19. Záchranná mise

18. února 2014 v 20:15 | Juliette |  Last Year
Brumbál nakonec zjistil, kam ji odtáhli. Já jsem mezitím doběhnul vyzvednout moji partu, nejsem šílenec, nezamířím do Smrtijedského doupě sám, i když po boku největšího čaroděje všech dob. Přece jen, je lepší mít dvě nebo tři hůlky navíc.
"Pospěš si Červíčku," křikl jsem na stále se vzdalujícího kamaráda. Běh a Petr, to nešlo k sobě.
Jakž, takž jsme dorazili do ředitelky, kde už měl Brumbál připravené přenášedlo, které nás přenese kousek za vesnici, kde by měli být. Chytli jsme se beze slova a pak jsem jen cítil to povědomé trhnutí někde v oblasti břicha…
"Kde to jsme?" zeptala se Lily. Také jsem se rozhlížel, byly jsme v lese, všude kolem nás stromy, stromy a stromy.
"Tudy," zavelel Brumbál. "Hůlky připravené," to snad ani nemusel říkat. Všichni jsme měli hůlky v pohotovosti a srovnali se do formace - Petr uprostřed a já, Remus, James, Lily a Patricia kolem něj. Brumbál samozřejmě v čele si to klestil houštím, až jsme nakonec dorazili na kamenitou cestičku svažující se napravo od nás, odkud jsme také viděli světla. Potichu našlapujíce jsme se vydali, při každém zapraskání větvičky sebou trhli a neustále před sebe mířili hůlkami.
"Je to tamten polorozpadlý dům," ukázal Brumbál hůlkou na krajní domek polorozpadlý a porostlý břečťanem. Ve vzduchu byla cítit Černá magie, takže nebylo pochyb, že jsme na místě. Pomalu jsme se přikradli blíže, ale to by nebyli Smrtijedi, aby si na nás nepolíčili. Jakmile špička Brumbálovy boty překročila hranici pozemků, spustilo se poplašné kouzlo a z domu začali jako mravenci vybíhat Smrtijedi a metali po nás kouzla.
Petr, Patricia s Lily před námi vytvořili štíty, aby ty nejlehčí kletby zastavili, já kluci a Brumbál jsme mezitím spustili palbu kouzel, my ty lehčí a Brumbál ty těžší, z vyšší Bílé magie. Což mě ale znepokojovalo, z domu stále vybíhali další a další Smrtijedi a postupně prorážely štíty, polovinu jsme jich sice stihli zneškodnit, ale bylo to asi, jako by se malá housenka bránila náletu celého mraveniště.
Málem jsem upadl, když se mi kolem nohou propletla kočka a stanula vedle Brumbála. Rychlostí mrknutí oka se z ní stala žena a pustila se s námi do boje, ze zadu přiběhl profesor Kratiknot, profesorka Malwirová a profesorka Prýtová, a zařadili se vedle Brumbála.
Nám to dalo možnost si trochu oddechnout, Prýtová pomáhala udržovat štít, a nám se konečně dařilo Smrtijedy zatlačovat zpátky. Naše ztráty byly nulové, kdežto Smrtijedů už na zemi ležela pěkná spousta.
Potichu jsem zaklel, když z domu vyšly mé dvě sestřenice, za nimi jejich snoubenci a poté sám Lord Voldemort s mojí další sestřenicí.
Smrtijedi se jako na povel seřadili do řady a přestali pálit, stejně jako my. Jen štít přetrvával, teď posílený Remusem, Jamesem, a zbylými profesory, jen já a Brumbál jsme měli hůlky podél boku, avšak připravené vyslat kletbu, v případě, že se znovu rozpoutá boj.
"Pusť ji," zasyčel jsem a probodával jeho červené oči těmi svými.
Jen se zasmál a přitiskl svou hůlku k jejímu hrdlu.
"Říkali mi Blacku, že jsi moc inteligence nepobral, ale až takhle," řekl chladným hlasem.
"Pusť ji, Tome," řekl klidně Brumbál. To Voldemorta jenom více rozčílilo.
"Neříkej mi tím mudlovským jménem ty starý blázne," obořil se na něj, ale nevypadalo to, že by ředitele něčím vyvedl z míry.
"Co od ní chceš?" zeptala se Lily. Její hůlka se jí v rukou třásla a po obličeji jí stejně jako nám ostatním stékaly kapky potu.
"Jak se opovažuješ na Pána mluvit ty milovská šmejdko?" zavřískla Bellatrix a vrhla se na ni, jenže pevné ruce jejího snoubence jí to nedovolily.
"Klid Bello, dostane, co si zaslouží," zasyčel jí do ucha.
Stiskl jsem ruku v pěst, dost jsem se musel ovládat. Nejraději bych tam mezi ně vletěl a všem jim vrazil, pud sebezáchovy byl aspoň pro jednou o trochu silnější než touha se pomstít. Díval jsem se Jean do očí, měla slzy na krajíčku, ale nechtěla dát znát slabost. Pokusila se promluvit, ale Malfoyovo kouzlo jí to nedovolilo.
Pak, to šlo všechno naráz. Voldemort odhodil Jeanette jako kus hadru, Brumbál skrz štít poslal první kouzlo a začal boj dvou nejmocnějších kouzelníků dvou stran. Jediným mávnutím hůlky Voldemort zrušil náš štít, jako by to byla jen otravná pavučina. My jsme se také pustili do boje, Fénixové s budoucími Fénixi proti Smrtijedům. Koutkem oka jsem stačil zachytit Bellu, jak táhne Jean pryč, na nic jsem nemyslel a vydal se za nimi. Své přátele jsem sice nechal za sebou, nechtěl jsem ale nechat Bellatrix tu možnost naší sestřenici ublížit.
Bella si mě všimla, ani bych se nedivil, když jsem po ní pálil všechna možná zaklínadla, na která jsem si vzpomněl, ale jenom ta bezpečná, co kdybych náhodou trefil Jeanette?
Celé to byla moje chyba. Neměl jsem ji nechávat samotnou, i když jsem věděl, že po ní jdou. Měl jsem to tušit. Měl jsem…
Uhnout! Sakra! Bellatrix mě trefila Cruciatem. Větší bolest jsem snad ještě nezažil, jakoby se vám tělo rozdělilo na jednotlivé buňky a ty se prohnaly drtičkou dřív, než se zase poskládaly zpátky. A skoro to nebralo konce. Před očima mi běžel skoro celý život, Regulus, James, Remus, Petr, Jean… její oči… její uslzené oči, které se nade mnou skláněly…
"Počkat! Žádná bolest! Mám prsty u nohou… jo všech 10. Prsty na rukou taky v cajku… ale já mám 11 prstů? Ne to je hůlka. To je taky dobře, že ji cítím. Co bych cítit nechtěl - žaludek," tak tohle mi běhalo hlavou. Zmatená myšlenka střídala zmatenou myšlenku a nebyly s to se uklidnit. Víc a víc jsem se soustředil na nevolnost v žaludku… Nevydržel jsem to a vyzvracel se.
"To bude dobré," poplácala mě po rameni.
"Neměl bych to říkat já tobě?" zeptal jsem se hned po tom, co jsem si utřel pusu. Nesnáším to, pokaždé ta odporná chuť žaludeční šťávy…
"Lež," přidržela mě dole, když jsem se pokusil posadit se.
"Kde jsou všichni?" zeptal jsem se. Nikdo nikde, jen jedna svázaná černovlasá čarodějka, já a Jean.
"Ještě bojují. Snad to nebude trvat dlouho," povzdychla si a zahleděla se někam do dáli.
"Ty jsi ji omráčila?" nevydržel jsem se nezeptat.
"Když někoho mučí, soustředí se na to na sto procent, pak bylo lehké jí vytrhnout hůlku z ruky… a dál to znáš," usmála se na mě. Pokusil jsem se znovu posadit, ale zamotala se mi tak hlava, že jsem si zase dobrovolně lehnul.
"Raději se moc nehýbej, Cruciatus není nic příjemného. Vidím to tak na týden na ošetřovně, mučila tě docela dlouho," povzdechla si.
"Odkdy je z tebe expert?" podivil jsem se. Jen se usmála. Bylo to tak příjemné, ležet na kamenité cestě, mít u sebe hezkou holku, i když to byla sestřenka, pozorovat její obličej, její úsměv, její oči, její vlasy… Toužil jsem se jí dotknout, ale něco mi v tom zabraňovalo, říkalo: "nedělej to, nemysli na ni, zapomeň na ni," ale já nechtěl. Chtěl jsem se jí dotknout, chtěl jsem na ni myslet a nechtěl jsem na ni zapomenout. Už nikdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama