvím o ničem jiném než o Harry Potterovi, kdokoliv cokoliv něco řekne, okamžitě se mi vybaví nějaká scéna, dokážu odracitovat píseň moudrého klobouku z pátého dílu, včera jsem pro pobavení sestry zahrála divadlo na téma Harry Potter - jak jinak. Kdo byl
Etr Pettigrew? Chodil s námi do školy, považovali jsme ho za přítele. Ne Pettigrew je mrtvý, vy jste ho zabil! Ne Harry, tayk jsem si to myslel, než jsi Pettigrewa spatřil na plánku. Ten plánek lže! Ne! Nikdy nelže! Je práve tady. Co já? Je to blázen. Ne ty, tvoje krysa! Praškvka žije v naší rodině už... Dvanáct let! Dost dlouhý život pro obyčejnou krysu. A nechybí jí náhodou prst? Jedniného co z Pettigrewa našli byl... Prst! Ten hnusák si ho uřízl a potom se proměnil v krysu! Dokažte to. Ne nechte ji! Prašivko! C s ní děláte?! Remus? Sirius? Přátelé moji!!!
Už mě skoro unavuje nemyslet na nic jiného než na svět Harryho Pottera.
Příští rok si prostě nesmím dát za předsevzetí - Přečíst HP v angličtině, češtině, vidět všechny filmy cz a en a dopsat povídky... trochu mě to ubíjí a už úplně magořím!!!

Den Blbec

6. ledna 2014 v 20:44 | Juliette |  Aktuality
Vstali jste dnes pravou nohou z postele a s úsměvem na rtech? Ne? No já taky ne. A proč? Když jste navyklí na chození spát ve tři ráno, a ten budík vám pak drnčí v pět... Mám chuť si hodit mašli... V každém přípaďe, jako každý školní den mi budík zazvonil v 5:05. Okamžitě jsem jako střela vyletěla z postele, rozsekala se o židli a potmě nahmatala to řvoucí cosi. Když jsem to vypla, udělala jsem svou každodenní rutinu - hodit hubu ze schodů, dát si něco poživatelného do pusy, pokusit se vyjít znova nahoru těch x schodů a připravit si věci do školy. Takže do své tašky jsem si narvala desky se všemy materiály co budu potřebovat, tři učebnice angličtiny, dva A4 sešity na francouzštinu, pravítka na matiku a k tomu knížku Harryho Pottera... Jak jinak. Tak tak jsem to do té tažky narvala a pozapínala, on ten Fénixův řád není žádná prťavá knížečka. Pak jsem zjistila že penál mám na stole. Takže zase reorganizace. Pak jsem vyžebrala peníze na jízdné od rodičů a vyšla před dům. A v tom mě to trklo, dnes nám odpadají dvě první hodiny! Takže zase zpátky domů, svlíknout, hodit tašku do rohu hupsnout do postele a usnout na chvíli, než mě vzbudil můj velmi milý domácí mazlíček - králík - že má taky hlad a že by si něco dal. Po deseti mi utách, kdy jsem se ho snažila ignorovat, ale on vytrvale hrabal a dupal a narážel do klece, jsem nakonec vstala a dala mu to vytoužené jídlo. O necelých deset minut později se ta malá sviňuvha rozhodla že má žízeň, a začala pít z pítka. No to byl snad ještě větší rachot. To jsem to nevydržela a odešla si lehnout do obýváku. Když jsem se konečně vyhrabala, bylo kolem 7:15 a já měla nejvyšší čas jít do školy. Ale copak? České dráhy si nedokázaly poradit s namrzlými kolejemi a tak jsem do školy dorazila o dvacet minut později, než jsem měla.
Když jsem rozrazila dveře a celá promrzlá vstoupila do třídy, čekal mě šok... To nebyla má třída. Tiše jsem zašeptala něco ve smyslu omlouvám se a pakovala se pryč. No to bylo, naše škola má tři patra a na každém patře je tak patnáct učeben - to víte gymnázium. Prolezla jsem učebny v prvním, druhém i třetím patře hezky popořadě, a hádejte kde byli? V té úplně poslední. Tomu se říká zákon schválnosti. Naštěstí naše učitelka neřeší docházku, a tak si jen myslela že mě pustila na záchod. To bylo mé jediné štěstí. Posadila jsem se na poslední volnou židli a... zazvonilo. Podle "šťastných" tvářiček mých spolužáků jsem poznala, zle další hodinu se píše čtvrtletka z matiky... A kdo se na to neučil? Já. Jak jinak. Takže celou hodinu jsem zadržovala výbuch smíchu, když polovina třídy nevěděla o co go. No tak schválně, zkuste si tohle:
Karlovi je 24 let a je dvakrát tak starý, než byl jeho kamarád Petr, když bylo Karlovi právě tolik, kolik je Petrovi nyní. Kolik let je Petrovi?
A v podobném duchu se celá písemka nesla. Další hodina byla dějepis. Všichni ještě stále tlemící se tomu, jak dopadne matika, jsme učitele naštvali a psali jsme další test. No co dodat, nikdo se neučil. Poté jsme psali "krátký lehký testík" z angličtiny a den završil francouzský sloh. A když si říkáte, že to horší být nemůže, k obědu máte cosi, co je sice nazýváno mrkví, ale s mrkví to nemá nic společného. Zvlášť, když v tom plave něco temně zeleného - ne hrášek to nebyl.
Tím to ale vše neskončilo. Nechala jsem se přemluvit k okružní jízdě autobusem. Ani nevím jak, ale skončila jsem na Kačerově, což je úplně jinde než kde bydlím. Tak jsem se nějakým záhadným způsobem dostala na hlavák, vyhledala si spojení a odcestovala domů.
A co mě nečekalo doma? Vyhřátá postel to nebyla. Byl to pes, který chce vyvenčit, úkoly které se i přes mé protesty chtějí napsat a vysavač, který se ochotně vrhnul dopráce. Samozřejmě jsem mu musela pomáhat jam, protože zbytek domácnosti si musel schrupnout. Oni spí sedm hodin denně, a já musím makat. Tomu se říká spravedlnost.
A jak se dá celý tenhle den nazvat? Den Blbec. Prosím úterku, buď ke mě milejší... Asi bych to psychicky nedala. Jeden takhle nepodařený den za celý rok stačí. Vlastně i za celý život.

10. Povídej, přeháněj, vyprávěj

6. ledna 2014 v 17:59 | Juliette |  Last Year
"Tak povídej Dvanácteráku, klidně i přeháněj, jak bylo?" zeptal jsem se když jsme se ve společence pohodlně rozvalili v křeslech u krbu, ze kterých jsme nejdřív vyhnali třeťáky. Vyplatí se být nejstarší z koleje.
"Když jsme přijeli, ještě pořád se mnou nemluvila a chvíli pokoušela taktiku ignorace. Přiznám se, trochu jsem to i přeháněl... Pak mi ale domluvila Jean. A tak jsem dal na její radu a přestal jsem se cuchat. Stejně nechápu proč se jí to nelíbilo. No prostě jsem si s ní začal povídat jako s kamarádkou. A nevím jak, ale poslední den se nám podařilo se opít. No a my se spolu vyspali."
"A to mi říkáš jenom tak? Vy jste se spolu vyspali? To jako vážně?" Teď, kdyby kolem letěla nějaká moucha, asi by mi skončila v krku, protože jsem na Jamese nevěřícně hleděl... Přesnější výraz by byl zíral.
"Jasně źe jsme se nevyspali! Co si o mě myslíš?" zeptal se pobaveně. Haha, tady někdo srší humorem.
"No myslím si hodně věcí, a nějaké bys asi neměl vědět," ušklíbnul jsem se a uhnul před pohlavkem, který se mi kámoš chystal uštědřit. "A od té doby jste teda spolu?" převedl jsem rychle jeho myšlenky jinam. Nechce se mi to přiznávat, ale James je silnější než já. To má díky tomu famfrpálu, a vždy když může, připomíná mi to. Mizera jeden.
"No... Dneska ráno jsme si sedli a zrekapitulovali minulou noc... Nemyslím jako zopakovali, spíš jsme o tom všem mluvili, co jsme dělali a co nedělali... A pak jsme zjistili, že to Jean na nás celé nastražila. Měl jsem chuť jí vlepit pusu, ale když jsem už chodil s Lily, nechtěl jsem si ji nechat frnknout mezi prsty."
"To tě chápu. Jak to teda plánujete?" Ta věc mě nějak moc zajímá. Koho by ne? Můj kamarád po sedmi letech uhnal údajnou lásku jeho života, která donedávna tvrdila, že ho nenávidí a že jí jen otravuje život.
"Budu ji každou snídani zvát na rande, ona mě odpálkuje... Klasika. Jen se vyhneme fackám a podobně."
"Ale když spolu chodíte, kdy budete spolu, když si o vás celá škola myslí, že spolu pořád nechodíte, a asi nikdy chodit nebudete?"
"To si budu muset vyřídit s váma třema. Vzhledem k tomu, že k ní do pokoje nemůžeme... Budeme se scházet u nás."
"Jako u nás v pokoji? Děláš si ze mě prdel? Takže já si tam tahat holky nesmím, a ty jo? No to je diskriminace!" Ale ne, vážně už mě jednou byhnali, když jsem měl... Vendy? Nakřápnutou. Tedy, svlečenou. A ne, oni ji musí vyhodit, takže společenský trapas jako hrom. A najednou přijde pan s jeho "životní láskou" a pokoj si můžou zabrat. Jako by viděl na co myslím, obhájil ten svůj dementní návrh.
"Víš, narozdíl od tebe, bych tam já vodil pořád tu stejnou holku... Zato ty bys tam měl každý den jinou."
"No dovol? Za ty čtyři dny co jste tu nebyli jsem trochu zaostával!" ohradil jsem se.
"Jo? Kolik jsi měl? Dvě?"
"Tři..." zamumlal jsem aby mě neslyšel.
"To jsi teda zaostával kamaráde," zasmál se. Pak ještě dodal: "Snad jsi je nevodil k nám?"
"Neboj, objevil jsem novou místnost, už je na plánku. Mimochodem, to tvoje koště trochu zatáčí do leva."
"Cože?!" zhrozil se. "Ty jsi se opovážil hrábnout mi těma svýma prackama na koště? No počkej Tichošlape, tohle si odskáčeš," zasyčel a vrhnul se po mě. Rvali jsme se na zemi hlava nehlava, ale byli jsme u toho strašně vysmátí. Takovéhle pranice pořádáme pořád, říkáme tomu přátelské pošťuchování... Na zemi.
"Kluci nechte toho!" ozval se známý hlas od vstupu do místnosti.
"Remusi! No konečně! Pojď k nám!" vykřikl James a svalil ho taky na zem.
"Ne Jamesi pusť mě, já dneska nechci!" řval smíchy Remus, protože ho James začal lechtat. Nojo, klučičí slabina. Když z toho ale Rem začal brečet, odtrhl jsem od něj Jamese a vyzvedl kamaráda na nohy.
"Pojď do ložnice, musíme tě vyzpovídat," řekl jsem jen, a pak jsme všychni čtyři - Petr se tam taky jaksi zjevil - odešli po schodech do ložnice. Remus se s Patriciou nedostal dál než k přátelství, jak ale poznamenal James, prozatím. Pat má prý od toho výletu pifku na Petra. Proměnil se v krysu a chtěl ji vystrašit. Nejen že holčičí ječák dokáže protrhat ušní bubínky, ale taky krysí skřeky, když zdrhá před rozzuřenými podpatky oné zmiňované dívky. Ona sice neví, že je Petr zvěromág, ale Remus jí řekl, že tu krysu dovnitř pustil právě jeijich třetí společník.
Ještě dlouho do noci - tedy do rána - jsme probírali všechno možné. Nemyslím ty holčičí řečičky, James nám básnil o Lily, Petr o jídle, Remus o učení a já k tomu měl velmi inteligentní komentáře... Takové, že z nich úplně všichni vždycky popadali z postelí na zam, jak se smáli. Nějak jsme to ale neodhadli, a další ráno, jsme byli naprosto zdrcení... Kdo by taky nebyl, po hodině a půl spánku?


Změna

6. ledna 2014 v 17:29 | Juliette |  Last Year
Protože od začátku, kdy jsem začala psát tuto povídku se toho hodně změnilo, měním i název téhle povídky na nějaký... více odpovídajíci :)
Z Bradavice naruby
Na Last Year