Únor 2014

20. Znovu na hradě

19. února 2014 v 20:15 | Juliette |  Last Year
"Jean! Ty žiješ!" vypískla Patricia a vrhla se k ní. Bitva zřejmě už skončila naším vítězstvím, všichni živí a zdraví k nám mířili, jenom James měl zakrvavenou ruku opřenou v šátku.
"Vsadím se Dvanácteráku, že někdo zaútočil na Evansku a ty jsi tam chrabře jako pravý Nebelvír skočil, abys ji ochránil?" ušklíbl jsem se.
"Říká ten pravý, Tichošlape, nevím, kdo si leží ve vlastních zvratkách," oplatil mi úšklebek James.
"Řekni mi, odkdy jsou… ty věci támhle dva metry ode mě, pode mnou?" Konečně se mi podařilo se trochu nadzvednout, Jean už se taky začala vymotávat ze spárů obou dívek a promluvila na Brumbála.
"Hádám, že se všichni přemístili pryč?" zeptala se.
"Jakmile zjistili, že za chvíli dorazí bystrozoři, Voldemort je všechny sebral a odvedl s sebou," řekl ředitel, jeho oči zabloudily k Bellatrix. "Hádám, že jednoho zapomněli?"
"O to se postarala Jean," řekl jsem.
"Tak tedy 50 bodů pro Nebelvír, za každého z vás. S ostatními si to vyřídím ve škole," řekl ředitel a vytáhl ze záhybů hábitu kovový talířek, zřejmě přenášedlo.
"Vyloučíte je?" zeptala se Patricia.
"Nemohu. Nemáme žádné důkazy, kromě slečny tady, a vsadím se, že ta vše popře. Jejich rodiny by to postavily k soudu a Ministerstvo se přikloní k nim, než k nám," povzdechl si Brumbál, a najednou vypadal zase, jako když bojoval se Smrtijedy, nebezpečně a odhodlaně. "Budu si je ale hlídat. Myslím, že jsme přišli o dva prefekty," kývnul k profesorce McGonagallové, která pokývala beze slova nazpátek.
"Tak se všichni chytněte," řekla profesorka Malwirová, natáhnul jsem se a jedním prstem se dotknul talířku, a pak vše zčernalo.
"Pana Blacka okamžitě dopravte na ošetřovnu, Poppy se o něj už postará. Minervo, informujte rodinu slečny Bellatrix Blackové. Minny, dojděte pro profesora Křiklana a doveďte ho do mé kanceláře," rozdal Brumbál rozkazy a nás nechal stát uprostřed jeho pracovny.
"Pojďte, Sirius musí na ošetřovnu," ujal se iniciativy Remus. Pokusil jsem se postavit, ale přenášedlo udělalo své a k mé nevolnosti přibyla ještě bolest na čele, když jsem se přerazil o schody - což nevím jak se mi povedlo - a napálil to do stěny. Hlavou napřed.
"Ty se poneseš hezky na lehátku," zamračila se Evanska a dala se do kouzlení. Ani nevím jak, najednou jsem se ocitl metr nad zemí na nosítkách pevně ovázán obvazy, abych nespadnul.
"Zapomněla jsi na roubík do pusy," neodpustil jsem si.
"Máš pravdu, zapomněla," usmála se nebezpečně a narvala mi chumel ponožek, které zrovna vyčarovala, do mého nejpoužívanějšího otvoru - totiž pusy.
"Ho hi hehuheha,(v překladu: to jsi nemusela)" zahuhlal jsem, čímž jsem způsobil akorát výbuch smíchu mých takzvaných kamarádů. Ani se mě nepokusili zachránit.
"Svaté ticho," vydechla Patricia, čímž si vysloužila můj dotčený pohled a uznalé popleskání po zádech od Jamese. Sakra, to se mě nikdo nezastane?
Dorazili jsme na ošetřovnu, "no teď to bude ještě horší," blesklo mi hlavou, když se mě ošetřovatelka ujala.
"Nepustím vás dříve, pane Blacku, než za pět dní. A to jen díky ředitelovu přimlouvání, že bude Vánoční ples, jinak byste si tady poležel mnohem déle," řekla tónem, který naznačoval, že kdyby bylo po jejím, nechá si ho na pozorování ještě měsíc.
"Vánoční ples?" bliklo Jean v očích, a okamžitě se dala do štěbetání s Lily a Patriciou, a to jsem si myslel, že ona na to není.
"A co vy, zrádci? Budete se ke mně ještě někdy znát?" obrátil jsem se na kluky.
"No co tě to napadá Tichošlape? Jasná páka!" zasmál se a přisednul si ke mně na postel. Petr z druhé strany, Remus zůstal stát, madame Pomfreyová odcupitala pro další úžasně chutné lektvary a ty tři drbny nás opustily… No to je mi společnost.
"Musíte mi dělat aspoň někdy společnost, nebo se z toho zblázním!" zaúpěl jsem, když jsem do sebe kopnul nevábně vyhlížející lektvary.
"Jasně, přineseme ti katalogy s šaty, ať si můžeš vybrat," zašklebil se na mě Remus, což jsem mu s radostí oplatil.

"No jo, ty Jamesi, mohl bys mi donést pergamen, brk, inkoust a půjčit sovu? Potřebuju si něco objednat," zamnul jsem si ruce. Tedy pomyslně, moje ruce byly pevně připevněné pod pokrývkou.

19. Záchranná mise

18. února 2014 v 20:15 | Juliette |  Last Year
Brumbál nakonec zjistil, kam ji odtáhli. Já jsem mezitím doběhnul vyzvednout moji partu, nejsem šílenec, nezamířím do Smrtijedského doupě sám, i když po boku největšího čaroděje všech dob. Přece jen, je lepší mít dvě nebo tři hůlky navíc.
"Pospěš si Červíčku," křikl jsem na stále se vzdalujícího kamaráda. Běh a Petr, to nešlo k sobě.
Jakž, takž jsme dorazili do ředitelky, kde už měl Brumbál připravené přenášedlo, které nás přenese kousek za vesnici, kde by měli být. Chytli jsme se beze slova a pak jsem jen cítil to povědomé trhnutí někde v oblasti břicha…
"Kde to jsme?" zeptala se Lily. Také jsem se rozhlížel, byly jsme v lese, všude kolem nás stromy, stromy a stromy.
"Tudy," zavelel Brumbál. "Hůlky připravené," to snad ani nemusel říkat. Všichni jsme měli hůlky v pohotovosti a srovnali se do formace - Petr uprostřed a já, Remus, James, Lily a Patricia kolem něj. Brumbál samozřejmě v čele si to klestil houštím, až jsme nakonec dorazili na kamenitou cestičku svažující se napravo od nás, odkud jsme také viděli světla. Potichu našlapujíce jsme se vydali, při každém zapraskání větvičky sebou trhli a neustále před sebe mířili hůlkami.
"Je to tamten polorozpadlý dům," ukázal Brumbál hůlkou na krajní domek polorozpadlý a porostlý břečťanem. Ve vzduchu byla cítit Černá magie, takže nebylo pochyb, že jsme na místě. Pomalu jsme se přikradli blíže, ale to by nebyli Smrtijedi, aby si na nás nepolíčili. Jakmile špička Brumbálovy boty překročila hranici pozemků, spustilo se poplašné kouzlo a z domu začali jako mravenci vybíhat Smrtijedi a metali po nás kouzla.
Petr, Patricia s Lily před námi vytvořili štíty, aby ty nejlehčí kletby zastavili, já kluci a Brumbál jsme mezitím spustili palbu kouzel, my ty lehčí a Brumbál ty těžší, z vyšší Bílé magie. Což mě ale znepokojovalo, z domu stále vybíhali další a další Smrtijedi a postupně prorážely štíty, polovinu jsme jich sice stihli zneškodnit, ale bylo to asi, jako by se malá housenka bránila náletu celého mraveniště.
Málem jsem upadl, když se mi kolem nohou propletla kočka a stanula vedle Brumbála. Rychlostí mrknutí oka se z ní stala žena a pustila se s námi do boje, ze zadu přiběhl profesor Kratiknot, profesorka Malwirová a profesorka Prýtová, a zařadili se vedle Brumbála.
Nám to dalo možnost si trochu oddechnout, Prýtová pomáhala udržovat štít, a nám se konečně dařilo Smrtijedy zatlačovat zpátky. Naše ztráty byly nulové, kdežto Smrtijedů už na zemi ležela pěkná spousta.
Potichu jsem zaklel, když z domu vyšly mé dvě sestřenice, za nimi jejich snoubenci a poté sám Lord Voldemort s mojí další sestřenicí.
Smrtijedi se jako na povel seřadili do řady a přestali pálit, stejně jako my. Jen štít přetrvával, teď posílený Remusem, Jamesem, a zbylými profesory, jen já a Brumbál jsme měli hůlky podél boku, avšak připravené vyslat kletbu, v případě, že se znovu rozpoutá boj.
"Pusť ji," zasyčel jsem a probodával jeho červené oči těmi svými.
Jen se zasmál a přitiskl svou hůlku k jejímu hrdlu.
"Říkali mi Blacku, že jsi moc inteligence nepobral, ale až takhle," řekl chladným hlasem.
"Pusť ji, Tome," řekl klidně Brumbál. To Voldemorta jenom více rozčílilo.
"Neříkej mi tím mudlovským jménem ty starý blázne," obořil se na něj, ale nevypadalo to, že by ředitele něčím vyvedl z míry.
"Co od ní chceš?" zeptala se Lily. Její hůlka se jí v rukou třásla a po obličeji jí stejně jako nám ostatním stékaly kapky potu.
"Jak se opovažuješ na Pána mluvit ty milovská šmejdko?" zavřískla Bellatrix a vrhla se na ni, jenže pevné ruce jejího snoubence jí to nedovolily.
"Klid Bello, dostane, co si zaslouží," zasyčel jí do ucha.
Stiskl jsem ruku v pěst, dost jsem se musel ovládat. Nejraději bych tam mezi ně vletěl a všem jim vrazil, pud sebezáchovy byl aspoň pro jednou o trochu silnější než touha se pomstít. Díval jsem se Jean do očí, měla slzy na krajíčku, ale nechtěla dát znát slabost. Pokusila se promluvit, ale Malfoyovo kouzlo jí to nedovolilo.
Pak, to šlo všechno naráz. Voldemort odhodil Jeanette jako kus hadru, Brumbál skrz štít poslal první kouzlo a začal boj dvou nejmocnějších kouzelníků dvou stran. Jediným mávnutím hůlky Voldemort zrušil náš štít, jako by to byla jen otravná pavučina. My jsme se také pustili do boje, Fénixové s budoucími Fénixi proti Smrtijedům. Koutkem oka jsem stačil zachytit Bellu, jak táhne Jean pryč, na nic jsem nemyslel a vydal se za nimi. Své přátele jsem sice nechal za sebou, nechtěl jsem ale nechat Bellatrix tu možnost naší sestřenici ublížit.
Bella si mě všimla, ani bych se nedivil, když jsem po ní pálil všechna možná zaklínadla, na která jsem si vzpomněl, ale jenom ta bezpečná, co kdybych náhodou trefil Jeanette?
Celé to byla moje chyba. Neměl jsem ji nechávat samotnou, i když jsem věděl, že po ní jdou. Měl jsem to tušit. Měl jsem…
Uhnout! Sakra! Bellatrix mě trefila Cruciatem. Větší bolest jsem snad ještě nezažil, jakoby se vám tělo rozdělilo na jednotlivé buňky a ty se prohnaly drtičkou dřív, než se zase poskládaly zpátky. A skoro to nebralo konce. Před očima mi běžel skoro celý život, Regulus, James, Remus, Petr, Jean… její oči… její uslzené oči, které se nade mnou skláněly…
"Počkat! Žádná bolest! Mám prsty u nohou… jo všech 10. Prsty na rukou taky v cajku… ale já mám 11 prstů? Ne to je hůlka. To je taky dobře, že ji cítím. Co bych cítit nechtěl - žaludek," tak tohle mi běhalo hlavou. Zmatená myšlenka střídala zmatenou myšlenku a nebyly s to se uklidnit. Víc a víc jsem se soustředil na nevolnost v žaludku… Nevydržel jsem to a vyzvracel se.
"To bude dobré," poplácala mě po rameni.
"Neměl bych to říkat já tobě?" zeptal jsem se hned po tom, co jsem si utřel pusu. Nesnáším to, pokaždé ta odporná chuť žaludeční šťávy…
"Lež," přidržela mě dole, když jsem se pokusil posadit se.
"Kde jsou všichni?" zeptal jsem se. Nikdo nikde, jen jedna svázaná černovlasá čarodějka, já a Jean.
"Ještě bojují. Snad to nebude trvat dlouho," povzdychla si a zahleděla se někam do dáli.
"Ty jsi ji omráčila?" nevydržel jsem se nezeptat.
"Když někoho mučí, soustředí se na to na sto procent, pak bylo lehké jí vytrhnout hůlku z ruky… a dál to znáš," usmála se na mě. Pokusil jsem se znovu posadit, ale zamotala se mi tak hlava, že jsem si zase dobrovolně lehnul.
"Raději se moc nehýbej, Cruciatus není nic příjemného. Vidím to tak na týden na ošetřovně, mučila tě docela dlouho," povzdechla si.
"Odkdy je z tebe expert?" podivil jsem se. Jen se usmála. Bylo to tak příjemné, ležet na kamenité cestě, mít u sebe hezkou holku, i když to byla sestřenka, pozorovat její obličej, její úsměv, její oči, její vlasy… Toužil jsem se jí dotknout, ale něco mi v tom zabraňovalo, říkalo: "nedělej to, nemysli na ni, zapomeň na ni," ale já nechtěl. Chtěl jsem se jí dotknout, chtěl jsem na ni myslet a nechtěl jsem na ni zapomenout. Už nikdy.

18. Kde je?

18. února 2014 v 16:06 | Juliette |  Last Year
Zaryl jsem nevěřícně prsty do opěradla židle.
"Jak to myslíte, že je nezvěstná?" vypálil jsem na ředitele. Slovo hierarchie mi bylo momentálně úplně cizí. "Jak může být nezvěstná, když jsem s ní ještě před hodinou mluvil! Navíc tady v Bradavicích?" rozhazoval jsem rozčileně rukama.
"Uklidněte se, pane Blacku, jsem stejně znepokojený jako vy. Kromě ní zmizeli ještě další studenti," řekl Brumbál. Stuhnul jsem. Snad neřekne…
"Kdo?"
"Téměř celý sedmý Zmijozelský ročník," řekl Brumbál. No tak to byla snad ještě větší noční můra. Moje oblíbená sestřenka ve spárech Zmijozeláků… Ve spárech…
"Pane profesore, oni ji odvedli k Voldemortovi!" vykřikl jsem a byl jsem si zcela jist, že to byla pravda. I Brumbálův znepokojený pohled mi to potvrdil.
"Obávám se, že máte pravdu," řekl po chvíli mlčení.
"Tak co děláme ještě tady? Musíme je začít hledat!" Cítil jsem se mizerně, byla to moje vina, že jsem ji nechal jít samotnou.
"Je tu problém. Oni ji odvedli přímo za Pánem, tudíž na velmi pevně střežené místo, na které se nedostanu ani já, ani vy, ani Ministerstvo. Pokud byste ale měl jiný nápad…?" podíval se na mě. Věděl jsem, že myslí na totéž, na co já.
"Už pro něj běžím," rychle jsem opustil pracovnu a zamířil na jediné místo, kde by můj bratr mohl být. A taky že byl.
"Ty půjdeš se mnou," chytl jsem ho za hábit a táhl k pracovně. Sice neprotestoval, netvářil se však příliš souhlasně.
Cestu jsme zvládli v téměř rekordním čase, ani jsem se nenadál a už jsem zase stál v ředitelně.
"Pane Blacku, pusťte ho, ať se může posadit," řekl mi ředitel a mě nezbývalo nic jiného, než ho uposlechnout.
"Tak spusť," obrátil se na mého bratra. Ten jen vyděšen hleděl střídavě na ředitele a střídavě na mě a mnul si levé předloktí.
"Regulusi nemáme na to celý den!" ztratil jsem trpělivost.
"Já nemůžu," zaskuhral Regulus a natáhnul k řediteli pravou ruku, přes kterou se mu táhly bílé čáry.
"Neporušitelný slib," zašeptal jsem nevěřícně. Do tohohle, se téměř nikdo neodvážil zatáhnout někoho z Blacků.
"Smím ti tu informaci odebrat nedobrovolně?" zeptal se Brumbál a po krátkém přikývnutí na mého bratra namířil hůlku.

"Legilimens."

17. Rande s říďou

17. února 2014 v 20:15 | Juliette |  Last Year
Snad jste pochopili, že je to myšleno obrazně :)
A ano, vím jak je hnusné to takhle zakončovat, ale já si to prostě musela aspoň jednou zkusit ;)

16. Příjemné překvapení ve stylu Luciuse Malfoye

17. února 2014 v 17:51 | Juliette |  Last Year
Kapitolka opravdu kratičká, ale i tak je to kapitola, takže musí být odděleně :)

Co (ne)dává smysl

17. února 2014 v 17:09 | Juliette |  Aktuality
Dává, nedává, v dnešní době to je už relativně jedno.

15. Kocovina

16. února 2014 v 20:15 | Juliette |  Last Year
Znáte písničku Hangover? Moje oblíbená, v dnešní době se hodí... Tak ta by nevznikla, kdyby svět Harryho Pottera existoval, a kdyby existoval lekvar proti kocovině.

Beer Challenge

16. února 2014 v 18:03 | Juliette |  Aktuality
Znáte BEER CHALLENGE? Ne? Tak to jste šťastní.

14. Na Astronomické věži

16. února 2014 v 17:47 | Juliette |  Last Year
Jo, jo, jo vím, nebyla jsem tu dlouho, ale mám dalších několik kapitol už napsaných, tak je dodám, ale neukamenujte mě za to, že budou podobně krádké, nejsem Rowlingová oukej?


Nestíhám, nestačím

8. února 2014 v 8:34 | Juliette |  Aktuality
Ehm, mno, tak dobře