24. Mrznou mi packy

25. března 2014 v 21:13 | juliette |  Last Year
Brrr, upřímě, mám v pokoji kolem třiceti stupňů a ti tak se klepu zimou jako ratlík, když si tu zimu představím!



Sakra řeknu vám, taková zima jako byla ten rok, to snad už nebylo nikdy. Venku mínus smrt, foukalo, sněžilo a pak se zkuste v hodinách soustředit, když mrznete. Kdybych neuměl zahřívací kouzlo, asi by se mi od nosu táhly dva rampouchy. A o přestávkách jsme jakožto sedmáci museli běhat kolem nižších ročníků a sesílat na ně zahřívací kouzla, protože učitelé si řekli, že to je pod jejich úroveň.
Ve všech hodinách jsme seděli v lavicích, a co nejvíce se tiskli k sobě, aby aspoň nějaké to tělesné teplo přetrvávalo, zahřívací kouzlo má jeden háček, zvýší teplotu kolem vás o 5°C... Ale když je v hradu 0°C, tak vám to moc nepomůže.
Jediná profesorka Malwirová měla dostatek rozumu a místo nudného sezení v lavicích jsme se dali kondiční hodinu. Odsunula všechny lavice na stranu, tak, že uprostřed bylo dostatek místa pro nás Nebelvírské, tak aby měl každý kolem sebe ještě metr místa.
"Odložte si hábity, tašky do rohu a stoupněte si do pozoru," přikázala nám a my si, i když neochotně, odložili ten cenný kus oblečení.
"Dáme si sto dřepů, padesát kliků a aspoň padesát angličáků," řekla. Kdyby to byla jakákoliv jiná hodina, asi bych velmi hlasitě protestoval, ale protože mi mé prsty už začínaly modrat, s chutí jsem se do toho vrhnul. K překvapení nás všech, profesorka cvičila s námi. Sto dřepů jsem jakžtakž zvládl, v poslední třicítce mi sice trochu začínaly odumírat nohy, ale aspoň mi bylo teplo.
Holky to nezvládaly, udělaly tak polovinu dřepů, a i tak byly udýchané. Petr hlasitě sípal a vypadal, že každou chvílí omdlí, o Remusovi snad ani mluvit nemusím, ten to zvládnul na jedničku, a ještě by si jich tři sta přidal. Tady se projevují výhody vlkodlaka. James na tom byl asi stejně jako já. Dřepy na famfrpálových trénincích opravdu nedělal.
Padesát kliků jsem dal s jednou rukou za zády, a to vážně nežertuju, Remus s Jamesem to samé a jako obvykle se Petr napoprvé rozvalil na zemi a už se nehnul. Holky stěží zvládaly dámské kliky, ale musí se jim uznat, že u nich ta svalová hmota trochu kolísá.
S posledním cvikem jsem už měl trochu problém, jako ostatní, kromě Remuse a profesorky. Docela mu to někdy závidím - Remusovi. Tedy ne ty proměny, ale tu jeho sílu a výdrž.
Pak jsme si ještě daly souboje, jenom s odzbrojujícím kouzlem, žádná štítová kouzla a hezky se všemu vyhýbat postaru.
Vyhrál Remus, s převahou. Sakra, jak já mu někdy závidím.
"Řeknu vám pánové, já bych si dal léto," řekl James, když hodina skončila. Sice jsme se nic nového nenaučili, ale aspoň nám bylo teplo.
"Já bych si dala sprchu," řekla Lily, která se k nám připojila.
"Dvojitou," dodala Patricia.
"A opravdu hodně sprchového gelu," řekla Jean.
"Snad jsme se nezpotily?" popíchnul svou dívku James.
"Dvanácteráku, nedráždi, nebo ti tvoje zrzečka nedá," zašklebil jsem se na něj.
"Víš co Blacku? Jdi se bodnout. Nemáš co mluvit do našeho milostného života," odsekla Lily. Tak já se tak hezky odnaučil říkat jí Evanska a ona na mě jde s Blackem?
"Náhodou mám. On mi taky mluvil do toho mého," zamračil jsem se.
"Vezmi si rozdíl mezi námi a tebou, u nás asi těžko hrozí, že chytneme nějakou pohlavní chorobu, než u tebe nemyslíš?" podívala se na mě Evanska. Ha Lilyan! To máš za toho Blacka!
"Kušuj," zaškaredil jsem se na ní. Ale měla pravdu, ona s nikým nespala, on s nikým nespal, kdežto já měl téměř celé Bradavice.
"No neříkej, že to není pravda," zasmál se Remus. Hele! To bolelo, náhodou!
"Kdyby něco, už ne. Už víc jak měsíc ne," pozvedl jsem hrdě hlavu. Stálo mě to hodně ovládání, odmítat všechny ty holky, a jako by najednou všechny chodily s vystrčenými prsy a co nejkratšími sukněmi... To je prosím vás prvotřídní naschvál!
"Ale, odmítá ti sloužit? Nebo jsi zjistil, že jsi na chlapečky?" pošklebovala se Jean.
"Ty radši zavři pusu," zabručel jsem. Dobrá, kdyby to řekl James, bral bych to ještě s úsměvem, ale od ní to bolelo.
"Takže jsi na chlapečky?" přidala se Lily.
"Jděte všichni do prdele!" vykřikl jsem.
Nevím co to do mě vjelo. Utekl jsem od nich dřív, než se stačili vzpamatovat, chtěl jsem být sám. Sám se procházet, bez kohokoliv, kdo by na mě mluvil, bez kohokoliv, kdo by se mě dotýkal. Ještě, že jsem měl Pobertův plánek u sebe.
Šlo to se mnou od desíti k pěti, byl jsem roztěkaný a myšlenky mi bloudily pořád zpátky k jedné osobě. Jean... Nemohl jsem ji milovat. Nebyla na to vhodná chvíle, a nikdy nebude, protože jsme prostě příbuzní, a tak je to daný.
Vyběhl jsem z hradu ven. Vím, příšerná zima, ale když jsem se proměnil ve psa, najednou mi bylo teplo. Miluju svůj huňatý kožíšek. Rozběhl jsem se přímo k lesu, to určitě musela být podívaná. Vezměte si, že se koukáte na sníh všude okolo vás, a najednou uvidíte černé psisko, jak skáče nahoru a dolů sněhem. No já bych se asi pototo smíchy.
V lese už tolik sněhu nebylo. Bylo to příjemné, necítit pot tlapami ten studený sníh, konečně cítit jehlice ze stromů okolo, vůni lesa, vůni smůly stékající po kmenu stromů... Ze mě jednou bude poetik.
Zastavilo mě až zapraskání větve kdesi za mnou. Prudce jsem se otočil, ale kde nic, tu nic. Mé oči nebyly kočičí, tudíž jsem dobře neviděl, ale sluch a čich mi říkal, že je tam něco silnějšího a většího než jsem já, a to prosím mám i ve své psí podobě metr a půl.
K mé hrůze zpoza stromu vyletěl šíp. Jen taktak jsem stačil uhnout, šíp se zabodnul do stromu za mnou. Zaštěkal jsem.
Dřevo zapraskalo a ze tmy vystoupil ohromný kentaur, napůl člověk a napůl kůň, mířil na mě lukem a šípy a já tam stál jako malý rozklepaný ratlík neschopný pohybu. A to si mě prosím pletli se Smrtonošem.
"Co tady děláš?" zavrčel kentaur.
"Haf," kníknul jsem.
"Změň svou podobu kouzelníku, nás nepřechytračíš." Vzdal jsem se. Přeměnil jsem se na člověka, ale moc jsem si nepomohl - dolehla na mě zima kolem.
"Nechtěl jsem vás rušit, pane," řekl jsem a uctivě sklonil hlavu. Na některé tvory se musí s pamlskem v ruce, na kentaury s uctivostí.
"Co tady děláš, mládě?" zeptal se mě. Prosím, já už mládě nejsem.
"Zabloudil jsem, pane. Poslali mě za trest do lesa, a já se ztratil, velmi se omlouvám," znovu jsem se poklonil.
"Zmiz, ať už tě tu příště nevidím," řekl kentaur a ustoupil stranou. Co mě zarazilo, bylo, že mě nechal jít bez trestu. Obvykle, když se s klukama touláme, nás přivážou hlavou dolů a nechají vyset dostatečně dlouho na to, abychom si příště dávali pozor, kudy chodíme.
Nabral jsem zase svou psí podobu a dal se na zběsilý úprk ven z lesa. Což bylo trochu těžší, protože jsem nevěděl, kde ten konec lesa je a asi třikrát jsem se ztratil, než jsem zase nalezl cestu. Úspěšně se mi podařilo se vyhnout hnízdu akromantulí, které by mě sežraly bez mrknutí oka a po dobré hodině, kdy jsem běžel takzvaně na plný výkon, jsem konečně stanul na kraji lesa. To, že jsem nemohl popadnout dech, mi bylo celkem jedno, protože se ke mně blížil Hagrid. Na nic jsem nečekal a proměnil se na člověka dřív, než by si mě stačil odtáhnout k sobě do hájenky a vycvičit jako svého hodného pejsánka.
"Ahoj Siriusi, co děláš tady venku? Snad nechceš zase do lesa?" zeptal se mě Hagrid.
"Neboj, jenom jsem si potřeboval vyvětrat hlavu a utřídit myšlenky," řekl jsem mu.
"No právě se bojim. Tvé historce chybí potřebný stopy vedoucí z hradu. Takže jsi byl v lese?" Ups, to mi nedošlo.
"Máš mě," zvedl jsem ruce nad hlavu v obraně.
"Sakra, kolikrát vám mám povidat, že do lesa nesmíte? Nechytili tě kentauři?" No to se někomu říká, on si tam běhá, jak se mu zachce a já, už dospělý kouzelník nesmím ani vystrčit nos z hradu. Kam se poděla spravedlnost?
"Nechytili. Už musím jít, zatím Hagride," rozloučil jsem se a rychle se začal prodírat sněhem k hradu.
"A stavte se někdy s klukama!" zavolal na mě ještě Hagrid.
Víte, jaké to je se prodírat sněhem? Když nemáte potřebné vybavení? Já to vím. A není to nic příjemného. Z mých bot se staly dvě velké sněhové koule, můj, jindy černý hábit, nabyl zářivě bílou a byl jsem promrzlý až na kost. Tož příjemná procházka ne?
Nejspíš ne. Za bránou, jako by na mě čekala, stála paní Norrisová. Vzhledem k tomu, jak školník nesnáší mokro na podlaze, jsem se dal, ten den již po několikáté, na útěk. Používal jsem všelijaké zkratky, abych byl u Buclaté dámy dřív, než mě školník chytí, a nakonec se mi to taky podařilo.

Jenže kde nikdo tu nikdo, celá společenská místnost zela prázdnotou. Snažil jsem se přijít na to, kam se všichni poděli, až mi to kručící žaludek a tma, která vyhrávala boj se světlem za okny, řekli. Díky děcka, máte to u mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama