11. Tajemství se derou na povrch

12. ledna 2014 v 19:32 | juliette |  Last Year
Chtěla bych poděkovat Paddy, za opravu mých četných chyb :)
Vždycky jsem uvažovala, jak by se asi cítil nějaký kluk kdyby to četl? Pochybuju, že by ho zajímala postava nějakého kluka, jaké má svaly, vlasy apod... Což my holky samozřejmě žerem... tedy mluvím za sebe :D
Když jsem se ptala bráchy, řekl mi, že kdybych tam popsala do detailů postavu Jeanette, že by si to hnedka přečetl... Tím do detailů myslí velikost poprsí a podobně. S tím jsem ho poslala do háje, ale má pravdu. Všechny tyhle fan fiction povídky jsou většinou na téma Dramione, což není totálně nic pro kluky. Našla jsem i pár, které by se klukům mohly zamlouvat, ale pochybuju, že bych k tomu některého dokopala. Tak, končím s tímhle otravným osobním komentářek, který většina stejně přeskočí, a užijte si čtení ! :)


"Náměsíčníku, ne tak nahlas!" zašeptal jsem.
"Promiň," zněla jeho odpověď.
Byli jsme před učebnou Obrany a právě se James snažil začarovat dveře, aby při otevření začaly vyřvávat sprostá slova. Tuhle našel James v knihovně zapadlou knížku přesně určenou pro nás - no ne že by do knihovny nějak často chodil, byl si půjčit Famfrpál v průběhu věků a ta kniha byla schovaná za ním. Kouzla pro Škoditele. Malá černá knížka se spoustou užitečných kouzel. Třeba na přidání velmi silné dámské vůně. Opakuji velmi silné. Nebo kouzlo, které vám pošle žvýkačku do nosní dírky. To jsme hned museli vyzkoušet na Snapeovi. Jo, to jsme se nasmáli. Je tam asi dvěstě různých kouzel, která dokaží pěkně zavařit a při tom nejsou vůbec nebezpečná.
"Co je těžkého na tom, ty dveře očarovat? Trvá ti to moc dlouho Dvanácteráku," řekl jsem. Podle našeho plánku se k nám blížil Filch, to by nebylo dobré se s ním tady setkat.
"Hotovo!" zašeptal nakonec a vklouznul zpátky k nám pod plášť.
"Mohli bychom se ještě stavit v kuchyni?"
"Červíčku, ty pořád jíš, menší půst tě nezabije," ušklíbl jsem se.
"Stůjte! To je Norrisová!" zarazil nás James. Naproti nám stála kočka, která ale k normální kočce měla daleko. Červené oči šmejdily kolem dokola a její srst se naježila, když se zahleděla na místo, kde jsme se krčili my.
"Myslíte, že o nás ví?" zeptal se James.
"Určitě, spíš nás cítí než vidí. Buďte ticho, ať nejde pro páníčka," řekl Remus.
"Pozdě, ten už tady je," zašeptal jsem zděšeně, když jsem nahlédl do plánku. Filch byl o chodbu vedle. Zanedlouho jsme už slyšeli jeho sípavý dech a šouravé kroky.
"Zase nějaký študent venku z postele? Že to jsou zase ti čtyři?" promlouval ke své kočce.
Stáli jsme a ani nedutali, když jsem uslyšel ten příšerný zvuk. To Petrovi zakručelo v břiše. Jestli nás neprozradí tohle, tak jsme vážně děti Štěstěny. V tom se ozval příšerný řachot někde nad námi a k našemu velkému štěstí se Filch odporoučel nahoru.
"Tak to bylo o fous," vydechl James.
"Že já se vámi vždycky nechám přemluvit, pojďte tudy," povzdechl si Remus.
"Nene, tamtudy bych nechodil, odtamtud se blíží McGonagallová, a to bych radši skončil u Filche než u ní."
"Dobře, kudy velíš Tichošlape?"
"Severní chodbou, dvoje schody nahoru, pak doprava přes zapomenutou učebnu, pak už je cesta volná," řekl jsem, když jsem zkontroloval stav plánku. "A pokud možno rychle."
Rozběhli jsme se, jak nejrychleji jsme mohli. Úplně jsme zapoměli, že by naše kotníky a možná i kolena mohly být spatřeny, jediné o co nám šlo, bylo dostat se bez trestu zpátky do ložnic. A to by se nám povedlo, kdyby...
"Á! Sakra kluci, to mě musíte takhle strašit?" zeptala se nějaká holka, která vinou našeho zběsilého útěku skončila na zemi.
"Jean? Co ty tady děláš?" zeptal se Petr.
"Hledala jsem vás! Taky jste mě mohli přizvat na nějakou tu svou akci, a ne mě nechat vás pořád tahat z průšvihů!" založila si ruce na prsou. Takhle vypadá trochu nebezpečně. Trochu? Z očí jí šlehaly blesky, a kdyby pohled uměl zabíjet... Asi bychom se už váleli na zemi.
"Počkej, to jsi byla ty?" vykulil na ni James oči.
"Myslíš to spadlé brnění? Jo. Dokonce jsem přemluvila i Protivu, aby mi s tím trochu píchnul," pokrčila rameny.
"Tak zaprvé... Díky. A zadruhé, ty jsi ukecala TO bradavické strašidlo, co nás nejraději vždycky nechá v průšvihu nebo na nás přímo někoho zavolá?"
"Jammie, ještě trochu ty oči vykul a vypadnou ti," uchechtla se Jean.
"Jammie? Jammie?"
"Mlč Tichošlape, pro tebe má taky jednu super přezdívku," zašklebil se zlomyslně Jammie.
"A jakou? To chci slyšet, co z tohohle příšerného jména jde ještě udělat," uchechtl jsem se.
"To by ses divil. Třeba Siriusek."
"No tak to ne, to je podpásovka!" zděsil jsem se.
"Co je na Siriuskovi tak strašného?" zeptal se Petr.
"Tady ne, mohla by mě slyšet, pojďte na kolej."
Když jsme došli bez úhony k Buclaté dámě, kterou jsme tak trochu drasticky vzbudili, řekli jí heslo a pak se posadili do prázdné společenky, všechny oči se stočily ke mě. Ve dvou párech zlomyslně jiskřilo, jen Remus a Petr nevěděli o co kráčí.
"No, takže..."
"Takže by jsi nám mohl říct, co je na tom Siriuskovi tak špatného." Remusi, kamaráde, já ti jednou něco udělám. Takhle si ze mě utahovat... Tsss.
"Co je na tom špatného? Nejen, že mě moje předrahá matinka pojmenovala Sirius, ale když jsem byl malý, doma mi nikdo neřekl jinak než Siriusek. Tedy do té doby než jsem se začal paktovat s mudly a krvezrádci - to mi pak říkali špíno a krvezrádče. Pořád lepší než Siriusek."
"To není ale jediný důvod, že ne?" Jamesi, kamaráde, dopadneš stejně jako Remus.
"Ne. Ještě mi tak říkala Berta." Kdyby teď měl někdo za úkol porovnat sytost červené barvy v mém obličeji a v naší společence, na plné čáře bych vyhrál.
"Berta? Ta Berta? Berta Jorkinsonová?" vyjeveně koukal Petr.
"Ke vší smůle..."
"Počkej, to bylo kdy?" zeptal se Remus.
"Přesně 37 hodin zpátky, mám pravdu?" ušklíbl se James.
"Dobře ti tak," zasmál se Remus.
"Co takhle přestat řešit mě, a jít řešit něco jiného... Třeba, Jammie?" pozvedl jsem obočí a podíval se na svého nejlepšího přítele. Jeho barva v obličeji rychle nabírala stejného odstínu, jako jsem před chvílí měl já. Evidentně to taky není zrovna přezdívka, kterou by si zamiloval.
"Ať ti to řekne ona. Já nic říkat nechci," urazil se jako malé dítě a zahrabal se hlouběji do křesla.
"Ráno mu přišel od prababičky dopis. No... a ona si myslí, že má pravnučku, která se jmenuje Jasmine, proto Jammie. A poslala mu růžovou halenku." To už Jean nevydržela a začala se nahlas smát. My jsme taky vybouchli v záchvatu smíchu, kromě Jamese. Ten seděl v křesle a hypnotizoval oheň.
"Co je to tu za kravál? Krucinál jsou dvě hodiny ráno!" zaslechli jsme na schodech do dívčích ložnic něčí pronikavý ječák. A už scházela po schodech dolů. No kdo to nebyl? Patricia to nebyla. Byla to Lily, jako obvykle.
"No to mě mělo napadnout, že jste to zase vy. Nechápu Jean, že se s nimi bavíš," odfrkla si naoko, sle stejně se k nám šla posadit. Podle přivírajících se víček jsem usoudil, že jsme ji asi probudili.
Podíval jsem se na místo, kde ještě před chvílí seděl James. Nikoho jsem však nespatřil.
"Dej sem ten plášť Jamesi a ukaž se Lily, když už nás poctila svoji přítomností," pobídl jsem ho.
"Ne," ozvalo se těsně za mnou. Příšerně jsem se lekl, myslel jsem si, že je pořád zahrabaný v křesle.
"On je tady i James?" překvapila se Lily.
"Jasně, jen se stydí,"pokýval Remus hlavou.
"Až naberu normální barvu, budu přemýšlet o sundání pláště," pronesl James.
"Ty Evansová, jak to máš vlastně ještě se Srabusem?" zeptal jsem se.
Evansová skryla obličej do dlaní a začala se neovladatelně třást.
"Řekl... řekl jsem něco?" vyděsil jsem se. V takovém stavu jsem ji neviděl.
"Ty prostě nemáš dostatek taktu co?" otočila se na mě Jean.
"Co je takt?" zeptal jsem se. Jen si odfrkla.
"Chvíli po příjezdu sem, se s ním strašně pohádala," řekla. "Říkal jí dost hnusné věci, navážel se do ní, jejích rodičů... Hodně jí to ublížilo," dodala a dál hladila zrzku po zádech.
"Neměla jsi to říkat!" vyskočila na nohy a rozeběhla se zpátky nahoru. "Že já za váma vůbec chodila!"
"To ji přejde," mávla nad tím rukou Jean.
"Myslíš?" zeptal se James, který se zase objevil mezi námi. Vypadal trochu zaraženě.
"No jasně, večer jí bylo blbě a to jí na náladě nepřidalo. A pak ten drbací kroužek tady... Je prostě přetažená," řekla znalecky moje sestřenka.
"Co kdybychom si zahráli Řachtavého Petra?" nevrhnul jsem a vytáhnul krabičku karet.
Všichni byli pro a tak jsme ještě do tří karbanili a pak konečně šli spát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paddy Paddy | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 18:04 | Reagovat

:-D :-D dokonalost! jsem zvědavá co dalšího za pomocí té knížky vymyslí.... jinak mě naprosto dostaly ty přezdívky :-D :-D hlavně Removy.... musela jsem to číst několikrát za sebou, abych vůbec byla schopna uvažovat nad pravopisem :-D

2 juliettestories juliettestories | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 19:07 | Reagovat

díky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama