Prologue - Letter

26. ledna 2014 v 23:59 | Juliette |  The F Word
Vysoká dívka s hustými kudrnatými vlasy přešla k oknu, které následně otevřela. Malá sovička vletěla dovnitř a usadila se na stole. Natáhla pravou nohu, na které měla uvázaný kousek pergamenu a velkýma jantarovýma očima pozorovala dívku.
"Díky," špitla a převzala si od ní vzkaz. Postavila ji do prázdné klece a hodila jí tam pár pamlsků, pak se úplně začetla do textu na pergamenu, a zapomněla na vše kolem sebe.

Zradil nás. Postarej se o Char a Jaka, vezmi je k Tonksovým, setkáš se tam s Brumbálem. Nemám moc času, milujeme tě moc. Musíš být silná. Po nás nepátrej, nedopadlo by to dobře. Já i taťka vás milujeme. Nikdy nezapomeň, prosím.
S láskou, Liz a Derek Printovi.

Dívka odtrhla své uslzené oči od slov v rychlosti načmáraných na papíře a schoulila se do rohu postele.
"Takže opravdu, tím zrádcem byl Ed," utíkaly jí myšlenky hlavou. Položila si čelo na kolena a usedavě se rozplakala. Znovu ji vyrušil šust křídel. Zvedla zarudlé oči a spatřila velkého puštíka s obálkou z Ministerstva. Nemusela ji ani otevírat a už věděla, co v ní je. Oznámení o úmrtí a jejich závěť.
"Paní, jste v pořádku?" zapištěla skřítka. Okamžitě k dceři svých pánů přistoupila a podala jí kapesník.
"Edwin je zradil," zachraptěla. Smutek ji opouštěl, jeho místo však nahrazovala zlost. "Řekl to Ty-Víš-Komu! Zradil mé rodiče! Jak mohl?!" přecházela už skoro do křiku. "JE TO JEN HNUSNEJ HAJZL!" zařvala a praštila rukou do zdi, až její kosti zakřupaly. Toho si nevšímala a vzala do rukou lampu, kterou přerazila o židli.
"Uklidněte se paní," zapištěla skřítka. Jediným lusknutím nechala lampu zmizet. "Takhle je zpátky nevrátíte, musíte se uklidnit paní," pokračovala dál. Natálie ji poslechla a posadila se zpátky na postel. Když se pokusila chytnout do ruky hůlku, která se válela vedle ní, sykla bolestí.
"Asi mám zlomených pár prstů," pronesla, když zkoumala nepřirozeně zahnuté prsty.
"Podejte mi tu ruku," řekla skřítka a jediným lusknutím jejích dlouhých prstů se prsty narovnaly, klouby zapadly zpátky do svých důlků a i kapička krve stékající po dívčiné ruce zmizela.
"Díky Manny," poděkovala.
"Paní by to měla říct slečně Charlottě i panu Jacobovi," zapištěla Manny.
Dívka tedy sešla dolů do obývacího pokoje, odkud se ozýval hlasitý smích.
"Mám jim kazit pěknou chvilku?" přemítala. Nakonec se rozhodla.
"Char, Jaku, musím vám něco říct." Dvě desetileté děti vycítily vážnost situace a poslušně se posadily na sedačku, oči však nespouštěly ze své starší sestry.
"Co se stalo, Nat?" zeptala se opatrně Charlotte.
"Přišel dopis z Ministerstva," řekla a ukázala jim zažloutlou obálku. "Já vím co v tom je, tady, přečtěte si to. Nechci být posel špatných zpráv. Ať je to Ministerstvo," povzdechla si a podala jim obálku. Jen stěží zadržovala slzy, když viděla jejich zděšením roztáhlé obličeje. Ti dva si vyměnili zděšené obličeje. Ale ona musela zůstat s chladnou hlavou, jako nejstarší z rodiny se zachovat vyspěle a utěšovat mladší. Za touto maskou ji ale drtila ledová tíha prázdnoty na místě, kde ještě před pár hodinami měla rodiče.
Další den opustili jejich dům nadobro, a pomocí letaxu se přenesli do domu Tonksových, kde je uvítal veselý smích maličké Nymfadory - dcery Tonksových.
"Pojďte děcka, ukážu vám pokoje," usmál se na dvojčata Ted Tonks a odvedl je do patra. Mezitím se Andromeda ujala téměř dospělé Natálie a odvedla ji do kuchyně.
"Dobrý den, slečno," usmál se smutně postarší muž, který už seděl za kuchyňským stolem.
"Dobrý den profesore, pokud to tedy mohu říct," odpověděla Naty.
"Andromedo, mohla bys nás tu prosím nechat o samotě?" podíval se na paní domu. Ta ihned vycupitala pryč z místnosti.
"Jak jistě víte, v našich řadách se objevil špeh."
"Jestli myslíte Eda, tak nechápu, proč ještě žije," procedila mezi zuby Naty.
"Ano je to pan Hutchinson - nepřerušujte mě prosím - ale obávám se, že brát život jakémukoliv člověkovi je vysoce nelegální a já doufám, že vy se k takovému činu neuchýlíte, slečno. I přes to, pan Hutchinson byl zbaven všech funkcí ve škole, o což jsem se osobně postaral a byl vyloučen z Fénixova Řádu," řekl klidným hlasem Albus Brumbál.
"Hádám, že tohle není jediný bod, který jste se mnou chtěl probrat, pane profesore?" Nebyla to otázka. Spíše konstatování.
"Ano. Jak jistě víte, vzhledem k tomu, že ještě nejste plnoletá, správně byste měla jít do kouzelnického dětského domova. Nebojte se - zařídil jsem vše, abyste vy, i vaši sourozenci mohli bydlet zde. Jen vás upozorňuji, že nebudete moci nastoupit do závěrečného ročníku," řekl. Už jen představa děcáku byla pro Natálii příšerná, proto se hned smířila s tím, že prostě do Bradavic nepojede.
"A příští rok, až pojedou sourozenci do školy, což předpokládám, že pojedou, budu moci dostudovat sedmý ročník?" zeptala se s nadějí v hlase.
"Jistě slečno, nemohu vás o zkoušky OVCE přeci ochudit," mrknul na ni.
"Dobře, jak je to se závětí? Pochopila jsem dobře, že bylo vše spravedlivě rozděleno mezi nás, ale já jsem byla zvolena správcem?" zeptala se.
"Přesně tak. Ministerstvo vás v průběhu měsíce zkontaktuje, a předá vám veškerá lejstra. A jestli bych vás mohl poprosit, učte se z učebnic pro příští rok. To je přání profesorů, abyste pak byla ve stejné skvělé formě, jako jste byla loni. Očekávám od vás Vynikající z každého předmětu, přeci jen jste velice talentovaná. Dopis ze školy očekávejte jako obvykle, ale až za rok. Omlouvám se, musím odejít," jemně se uklonil a vyšel z domu ven za protipřemisťovací bariéru, odkud s hlasitým prásknutím zmizel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama