Taková kratší, hned jsu přidat další :)
Těch pět dní bylo příšerných, sice za mnou chodili a říkali mi co je nového, i tak jsem se neuvěřitelně nudil. Petr mi nosil jídlo, to byste nevěřili co je na ošetřovně za humus, prý aby se lektvary lépe uvolňovaly, takové nesmysly. Remus mi nosil učení - pozor - já se doopravdy učil. James se mi pokoušel vyprávět vtipy. Některé byly až tak blbé, až byly vtipné. Znáte třeba vtip, jsou dvě stíhačky, a jedna nestíhá? To patří do téhle kategorie. Lily mi vyprávěla, jak všichni učitelé Zmijozelské peskují, Patricia mi nosila přání od mých obdivovatelek - které končily všechny nepřečtené v koši, a s Jean jsem si prostě povídal o všem možném.
Konečně, pátý den, den před Vánoci mě moje věznitelka pustila. Musel jsem si poskočit, a tryskem zamířil přímo k Nebelvírské věže.
"Dobrý den Buclatá dámo," zamrkal jsem na ni a po vyslovení hesla mě pustila dovnitř.
Konečně.
"Patty, Lily, Jeanny, Remy, Jimmy, Petty, ani nevíte, jak jste mi všichni chyběli," chytil jsem se za srdce a za všeobecného smíchu se svalil do křesla.
"Ani nevíte, jak mi to chybělo," usmál jsem se a hladil čalounění křesla.
"Kde jsi přišel na ty přezdívky?" pozvedla Lily jedno obočí. Toho jsem se vždycky děsil, vždycky mě to donutilo říct i to co jsem nevěděl.
"Řekl jsem, co se mi první dostalo na mysl," šeptl jsem a snažil se jejímu pohledu vyhýbat, jenže byl jako magnet. Seděla na opěradlu Jamesova křesla, a James… se na mě tlemil. Pako jedno.
"Tak co sis vybral na Vánoční ples? Víš vůbec, že to má být ala maškarní?" otočila se na mě Jean, aby odvedla mé oči od toho děsivého zjevení zvaného Lily.
"No jasně, co si o mě myslíš? Už to mám v pokoji, podle toho co říkal James. A je to překvapení, ty mi taky neřekneš, co budeš mít na sobě," odpověděl jsem jí, ale zaujalo mě něco jiného.
"Remusi ty mi normálně nestydatě lžeš!" obvinil jsem svého kamaráda.
"Cože prosím tě?" obrátil se ke mně.
"Nedělej blbého, docela by mě zajímalo, jak bys bojoval, kdyby sem teď vtrhli Smrtijedi, protože máš obě ruce obsazené," podíval jsem se na něj dotčeně.
Zasmál se. "Pozval jsem ji na ten ples… a od té doby…" usmál se omluvně, no kdo by mu to neodpustil?
"Znáš mě jako své boty," založil jsem si ruce na hrudi. Ne že by se mi Remus líbil nebo co, ale ten jeho úsměv ve mně vždycky vymazal všechno špatné, byl dobrota sama. To nešlo se na něj zlobit, nebo mu něco neodpustit. Prostě to nešlo. Nedivil bych se, kdyby měl nějakou předkyni anděla.