14. Na Astronomické věži

16. února 2014 v 17:47 | Juliette |  Last Year
Jo, jo, jo vím, nebyla jsem tu dlouho, ale mám dalších několik kapitol už napsaných, tak je dodám, ale neukamenujte mě za to, že budou podobně krádké, nejsem Rowlingová oukej?




O devět hodin později už jsme si to s Jean šlapali po točitých schodech. Bylo přesně 11:59, a když odbyla pravá půlnoc, už jsme stáli na střeše. Nebyli jsme tu sami.
"Čau brácha," protáhnul jsem.
"Nikdo vás nesledoval?" zeptal se místo pozdravu.
"Neboj, mám to pojištěný," řekl jsem. V pravé kapse jsem cítil složený Pobertův plánek. Opravdu jsem ho celou cestu kontroloval, samozřejmě že jsem musel Jean vyklopit vše, jen to co se týkalo Rema, jsem vynechal. Nejsem přece zrádce.
"Matka to ví," zopakoval stejnou větu.
"Prosím tě nenapínej nás," protočil jsem oči.
"Ví, že jsi Blacková."
"Cože?" vykulila oči Jean.
"Jak to zjistila?" zeptal jsem se podezíravě. Regulus se otočil a zahleděl se na jezero.
"Zjistil jsem to," řekl, jako by se obával trestu.
"Prosím, neříkej mi, že jsi jí to vyslepičil," zavrčel jsem.
"Moc dobře víš, jak dobrá je v Nitrozpytu! Neměl jsem na výběr! Minulý víkend se tady stavila a zjistila to!" zakřičel. Si říkám že je štěstí, že jsem na vrcholek věže použil tišící kouzlo.
"Snad mi nic neudělá?" zeptala se Jean a přešla k Regulovi. "Dokud jsem ve škole, nemá nade mnou moc, že ne?"
"Je to rodinná magie, co tě odtud může dostat. Pokrevní magie už od jak živa dává rodiny dohromady. Musíš mít silnou vůli, abys jí mohla vzdorovat. Jako Sirius," řekl s náznakem… Obdivu? Wow.
"Myslel jsem, že jsi vždycky stál za čistou krví," zamyslel jsem se.
"To bylo do loňského roku, než jsem…" zadrhl se a vyděšeně se na mě podíval.
"Neříkej mi, že jsi na to kývnul Regulusi! Je ti patnáct!" pochopil jsem.
"Neměl jsem na výběr!" začal s obhajobou.
"Každý má na výběr! Koukni na mě! Na Andromedu! Měl jsem o tobě lepší mínění," řekl jsem. Byl jsem zklamaný.
"Siriusi," zašeptala Jean a položila mi ruku na rameno.
"Hm?" zabručel jsem.
"On to nechtěl udělat, koukni na něj," pokývala k bráchovi hlavou. Stál tam a klepal se jako ratlík, ale nebylo to tím, že by byla zima.
"Já jsem nechtěl, ty nevíš, co mě nutí dělat!" šeptal. "Ty s nimi nemusíš pokaždé jít a zabíjet, mučit… Nevíš jaké to je vidět malé mimino svíjící se bolestí," draly se mu slzy do očí. "A pak, když odvrátíš hůlku, ho zabít."
Má pravdu, to jsem netušil. O to více vzrostla má nechuť ke Smrtijedům.
"Chtěl ses jím stát," zasyčel jsem.
"Chtěl, ale myslel jsem, že budeme bojovat za větší práva čisté krve, ne, že budeme mučit mudly! Opravdu jsem nechtěl, prosím, Siriusi, jsi jediný, kdo mi může pomoct," zašeptal nakonec.
Hodil jsem po něm znechucený pohled, ale pak změkl. Přece jen je vidět, že toho lituje.
"Regu?" položil jsem mu ruku na rameno. Zvedl ke mně oči plné slz, tak podobné těm mým.
"Promiň," řekl jsem a usmál se na něj.
"Ty se nemáš za co omlouvat, to spíš já," řekl.
"Choval jsem se k tobě hnusně, i přes to, že ti matka dával zabrat více než mě," řekl jsem. "Mimochodem, jak jsi se o Jeanette dozvěděl?"
"Nó," protáhl. "Neříkej jí sestřenko, kdež jdeš na hodinu se Zmijozelem. Oni samozřejmě nemají žádné tušení," dodal rychle. "Já poznal tu podobu. Vidíš?" řekl a vytáhnul fotku z kapsy. Byl na ní náš strýc s naší matkou ve školních letech, a Jean, až na pár holčičích rysů vypadala přesně jako on.
"No to mě podrž," zasmál jsem se.
Opravdu, strýc Alphard a Jean vypadali jako nenalezená dvojčata.
"Jaký byl? Nikdy jsem ho nepoznala," zeptala se, když se k nám připojila.
"Byl to dobrý člověk, měl jsem ho rád. Naše matka ho ale nazývá krvezrádcem, takže jsme se s ním nestýkali moc. Ale když už, byly to ty nejlepší chvíle u nás doma."
"Já měl vždycky radši strýčka Cygnuse," pokýval hlavou Regulus.
"Víš, brácho, docela se mi po tobě stýskalo," řekl jsem, a byla to pravda. Dokud do nás rodiče nezačali hustit nesmysly o čisté krvi, byli jsme jako dvojčata, i když mezi námi byly rozdíly dvou let.
"Neříkej to, prosím. Já mám zákaz se s tebou stýkat Siriusi. Od té doby co jsi utekl…"
Věděl jsem, o čem mluví. Matka mi poslala huláka, a kdyby jen jednoho, že se opovažuju paktovat s krvezrádci a mudlovskými šmejdy a poslala mi papíry o vydědění, a že bych prý měl přestat používat jméno Black. Jako by mi na něm záleželo.
O rodině jsme si s Regulusem povídali do ranních hodin, Jean si s ním docela rozuměla, věděla, co musel vytrpět a podobně. Já jsem spíš poslouchal, čas od času něco dodal… Když jsme se loučili, hřálo mě u srdce z pomyšlení, že na světě nejsem sám, že mám i skvělou rodinu a bezvadné přátele. Vůbec jsem se nestaral o tu starou ježibabu, která mi ničila dětství. Tehdy jsem nevěděl, co chystá s Temným pánem. Kdybych to věděl, asi by mi to bylo jedno. Kdybych jen věděl...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama