Máme zrovna ve škole téma úvah. Tak každý týden o češtině píšem nějakou. A já už sakra nevím o čem uvažovat! Je toho strašně moc! Tak jsem se rozhodla se s vámi o moji nejnovější podělit :) Ať se líbí nebo ne, mě je to fuk! :D Tak i tak za to dostanu jedničku :D
Vždycky jsem uvažovala o tom, co by bylo, kdyby bylo.
Například, uvažuju o tom, jak bych vyletěla do stropu radostí, že mě přizvali ke studiu magie v Bradavicích. Vynechejme prosím fakt, že když mi bylo jedenáct, uměla jsem anglicky asi tak, jako psi mluvit. Představuju si sebe na Příčné ulici, a uvažuju, co bych si koupila. Sama sebe jedoucí vlakem, uvažuju o tom, s kým bych se spřátelila. Uvažuju, kam by mě Moudrý klobouk zařadil? Do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru, nebo Zmijozelu? Podle hry Pottermore, jsem nejspíš Hufflepuff - v překladu Mrzimor.
Další příklad je Legenda o Avataru Aangovi, posledním vládci vzduchu. Nemyslím ten uťáplý film, kde se kroutí jako hadi, když v uvozovkách "ovládají" elementy - zemi, oheň, vodu, vzduch. Mám na mysli ten úžasný animovaný seriál. Ty tři knihy.
Mé úvahy dosahují až k tomu bodu, že závidím Zukovi (což je zlá princ ohně, syn Pána ohně), že má tak superzlou sestru, co umí ovládat blesky a modrý oheň. A tak dále.
Nebo píšu vlastní příběhy. Uvažuju o tom, co budou jednotlivé postavy dělat, co si budou myslet, jak se zachovají. Buď budou strašně romantičtí, nebo plní zlosti a vzteku, nebo úplně na dně, nebo budou létat vzduchem z toho, jak budou šťastní. Mé postavy jsou vždycky na vrcholu emocí. Skákají radostí. Prohýbají se smíchy. Můžou si oči vybrečet. Nejraději by absolutně všechno roztřískali. A teď uvažuju, co kdybych je ztvárnila jinak? Co kdyby vysoký svalnatý blonďák byla malá černovlasá anorektička? Všichni autoři uvažují o osudu svých oblíbenců, i neoblíbenců. Chtějí je nechat trpět, chtějí je šťastné. Milují všechny své postavy, některé víc, některé míň. Některé jsou pojmenované po doopravdových lidech. Nicolas Flamel. Natalie McDonnadlová. Uvažují o jejich osudu. Jak příběh dopadne? Dobře nebo špatně? Nebo oboje najednou? Co takhle udělat z klaďasů záporáky a z nejvíc nenáviděné postavy toho pravého sympaťáka? Ano, najdou se tací autoři (nebudu jmenovat), u kterých prostě už od začátku víte, že všechno dopadne dobře. Že sakra zavřou Bránu Smrti a nikomu se nic nestane! Že budou žít všichni happy ever after. Ale pak je příběh o ničem ne? Uvažte sami. Máte radši happy end, nebo špatný konec?