Prosinec 2014

29. Zkoušky a odjezd

12. prosince 2014 v 17:17 | juliette |  Last Year
"No tak, no tak, no tak, no tak!" opakoval jsem si pořád dokola. Ono, psát zkoušky, které vám otevřou, nebo zavřou bránu k životu po škole... To jednoho pořádně vynervuje.
Nakonec jsem sesmolil ještě pár řádků a brk položil přesně ve chvíli, kdy profesor Kratiknot zahlásil konec.
Pořád jsem ale měl před očima otázku číslo 11, u které jsem si téměř jistý, že jsem ji napsal blbě.
"Tak co, Tichošlápku, napsal jsi to, hádám zase na V, nemýlím se?" skočil mi na záda James. Pako jedno.
"To nevím, nejsem si jistý, jestli jsem správně vysvětlil rozdíl mezi-"
"Prosím tě, už mluvíš jako Náměsíčník!"
"Hele!" ohradil se Remus.
"No co je, jen říkám, že tohle Tichošlápek nikdy nedělal. Zato ty... Že vy jste si změnili identity!" vykřikl James a kousek od nás odskočil.
"Napadlo tě úplně to stejné, co mě?" zeptal se mě Remus.
"Na tři?" podíval jsem se na Náměsíčníka.
"Na tři," potvrdil mi to.
"Raz-"
"Dva-"
"TŘI!" vykřikli jsme oba a shodili ho do křoví.
"Kdybych s tebou nechodila, pravděpodobně bych se ti vysmála," nakoukla mi přes rameno Lily. To neříkala mě, ale Jamesovi!
"Smát se můžeš tak i tak!" poplácal jsem ji po zádech, když se kolem mě prosmýkla, aby svému klukovi pomohla.
Pohled na Jamese hrabajícího se z keře mě příšerně rozesmál. Jop, jsem pravý kamarád.
"Co podnikneme teď, když máme po zkouškách?" zeptala se Jean.
"Co takhle, jít si zaplavat?" navrhl James, jen co se vyhrabal z keře.
"Vždyť je tam oliheň!" vykřikla Lily.
"Tobě to snad vadí? Vždyť s jednou už chodíš," podotknul jsem a raději rychle uhnul z cesty. Jamesovy paže mě minuly jen o pár centimetrů.
"Kdo je poslední ve vodě, je špinavej slimák!" vykřikl James, vzal Lily do náruče a skočil s ní do vody. V hábitech. V botech. S hůlkou v kapse.
Já byl tak rozumný, že jsem si to nepotřebné sundal a nechal Remuse, ať mi hlídá hůlku. Sám jsem se pak rozeběhl a skočil parádní šipku.
Voda sice nebyla nic moc - komu by přece vadila shnilá zelená voda - ale byla příjemně osvěžující a venku bylo teplo. Pro změnu.
Zbytek dne jsme strávili u jezera. Tedy jen nás pět, Petr někam zmizel. Asi se bál, že by mu nic nezbylo v kuchyni.
---------------------------------------------------
"Já nechci odjíždět," zaskuhral Remus, když táhnul svůj těžký kufr po zemi. Všichni jsme je táhli po zemi. Sice jsme kouzelníci, ale chtěli jsme zůstat ve škole co nejdéle, takže zdržování bylo na místě.
"Nikdo nechce kámo, rozloučit se se všema skvělýma lidma... Opustit famfrpál," zamumlal James.
Na mě to taky po chvíli dolehlo.
"No ták, ještě rozloučení!" pokusil jsem se zvednout jim náladu a myslím, že se mi to povedlo.
Normální kouzelníci, když se loučí se školou, například prochází chodbami a vzpomínají na staré časy. Kdežto my, jsme si je připomenuli trochu jinak. Ano. Žertíkem.
I přes to, že za těch sedm let působiště v Bradavicích jsme vypotřebovali snad úplně všechny dobré nápady na žertíky, jeden jsme si nechali nakonec. A pro změnu jsme nezesměšnili ostatní, ale sebe.
Věřte mi, vidět tři pořádné sedmnáctileté chlapce a jednoho čuníka, jak vtancují do Velké Síně jako hula hula tanečnice... Zážitek na celý život.
Lidi - normální lidi, nemám na mysli Zmijozelské - vstávali a tleskali nám. A mě napadlo to nejhorší, co vás může napadnout, když máte sukni z trávy a pod ní žádné spodní prádlo. Otočil jsem se zády k profesorskému stolu a pořádně hluboce se uklonil.
Profesorka McGonagallová, vzhledem k tomu, že mě nemusela mít na starosti další rok, se jen zasmála a přešla to. Dokonce i na tváři Brumbála se vynořil úsměv. Ostatní, až na Hagrida, se zatvářili pobouřeně, ale to mi nedělalo nějak příliš horkou hlavu.
Podrbal jsem se na hrudi, kde mě svědily kokosy, a šel jsem si sednout ke zbytku Pobertů. Poberti poslední den. Kdybych nebyl chlap, asi bych se rozbrečel.
"Kde je Lily?" zeptal jsem se, když jsem dosednul.
"Ještě se loučí s... Ty víš, koho mám na mysli," zašklebil se James. Nevypadal, že by s tím dvakrát souhlasil, ale Lily měla prostě svou hlavu, a když řekla, že se chce se Srábkem rozloučit, tak prostě šla a udělala to.
Když konečně vešla do Síně, ubrečená a roztřesená, James k ní okamžitě doběhnul a pokusil se ji uklidnit. No co mám říkat, nezabralo to. Nemůžete brát vážně kluka v oblečku hula hula tanečnice.
Srabus vešel chvíli po ní a když spatřil ty dva, jak se objímají, zezelenal a zase odběhnul pryč. Nechápu, co to do něj vjelo. I já jsem pochopil, že Lily je úžasná čarodějka, takže mi nějak nejde do hlavy, proč k ní poslední dva roky byl hnusný.
Vlastně to začalo, když jí řekl, že je mudlovská šmejdka.
--------------------------------------------
Cesta vlakem mi připadala, jako pět minut. Všichni jsme byli trochu skleslí, ale i tak jsme se dobře bavili.
Na nádraží jsem okamžitě zamířil k Potterovým. Svoji drahou matinku jsem nechal daleko za sebou, a tam taky měla zůstat.

Odjeli jsme a tím začal další rok života. Rok života, kterého jsem se tak moc obával. Ale stejně nadešel.

28. Mé citlivé já

12. prosince 2014 v 16:16 | juliette |  Last Year
Cestou jsem si pískal. Ani nevím proč. Tak trochu jsem i ztratil pojem o čase.
Když jsem konečně spatřil Jean, málem jsem ji srazil na zem. Ale jenom málem! Podle toho, jak měla zorničky rozšířené a srdce jí divoce tlouklo jsem usoudil, že jsem jí málem způsobil infarkt. To mě ale bylo jedno.
"Potřebuju prázdnou učebnu," zabručel jsem si pro sebe, čapl ji za pravačku a táhnul ji pryč. Podle mě byla ještě vyjukaná, z té srážky, protože se mi nějak nevzpírala ani nechtěla vědět, o co jde. A věřte mi, holky vždycky chcou vědět o co jde.
"Co to vyvádíš?" podívala se na mě překvapeně.
"Ale kušuj. Mám pro tebe něco, co tě rozhodně bude zajímat!" usmál jsem se vítězoslavně.
"Myslíš víc, než vykloubené zápěstí? Když myslíš..."
Došel jsem k učebně, o které jsem ani nevěděl, že tu je a vtáhl ji dovnitř.
"Nechceš mě... Ty víš co," podívala se na mě podezřívavě.
"Myslíš ukázat ti dopis, které ti napsal tvůj táta? Protože přesně to chci," zazubil jsem se na ní a kochal se jejím překvapeným obličejem.
Stála tam zamrzlá na místě s pusou otevřenou a hleděla na mě. Jedním pohybem ruky jsem jí pusu zavřel a dopis jí podal.
Roztřepaně obálku roztrhla. Sednul jsem si a nechal ji objevovat staré fotografie i dopis.
--------------------------------------------------------------------
Když jsme se vraceli, koulely se jí po tvářích slzy. Držel jsem ji kolem ramen a snažil se ji utěšit, ale nic nepomáhalo.
"Jsem ráda, že tě mám, Siriusi."
Jen jsem se usmál a šli jsme dál.
Když jsme došli na kolej, rozdělili jsme se; já jsem zůstal ve spolčence a ona odběhla do ložnice.
Jedním ladným skokem jsem přistál na sedačce vedle Jamese.
"Tak co, jak to dopadlo?" zeptal se, ale nevypadalo to, že by ho to nějak moc extrémně zajímalo.
"Pohoda. Víte kluci," obrátili ke mně všichni tři hlavu, "chtěl bych vám říct, že jste mí nejlepší kámoši a tak to doufám taky zůstane."
"Ale, že by Tichošlápek konečně dostal rozum?" řekl James.
"Možná... Ale na tomto světě nebudeme všichni tři navždy. Pojďme si něco přísahat. Ať se stane, co se stane, nic nás nerozdělí."

Všichni čtyři jsme dali ruce na sebe a společně přísahali. Proč jsem to udělal? Uvědomil jsem si, kolik toho mám a kolik toho můžu ztratit. A ani jedno jsem nechtěl zažít.

27. Tyčinka s nožičkama

12. prosince 2014 v 15:15 | juliette |  Last Year
"Prosím, kohokoliv na tomto milostivém světě prosím, ať už se to nikdy v mém životě neopakuje!" zaúpěl jsem, když jsem se konečně svalil na svou postel zpátky v Nebelvírské věži. KONEČNĚ!
"Neříkej, že to bylo tak strašně, Tichošlápku. To my jsme si tady užili srandy kopec!" zasmál se odněkud z postele James.
"Eh, Jamesi? Zaprvé, odkdy používáš slovní spojení jako 'srandy kopec'? Zadruhé, uklízení pokoje, že bylo zábavné? No netvářil ses tak. A zatřetí, sakra, víš přece, kde byl! Jak by to mohlo být lepší, než strašné?" zaúpěl Remus. Seděl na okně, nevypadal dvakrát v pořádku. Což je u něj sice permanentní stav, ale ještě nikdy si na čelo netiskl studený obklad.
"Tak uklízeli jo? No tak to jsem nakonec z toho možná vyšel dobře," usmál jsem se.
"Nebreč, zítra tě to čeká tady. Je mi jedno, co budeš mít v plánu, prostě si uklidíš," zavrčel Náměsíčník.
"Sakra co je s tebou?" vyšvihl jsem se na nohy. V tom, co jsem měl na sobě, jsem se hodlal co nejdřív převléct. Do něčeho měkkého, voňavého... Trenky s medvídkami a bílé tílko, to je to, co teď potřebuju.
"Ale, uklouznul a hodil takovou hubu, že přistál až ve spolčence," mávnul rukou James, jakože nic. Ale viděl jsem, jak mu cukají koutky.
Jako správný kamarád jsem se nerozesmál na celé kolo.
"Po čem, prosím tě?" otočil jsem se na tu skučící kouli u okna.
"Eheheheheh," ozvalo se z Petrovy postele. To Jamese rozesmálo.
"Zjistili jsme jednu super věc," odpověděl mi Dvanácterák. "Domácí skřítkové neuklízí uvnitř matrací. Vzpomínáš si, jak si v prváku Červíček schovával sklenice džemu, toasty, čokoládové žabky a tak podobně, po pokoji? No, objevil müsli tyčinku, která řekněme... Měla své vlastní nožičky. No, a tady Remus z toho pravděpodobně bude mít noční můry." Upřímně, rozesmál jsem se na celé kolo. Padl jsem na záda a smál se jako idiot. Doslova.
"Směj se neštěstí druhých," zabručel Remus. Brum brum brum.
"Suchare. Náhodou, nebylo to takové, jaké jsem očekával, potkal jsem tam Andy s malou," hupsnul jsem zpátky do postele. Zavrtaný v peřinách, jop, to je jednomu krásně.
"Andy? To je ta-?"
"Moje normální sestřenka, jo," dokončil jsem za Jamese.
"Tak ona už má dcerku? No že ses nezmínil, chlape!"
"Není to věc, kterou obvykle probírám s kamarády. Hele, máme tu nějakou nástěnku?" rozhlédl jsem se po pokoji. Nikde nic.
"Jedna je za skříní," zamumlal Remus.
Zase jsem vyskočil na nohy a hmátnul po hůlce. Teď si ještě vzpomenout na to kouzlo... Je rozdíl, mezi kouzlem trvalého přilnutí a kouzlem dočasného přilnutí. Jen si vzpomenout...
"Na co potřebuješ tu nástěnku?" zeptal se Petr.
"Abych se mohl jmenovat vrchním nástěnkářem," protočil jsem panenky.
"Aha," zabručel a otevřel si Bartíkovy fazolky tisíckrát jinak.
"Ty pako, chci si tam něco dát," zavrtěl jsem nad ním hlavou a podíval se na svůj výtvor.
Nástěnka asi 50 na 50 centimetrů a uprostřed můj "portrét", kde jsem měl tak tři vlasy. Ale to mě vůbec neurazilo, právě naopak. Potěšilo mě to. Víc než jakýkoliv dárek za sto galeonů. Normální obrázek od mojí neteře přes koleno. Musel jsem se usmát.
"A to je kdo? Děd vševěd?" zasmál se James. To mu asi unikl ten nápis SIRIS. Nojo, je malá, to ji omlouvá.
"Neviděli jste Jean? Musím ji najít, mám jí něco předat." To jsem se nezmínil, ale v mém exdomově jsem cosi našel.

"V knihovně," zabručel Remus.

26. Zábava pro společenskou smetánku

12. prosince 2014 v 14:14 | juliette |  Last Year
Dal bych cokoliv za to, abych na ten ples nemusel. Byl to příšerný týden. Na hodinách jsem jako obvykle nedával pozor. Místo toho, abych ale jako obvykle jenom otupěle koukal na vyučujícího, nebo tropil blbosti s Jamesem, jsem pořád musel myslet na ples. Kdo všechno byl pozvaný? Kdo všechno z pozvaných se tam objeví? Jak moc bude matka naštvaná? Otázek bylo příliš a já se jimi až moc zaobíral.
S odjezdem to matka naplánovala jednoduše. Ona sama si pro nás přijde, tedy pro mě a Reguluse, a přemístí nás. A Brumbál proti tomu nemůže dělat nic, protože by to znamenalo smrt jeho několika studentů. A to by se nevyjímalo v jeho životopise. Takže mě nechal napospas té staré čarodějnici.
James mi sice nabízel, že tam půjde jako morální podpora, ale krvezrádce hold nikdo rád nemá. A když navrhl, že by šel pod neviditelným pláštěm, také jsem to zavrhl. Ještě by do někoho vrazil a vyvolalo by to nebezpečně mnoho otázek.
Pořád jsem byl na Reguluse naštvaný. Byla to jeho vina, že tam musím jít. Celou cestu po pozemcích jsem se na něj ani jednou nepodíval, nechal jsem ho hezky kráčet před sebou. Nevyplatí se mít Zmijozeláka za záda.
Když jsme došli k bráně, matka na nás už čekala. Vypadala potěšeněji, než obvykle. Asi proto, že mě přinutila udělat něco mě proti srsti. Vzpomněl jsem si na své přátele, kteří sedí ve společenské místnosti a učí se... jak rád bych seděl s nimi. Ano, oproti tomuto bych se i rád učil. Cokoliv, jen ne moje matka.
Regulus dal matce pusu na tvář a já se jako obvykle zdržel jakéhokoliv projevu, že jsem ji vůbec zaregistroval.
"Chyť se," přikázala mi. Její tlustou ruku jsem musel chytit oběma rukama. Ta ženská pro mě neudělala nic dobrého. Raději bych se narodil jako mudla, než jako její syn. Fuj, při tom pomyšlení, z čeho jsem vylezl, se mi udělalo špatně. A ani stísněný pocit, který vás doprovází při přemístění, mi nepomohl.
Když jsme se objevili před naším domem, nevydržel jsem to a ohodil dveře. Prostě normálka hodil šavli. Matka to jediným znechuceným mávnutím hůlky odklidila a my mohli vstoupit do zatuchlé chodby.
Člověk by očekával, že vznešený rod Blacků bude mít svoje vlastní Manor, ale my měli jen zatuchlý nezakreslitelný barák uprostřed mudlovské čtvrti.
"Přesně v sedm," řekla matka. To pro mě bylo znamením k ústupu. Co nejrychleji jsem vyběhl všechny schody, které mě dělily od mého pokoje. Těsně před ním jsem ale zabočil a vydal se nahoru na půdu. Kdyby matku náhodou přepadla ta její šílená posedlost mučením, nechtěl jsem být na místě, kde by počítala, že jsem.
Usadil jsem se v prachu a pozoroval hodinky na ruce. Tik tak tik tak. A znovu. Po chvíli jsem začal poklimbávat. Než jsem se nadál, bylo za pět sedm.
Sešel jsem do salónku. Matka to tu pro dnešní večírek speciálně připravila - neudělala nic. Jako obvykle byl nános prachu na policích. Ani skřítkům nezadala úkol to uklidit. Prostě nic. Odprašování celého pokoje mi nezabralo ani půl minuty, ale udělat jsem to musel. Jsem alergický na prach. A s hůlkou to byla jedna lebeda.
Posadil jsem se do křesla v rohu a čekal na první hosty. Vešli Lestrangeovi, jenom s jejich synem Rabastanem. Rudolfus se určitě někde oblizoval s Bellatrix. Vešli Malfoyovi, také bez syna. Další byli Averyovi s jejich jedinou dcerou, Nottovi, Goyleovi, Crabbovi, Greengrassovi a další, jejichž jména jsem neznal. Jen od pohledu se dalo tipnout, kdo je a kdo není Smrtijed. Smrtijedi měli hruď vypnutou a svou ruku se znamením moc nepoužívali, měli ji schovanou buď v kapse, nebo ji drželi těsně u těla. Obyčejní čistokrevní byli trochu uvolněnější, většinou to bylo proto, že to byli ti mladší. Dcery, nedospělí synové, jedni z vyšších na Ministerstvu... V davu jsem spatřil lesk mě moc dobře známých vlasů.
"Andy?" zavolal jsem na dívku překvapeně. Nečekal jsem, že se tu objeví Andromeda. Andy byla má oblíbená sestřenka. Měl jsem ji rád, vymykala se čistokrevnosti Blacků tím, že si vzala mudlovského čaroděje a měla s ním dceru...
"Ahojky Nym," zamával jsem na toho drobného prcka, co se jí krčil u nohou.
"Páni Siriusi, tak tebe sem taky dovlekli? To jsem nečekala," usmála se na mě Andromeda a objala mě.
"Neporušitelný slib, je hold neporušitelný slib," pokrčil jsem rameny.
"A jak se ti pořád daří? Ještě chodíš do školy?" vyptávala se. Její dcerka s tmavě hnědými vlasy trochu váhavě vykročila směrem ke mně, než se zase otočila a zahučela do mamčiné sukně. Neviděl jsem roztomilejší dítě. Měla buclaté růžové tvářičky, zelené oči a její šaty měly stejnou barvu.
"Kdybych tady nemusel hnít, asi bych se měl lépe. I když připravování na OVCE taky není nic moc," strčil jsem si ruce do kapes. Tenhle večer ještě nemusí být takový propadák.
"Mamí, to je stlejda?" zeptala se malá Nym.
"Strejda Sirius, zlato,"pohladila Andy dcerku po vlasech.
"A to je hodnej nebo zlej stlejda?" vyptávala se dál.
"Tenhle je hodný, tenhle je kamarád," řekla Andy.
"Jů, tak hodný? Strejdo!" vrhla se ke mně a objala mě. Sahala mi sotva k bokům, tak byla maličká.
"Kolik jí vlastně je?" zeptal jsem se, když jsem si ji hodil na ruky. Rozesmálo ji to, i mně to vykouzlilo úsměv na rtech.
"Už je jí pět. Příští rok ji přihlásím do mudlovské školy," řekla Andy.
"Klidně bych měl dítě jako je tohle," zamumlal jsem, protože mi Nym strčila prst do pusy.
"Ale Nymfadoro! To se dělá? Co když tě strejda kousne?" zamračila se Andromeda.
"Klídek Andy, copak jsem pes?" usmál jsem se na ní. Jako jedna z mála pochopila, ona mi totiž s přeměnou na zvěromága pomáhala, to díky ní se mi to povedlo. Ona se o to ve svých školních letech také pokoušela, ale neměla pro to předpoklady. Hold každý není dokonalý.
"Co to bylo?" vyjekl jsem. Tohle by mi malé děti neměly dělat. Jednou mají vlasy hnědé a v další chvíli do očí bije slámově žlutá.
"Je to metamorfomág, i když nevím po kom to zdědila. Jestli nemá Ted nějaké kouzelné příbuzné, tak jsem asi musela spát s někým jiným," zamyslela se na chvilku Andy, ale její pohled jí zase přešel, když jsem jí dceru šoupnul do rukou. Ještě by se mi proměnila v želé. Já sice želé rád, ale v žaludku, ne na oblečení.
"Je to zlatíčko," při tomto mém prohlášení se začervenala a vyplázla na mě jazyk. No neříkal jsem, že to je zlatíčko? "Tak co princezno, naučíme se spolu lumpárny?"
"Jen to ne!" zděsila se Andy. "Už teď rozbije, na co sáhne, žádné učení. Máte to ode mě oba zakázané, jasný?" podívala se na mě, jako bych za to mohl. A to mám na svědomí jenom... Fajn, ten pohled byl oprávněný.
"Kdo je ta ošklivá paní?" ukázala svou malou ručkou Nym na... Mojí matku. Šikulka.
"To je zlá teta, se kterou by ses neměla bavit. Vlastně by tě neměla ani vidět," skousla si moje sestřenka ret. Rychle si ji schovala za záda.
"Ticho prosím," ozvala se matka. Zaťukala na skleničku, aby si zjednala ticho, což bylo podle mě k ničemu. Její autorita srazila každého na kolena. Ovšemže se našlo pár výjimek, vidíte třeba toho poskakujícího maníka, co se tak urputně hlásí? Jop, to jsem já.
"Sešli jsme se tu dnes," střelila po mě pohledem a zlomyslně se usmála, "protože jsme už dlouho neměli podobnou akci. Jménem rodiny Blacků, je mi velikým potěšením vás tady všechny přivítat. První bod programu..."

25. Bratříček k pomilování

12. prosince 2014 v 13:13 | juliette |  Last Year
"Siriusi, ty prašivej pse, kde lítáš?" vyštěkl James hned, jak jsem vešel do Velké Síně.
"Tomu říkám přivítání," zabručel jsem a sedl si vedle Jean.
Omluvně se na mě podívala a zašeptala mi do ucha: "Promiň, já to tak nemyslela."
Krásné to slyšet.
"Kde jsi vůbec byl?" zeptal se mě Remus. Zřejmě z mého výrazu vyčetl, že jestli se ještě někdo vrátí k tématu, které předcházelo můj útěk, asi ho zakleju.
"V lese," přiznal jsem se. U kluků nebylo snadné něco zatajit, i kdybych chtěl, přišli by na to.
"Co jsi ty koště popletený, dělal v lese? Víš, že tam nesmíme!" vyjekla - potichu -Lily.
"Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. A kušuj, nemám na výchovný kecy náladu," zabručel jsem. To mi fakt scházelo. Ale lepší sedět v teple než venku pověšený hlavou dolů, v zimě.
I když mě obvykle jídlo velice zajímalo, nějak jsem neměl náladu. Zvláště potom, co do Síně přilétla naše rodinná sova. Sova, když není snídaně? No proč ne.
"Ahojky Maxi," podrbal jsem puštíka na hlavě a nabídl mu něco ze svého talíře. Max však nečekal a okamžitě odletěl pryč. Velice neochotně jsem dopis otevřel a zadíval se na pozvání uvnitř.
"To si ze mě snad dělají..." protočil jsem oči, a vyskočil na nohy.
"Ty zatracenej idiote! Co jsi tý ježibabě řekl? No?" zakřičel jsem na bratra. Jenom on mohl vědět, čím mi nejvíce přitížit. Blackovský ples. Už tři roky se žádný nekonal, a matka si prosadila, že se žádný ani konat nebude. Jenom můj bratr věděl, jak moc mi to vadilo. Jenom můj bratr mohl matku přinutit, aby změnila názor.
"Já jsem nechtěl!" zaúpěl a skrčil se ještě víc.
"Jo tak nechtěl? To ti tak budu baštit! Jen si počkej, udělám ti ze života peklo, bratře," zavrčel jsem ještě výhružně, střelil po tlemících se Zmijozelských nenávistný pohled a vykráčel nasupeně ze Síně.
"Jak mi to mohl udělat? Za to zaplatí," mumlal jsem si polohlasně. Takový nával vzteku za jeden den... To i na mě bylo moc.
Ve společenské místnosti jsem se usadil do krbu a provrtával pozvánku mým nejhorším pohledem. Kdyby ta pozvánka měla mozek, raději by se sama roztrhala a spálila, než aby mému pohledu musela čelit. Ano, zdědil jsem pohled Waldburgy Blackové.
"Hej kámo, co ti přelítlo přes nos?" zeptal se mě James, jen co dosedl do křesla. Co bylo zvláštní, mluvil pro změnu vážně.
"Matka prudí, musím jít na večírek Smrtijedů a čistokrevných," zabručel jsem a co nejusilovněji se vyhýbal jeho pohledu. Chvíli jsme tak seděli, oba propalovali pozvánku zlostnými pohledy, než se do místnosti dokolébal i Petr a Remus.
"Jsi v pohodě?" zeptal se mě Remus.
"Tak moc bych chtěl říct, že ano, ale to nejde. Ne po tomhle. Nemáte něco skleněného? Chci si něčím hodit," zavrčel jsem. Prudce jsem se zvedl, až křeslo odjelo pár centimetrů dozadu, popadl nejbližší vázu a mr... hodil ji na zadní stranu obrazu Buclaté dámy. Ani to mi nepomohlo. Naštěstí další váza, trochu větší, už mi pomohla. Sledoval jsem malé střepy padající po schodech, než jsem se zase sesunul do křesla.
"Nemůžu tam jít," zaúpěl jsem.
"Tak tam nechoď," kvíknul Petr.
"Ale musím! Jsem zavázán neporušitelným slibem!" zaúpěl jsem. Proč já na to tehdá přistoupil? Asi proto, že mi slíbili velkou čokoládu a já nevěděl, co neporušitelný slib obnáší. Sakra, bylo mi šest!
"Tak to jsi v prdeli, kámo," položil mi James ruku na rameno.
"Díky za objasnění situace, Dvanácteráku," utrhnul jsem se na něj. Nikdo v takovémhle stavu nemá náladu na žerty!
"Hele, na nás si vybíjet zlost nemusíš. Zkus to tamhle na tom skleněném stolku," ukázal Remus na opodál stojící, ne moc pevně vyhlížející stolek, na kterém se válely rozlámané brky a kousky pergamenů. Jediným švihem hůlky a formulí "Bombarda" se sklo rozlétlo do všech směrů a ze stolku už nezbylo nic.
"To bylo fajn, ale příště zkus fyzickou sílu," usmál se Remus. No sakra, na něj se nadá nikdy zlobit. Usmál jsem se. Konečně jsem se uvolnil, po, pro mě velice dlouhé době.
Seděli jsme naproti sobě v křeslech, jeden na druhého se šklebili a snažili se udělat co nejoriginálnější škleb. Mínusem této hry bylo, že jsme ji hráli už tolikrát předtím, že nám téměř žádné nové škleby nezbyly.
"Tady někdo pěkně řádil," hvízdla Lily, jen co vstoupila do místnosti.
"A taky se podívejte, co ti uličníci udělali mě!" slyšel jsem ještě Buclatou dámu, než se dveře zase zavřely.
"Siriusi jsi v pohodě?" zeptala se mě Jean.
"Teď už jo," odpověděl jsem po pravdě.
"Tak panstvo, račme se odklidit do pokoje, než ten svinčík na nás někdo hodí," tlesknul Remus a sám, jakožto vzor se zvednul.
Nás sedm - já, Remus, Petr, James, Lily, Jean a Patricia, která se u nás taky zjevila, jsme se usadili u nás v pokoji na postelích. Holky hned přišly s návrhem, že mi pomohou sehnat správný společenský hábit, abych nikoho nepohoršoval a nestal se tak terčem nejenom posměchu zbytku čistokrevných, Remus s Jamesem vedli debatu na téma, co by bylo, kdyby bylo a Petr jen přihlížel a přikyvoval.
"Ne tyhle ne, jsou moc zelené, já nesnáším zelenou," nakrčil jsem nos nad smaragdovým třpytivým hábitem a ze seznamu potencionálních obleků tím vyškrtnul další položku.
"Nemůžeš mezi čistokrevné přijít v bílém, to by je akorát pohoršilo, kdybys přišel celý v černé, dávalo by to najevo, že se jim snažíš vetřít, a sakra Siriusi, jestli se k nám chceš ještě někdy vrátit, neber si ten červeno zlatý, buď od té dobroty," hustila do mě Lily.
Na seznamu už zbývaly jenom tři možnosti, černý, s bílou kravatou a košilí, tmavě modrý hábit s černou kravatou a černé sako, bílé tričko a džíny.
"Na takovouhle slavnost prostě nemůžeš jít v mudlovském oblečení! Rozčtvrtí tě dřív, než zjistíš, co mají v úmyslu!" zavrhla ihned můj výběr Patricia.
"Já jsem pro ten černý," řekla Lily.
"Černou ne, to radši tu modrou," řekl jsem. Nechci vypadat jako na pohřbu, i kdyby to měl být můj pohřeb.
"Jsem taky pro tu modrou, na rozdíl od černé to je aspoň barva," přidala se na mou stranu Jean. A konečně, po nekonečných třiceti minutách, mě holky nechaly vydechnout.
"Jestli takhle vypadá každé vaše ráno, tak smekám," řekl jsem, když jsem se opřel o nohy postele.
"Nosíme uniformy ty trdlo," usmála se Jean.

"I tak si nedokážu představit, že bych tím musel procházet každý den. Oblečení je moje noční můra!" rozesmál jsem se, a se mnou i zbytek pokoje.

EPILOG

12. prosince 2014 v 12:22 | juliette |  Lily Evans
Lily se přivinula k Jamesovi. Po dlouhé době se zase mohla vyspat, protože Harryho hlídal Sirius. Ovšem jako naschvál, nemohla usnout. Pořád se jí v hlavě přemítalo, co udělala.
Hnusila se sama sobě, za to, co prováděla Snapeovi, protože po něm v srdci navždy zůstane prázdné místo. Nejvíc ji drtilo vědomí, že položil život za to, aby ona mohla žít, za to, aby Voldemort zemřel a ta tíha proroctví nepadla na Harryho hlavu.
Hodiny oznámily půlnoc, což jí připomnělo, že Harry už slaví své páté narozeniny, což je velký den.
Oči se jí zalily slzami. Jak to mohla udělat? Zradit vlastního přítele, i když už se k ní choval špatně. Bylo to tolik let, ale i přes to, to stále bolelo. Litovala každé smrti, která přišla za cenu Voldemortova zničení. Remus, Severus, Albus Brumbál… Jenom proto, aby ona mohla žít. Kdyby nekomplikovala život změnami, které provedla, nic z toho by se nestalo. Raději si zachránila svůj vlastní zadek, než aby její přátelé zůstali naživu.
Ovšem, ale Sirius díky tobě nevězel dvanáct let v Azkabanu s pocitem, že je nevinný," našeptával jí vnitřní hlas. Remus bez přátel by měl krutou každou minutu, i Albus se trápil, po celé ty věky, kvůli smrti své sestry. A nezapomeň, že Severus žil tolik let s láskou pohřbenou v ten Halloween, který se mohl stát, kdybys nezasáhla. Kvůli tobě trpí míň lidí.
Lily musela uznat, že má pravdu. To však nezměnilo její pohled na to, že je to celé její vina, protože kdyby minulost nezměnila, mohl Remus ještě žít, i za cenu toho, že ona by byla mrtvá.
Opravdu uvažuješ takhle? Nemysli si, že jsi sobecká, když jsi změnila minulost. Je to správné. Co když se to takto mělo stát? Co když to takhle Osud už od začátku plánoval? To nemůžeš vědět.
Lily musela uznat, že na tom něco je.
"Děje se něco?" zašeptal James a políbil ji do vlasů.
"Ne, nic," řekla typickou lež.
"To je dobře. Miluju tě." Pak už bylo zase slyšet jeho pravidelné oddechování.
Po několika minutách, kdy pozorovala, jak se mu zvedá hrudník, konečně zavřela oči, a ponořila se do říše stínů.

doufám že se vám povídka líbila :)

Kapitola 6

12. prosince 2014 v 12:20 | juliette |  Lily Evans
Lily byla trochu smutná. Nejen, že nemohla zachránit Siriuse Black, kterého ještě před nedávnem nenáviděla, musela už opustit svého syna i přátele, se kterými se seznámila. Ovšem staří přátelé, a hlavně její budoucí manžel, na ni čekali. A taky Remus, který není poznamenaný několika lety samoty, a hlavně tři lidé, kterým udělá ze života peklo. Voldemort, Pettigrew a Snape. Jako obvykle se totiž i její bývalý kamarád projevil, a i přes to, že znal pravdu, málem nechal Siriusovi vysát duši. Jak milé.
Obraceč času se jí houpal na ruce, byl to přesně ten, který Hermiona celý rok používala. Byla domluvená s Albusem Brumbálem, že si užije poslední cestu vlakem a na nádraží, až všichni odejdou, se vrátí zpátky o zhruba sedmnáct let zpátky, což je v přepočtu ohromě moc otočení. Naštěstí má obraceč času jednu výhodu, dá se vracet o minuty, o hodiny, o dny, o měsíce i o roky, takže jí bude stačit sedmnáct otáček, místo asi sto čtyřiceti osmi tisíc otáček. To by, přiznejme si, otáčením strávila mládí.
Cestu si docela užívala, hrála totiž s Ronem šachy. Ještě ten den se domluvila s Brumbálem, aby trojici vymazal paměť, aby si na Lilyinu návštěvu pamatovali jen jako na studentku na výměnném pobytu, co vůbec nebyla Harryho matkou. Opravdu by nebylo dobré, kdyby si Harry pamatoval svou matku jako šestnáctiletou studentku.
Když vystoupili, počkala Lily než všichni odejdou, a poté si stoupla do rohu, do stínu, ze kterého by ji neměl nikdo vidět, a taky by do nikoho nemusela vrazit, až se vrátí zpátky v čase. Stejně, čas je tak nevypočitatelný - obzvlášě takto dlouhý interval - že může skončit téměř kdekoliv. Doufala však, že vše poběží, tak jak má.
Naposledy vzhlédla na zamračenou oblohu a pak začala odpočítávat.
Sedmnáct…
Šestnáct…
Patnáct…
Čtrnáct…
Třináct…
Dvanáct…
Jedenáct…
Deset…
Devět…
Osm…
Sedm…
Šest…
Pět…
Čtyři…
Tři…
Dva…
Jedna…
Vše kolem ní se zatočila a ona se ponořila do víru barev. Než se nadála, objevila se na tom stejném místě, ovšem jediným rozdílem bylo, že vlak zde ještě nestál a obloha nad její hlavou byla azurově modrá, a nikde nebyl vidět ani mráček.
Za chvíli už uslyšela vzrušený šepot rodičů a vzdálený hvizd píšťaly… Vlak se blížil.
Vlak dorazil do stanice a Lily se musela sama pro sebe usmát. Tolik věcí se změnilo a i přes to, oni byli pořád ti stejní troubové, jako vždycky. Dveře se otevřely a z posledního vagónu, u kterého Lily stála vyletěl po hlavě Black a rozmázl se na dlaždičkách.
Lily se rozesmála, až se málem zadusila, když viděla Blacka mírně vyvedeného z normálu, jak se na ni zvědavě kouká.
"Kdes byla, Evansová?"
To jsem dlouho neslyšela, bliklo jí hlavou.
"Nevím, může za to Srabus, jeho kouzlo mě sem asi nějak poslalo."
"James ho zabije," zasmál se a jako na zavolanou z vlaku vyběhl Potter, klasicky rozcuchaný, s brýlemi na křivo, jen jizva mu chyběla.
"Oh, Lily, tolik jsem se bál," bez rozmyslu se k ní rozběhl a objal ji.
Jako na povel, všichni na nádraží zmlkli, a čekali, až Potter dostane košem - znovu, ale Lily ho objala zpátky, a nevypadalo to, že by ho chtěla pustit.
"Ehm… Lily?" ozvala se Tamisa, jedna z jejích kamarádek.
"Ano?" odtrhla se od Jamese a zrudla. To tu ještě nebylo.
V tom to Potterovi došlo a vykřikl.
"Ty… ty… ty… Co se stalo?"
Lily pokrčila rameny a usmála se na něj. "Rozhodla jsem se ti dát šanci."
Všem v okolí poklesla brada.
"Právě sis podepsala rozsudek smrti," řekl Remus, který to vše sledoval z okýnka vlaku. Netušil však, jak blízko se trefil.
"Já vím. A vůbec mi to nevadí," usmála se a chytila Pottera za ruku.
Z vagonu vystoupil Pettigrew a začal nadšeně tleskat, ovšem po tom, co ho Lily spařila nevýslovně nazlobeným obličejem, přestal.
"Co že najedonu takový zvrat, v tvém uvažování? Ještě před asi padesáti minutama jsi říkala, že ho nemůžeš vystát," řekla Tamisa.
"Změnila jsem úhel pohledu. A pokud si nebude cuchat vlasy, budu v pohodě," usmála se. James naproti tomu vypadal, že omdlí.
"No tak, no tak, hrdličky, nechte si to vrkání na potom, zdržujete provoz," řekl Remus, který se uculoval. Lily k němu přišla a pevně ho objala.
"Vydržíš to beze mě celé léto?"
"Budu muset. Ale neboj, budu tam mít kluky," usmál se na ni.
"Toho se právě bojím. A ty Siriusi," přešla k mladíkovi a zabodla mu prst do hrudi. "Opovaž se mi ho zkazit."
Tím se rozloučili a Lily běžela za svými rodiči.


Kapitola 5

12. prosince 2014 v 12:16 | juliette |  Lily Evans
Lily, Fred, George a Lee Jordan procházeli Prasinkami a vesele se smáli. Lily si to nanejvýš užívala, protože jí bylo známo, že v tomto čase již moc dlouhou dobu nebude. Přesněji, až bude odjíždět vlakem do Londýna, jak jí to profesor Brumbál řekl.
Prošli snad celé Prasinky, každý milimetřík, každý obchod, kromě čajovny madam Pacinkové, a byli si téměř jistí, že viděli cíp minimálně dvou mozkomorů.
Pro Lily to byl odporný pohled, nikdy neměla ty tvory ráda, ještě když se připočte, že se o nich dozvěděla od Snapea.
Cestou zpátky nechala kluky daleko před sebou, a místo toho se utápěla ve svých myšlenkách. Hlavně se soustředila na to, co změní. James Potter už jí nepřipadal jako rozmazlený malý kluk, protože už o něm tak nikdo nemluvil. Co slyšela z Remusova vyprávění, zmoudřel a přestal být to uřvané děcko, jako v prváku, kdy se jednou málem rozbrečel, když ho Lily kopla. Prostě jedináček. Takže k němu bude muset změnit postoj. Dále nevěděla, co si myslet o Blackovi. Připadal jí jiný, než teď. Nikdy nevěřila, že by zrovna on mohl někoho zradit, takový věrný... Vždy samý žert a legrace, to ho užilo.
Nedávala pozor a zatoulala se poblíž Hagridovy hájenky, tak si řekla, že ho aspoň navštíví.
Hagrid byl další z těch, co věděli o celé té věci s cestování časem, a tak ji milerád uvítal. Lily měla Hagrida opravdu ráda, protože byl dobrosrdečný a překvapivě milý a jemný, na to, jak vypadal. Celou dobu co v hájence byla, strávila žertováním na téma Pobertů, a bylo jí, jako by nikdy neopustila svůj čas, a prostě jen s Hagridem strávila další sobotu, jako to mívala ve zvyku.
--------------------------------------------
Jedno slovo - zkoušky. Obvykle si Lily dávala ohromně záležet, ale vzhledem k tomu, že je bude skládat ještě ve svém čase, rozhodla se na to jen tak okrajově podívat. Oproti tomu Hermiona byla zavrtaná do knih až po uši, a nechybělo mnoho, kdyby jí Lily nepomohla, zkolabovala by. Člověk, který si zapsal všechny předměty, to prostě neměl v hlavě v pořádku, i když u Hermiony to neplatilo.
Byl to den, kdy podle Hagridova dopisu měli popravit Klofana, Hagridova hypogrifa, který na začátku roku zranil Malfoye… Už to, že u toho byl Malfoy dokazuje, že to s tím hypogrifem nemohlo skončit dobře.
Lily se rozhodla, že se schová u Hagrida v hájence, a bude mu psychickou oporou. To stejné napadlo i jejího syna, s čímž počítala, ovšem tvářila se velice překvapeně, když otevřela dveře Hagridovy hájenky, a neviděla nic, než uschlou trávu.
"Tak poďte vy tři," řekl Hagrid a Lily to docvaklo - Jamesův neviditelný plášť. Kolikrát jen ho viděla pod ním mizet…
"Vidím, že jsme měli stejný nápad," usmála se Lily na trio. Ti jí úsměv nejistě oplatili, a jali se pečování o Hagrida. Mezitím Lily postavila vodu na čaj a nachystala hrníčky, pro každého jeden. Blížila se osmá hodina, a nevypadalo to, že by chtěli hájenku opustit.
Ron našel svou ztracenou krysu, kterou údajně sežral Křivonožka, ale na mrtvolu se hýbal docela mrštně. Lily nikdy neměla krysy ráda, ale od té doby, co se dozvěděla, jaké nechutné svinské pokusy se na nich v mudlovském světě provádějí, je litovala, ale pořád převládal odpor k těm malým tvorům.
"Popletal už jde!" vykřikl najednou Harry.
"Rychle, běžte zadními dveřmi," popohnal je Hagrid, ale Lily ještě uklidila hrnky, aby to nebylo podezřelé.
Vyběhli ven a schovali se za záhonek s dýněmi. Popletal a popravčí četa prošli kolem nich a všichni se nahrnuli dovnitř.
"Rychle, nemám žaludek na to, se koukat," řekla Hermiona a všichni se přikrčeně vydali zpátky do hradu. Jen Lily se trochu loudala za nimi, slzy jí neposlušně stékaly po tváři. Malfoyovi byli vždycky stejní, s Luciusem Malfoyem měla tu čest se seznámit a nebylo to něco, čím se mohla chlubit.
Šla s hlavou sklopenou, nic nevnímala, nic neslyšela a málem neviděla, a když zvedla hlavu, zrak jí padl na prázdnou cestu k hradu, po nebelvírském triu nebylo ani vidu ani slechu.
Lily začala panikařit, kam se mohli podít? Koukala všude kolem, jestli neuvidí jejich stopy v trávě, ale hledala marně. Kdesi za sebou uslyšela výkřik, a krev jí ztuhla v žilách. Výkřik plný bolesti, který pocházel od jejího syna.
Avšak dřív, než se k tomu místu stihla rozběhnout, brána se otevřela a na pozemky vstoupila vysoká postava. Lily se přikrčila, ale čím víc se postava blížila, tím víc jí bylo jasně, kdo to je.
"Remusi!" rozběhla se k němu. "Remusi, oni jsou-"
"U vrby mlátičky, ano vím. Viděl jsem je… No prostě to vím. Pojď už," řekl a chvatně zamířil směrem, odkud Lily slyšela výkřik.
Dohnat o asi dvacet let staršího chlapa by jí nedělalo potíže, kdyby to zároveň nebyl vlkodlak a měl nepřirozeně zvětšenou sílu, rychlost, a smysly měl lepší, než lidé, a to i v případě, že nebyl úplněk. O to hůř, že ten den být měl.
Dorazili k vrbě, a Remus jí jediným šťouchnutím větve znehybnil. Vklouzli do tajné chodby a téměř tryskem, jak jim to jen podmínky dovolovaly, se vydali do Chroptící chýše.
Vešli do ztrouchnivělé místnosti a Remus se okamžitě zastavil. Přiložil si prst ke rtům a Lily se zaposlouchala, uslyšela známé hlasy z pokoje někde za nimi. Lupin se vydal po schodech a potichu našlapoval, Lily byla v těsném závěsu za ním.
V okamžiku, kdy vtrhli do místnosti, byla Lily sražená něčím, co jí až přehnaně připomínalo jejího syna.
"Slez ze mě, vážíš snad tunu," odsunula ho ze sebe a vyskočila na nohy. Tasila hůlku a tu namířila na Blacka, který stál u zdi.
"Parádní načasování," pokýval Remus hlavou. "No dobrá, myslím, že to bychom měli… Jo," mluvil si pro sebe.
"Ale, ale, Remusi, starý příteli, je to dlouho," zachraptěl Black a Lily se od něj odvrátila. Nechtěla, aby ji poznal.
"Co-cože? Vy ho znáte?" zeptal se překvapeně Harry. Aby ne, nejlepší přátelé několik let, pomyslela si Lily.
"Ano, chodil jsem s ním i s tvým otcem do školy, byli jsme přátelé. My a ještě-"začal Remus ale Black ho přerušil.
"Petr Pettigrew!"
"Cože?" vykřikl Ron.
"A jak to, že jste věděl, kde jsme? To tys ho sem přivedla? Co když to táhne s Blackem?" řekl Harry trochu naštvaně a zoufale zároveň.
"Dvě slova Harry, Pobertův plánek," řekl Remus.
"Cože, vy víte, jak ho používat?"
"Já jsem ho kreslil! Jsem Náměsíčník! Tvůj otec byl Dvanácterák, Petr je Červíček a Sirius Black Tichošlápek, my jsme Poberti," zakončil to.
Harry vypadal, jako by neměl slov. Taky že neměl.
"Nepřivedla jsem ho a on se netáhne s Blackem," řekla Lily, když vše utichlo.
"Samozřejmě že ne, tedy až do chvíle, kdy mi tady Harry řekl jednu zajímavou věc…" začal Remus a trochu sebou ošíval.
"Cože? Remusi… Ty? Jak jsi mohl?!" vykřikla a přikryla si rukou pusu.
"Lily…" zašeptal Black. "Lily, ty jsi… Ale co tady-"
"Neopovažuj se vyslovit moje jméno, zrádče," zamračila se na něj pohledem.
"Počkat, vy se znáte?" zeptala se Hermiona, a jako vždy jí vše v hlavě začalo rotovat.
Lily se usmála. Tři, dva, jedna…
"Ty jsi Lily Potterová, Harryho matka!" vykřikla zděšeně.
"To Potterová ještě trochu kolísá, ale jsem ráda, že jsi na to přišla. Ovšem, teď tady máme něco mnohem důležitějšího."
"Ano," narovnal se Black. "Jdu spáchat vraždu, za kterou mě zavřeli."
"Takže je to opravdu on," zašeptal Remus, ale nekoukal se na Blacka, ale na něco, co Ron tiskl v náruči.
"Ano, je to on. Copak to nechápeš Remusi? Vyměnili jsme se! Z mého dokonalého blufu se stal propadák! Je pravda, že jsou mrtví kvůli mně, ale já je nezradil… Já tě nezradil, Lily!" otočil se na ryšavou dívku, která ničemu nerozuměla.
"Věřím ti. Ale ostatní asi ne, co kdybys to řekl hezky od začátku? Já sám pár věcem nerozumím," řekl Remus a Black začal vyprávět.
Čím déle mluvil, tím více to Lily zapadalo do sebe, ovšem ostatním jaksi ne. Oni je totiž nikdy neznali tak, jako ona. Neměli šanci na to přijít, proto se rozhodla, jim trochu pomoct.
"Já ti věřím," řekla.
Blackovi se po tváři mihlo něco, co v Azkabanu ztratil, ale i tak nepřipomínal toho namyšleného mladíka, který když po dívce hodil pohledem, šly okamžitě do kolen, který se jako pes otáčel za každou sukní - doslovně, který žertoval se svými přáteli, které nadobro ztratil.
"Lily… Mami, já tomu nerozumím," řekl Harry, a bylo vidět, že se mu to slovo trochu příčí.
"Ehm... Harry, já bych mu věřila. Znám ho pět let a jsem si jistá, že by Jamese nikdy nezradil, už jenom z principu že nikdy nechtěl být jako jeho rodina."
Ozvala se rána a do místnosti vpadl Snape.
"Oh, tys tady chyběl. Běž pryč," vystartovala okamžitě Lily.
"Uhni z cesty. Jsi dávno po smrti, a já nepřijímám rozkazy od mrtvých lidí."
"Omluv se," řekl klidným hlasem Black.
"Blacku, starý známý, jak bylo v Azkabanu?"
"Řekl jsem, omluv se!" vykřikl a vrhl se na Snapa. Ten ho jediným švihnutím hůlky zastavil.
"No tak, nechceme tu žádné rozbroje," snažil se to uklidnit Remus, ničemu to však nepomohlo.
"Byl jsem ve vašem kabinetu, Lupine, přinést vám váš vlkodlačí lektvar, když v tu jsem viděl vás a… Ji, jak jdete sem. Tušil jsem, že tam, kde budete vy dva, bude i Black, ale tři další studenti… Myslím, že Nebelvír letos nedostane šanci vyhrát školní pohár," obličej se mu zkroutil do posměšného úsměvu, když zabloudil k trojici třeťáků pohledem.
"Nepleť se do něčeho, do čeho ti nic není! Sirius je nevinný!" vykřikla Lily.
"Je pěkné to od tebe slyšet. A teď jdi, Srabusi, dospělí lidé tady plánují čajový dýchánek."
"Neříkej mi tak," řekl Severus a odsekával každou slabiku.
"Jak? Srabusi? Oh, promiň, já vlastně neměla. A teď, Mdloby na tebe!" vykřikla Lily a poslala ho k zemi.
"Stejně dobrá, jako vždy. Vítej pátky, Lily." Dívka svého údajného vraha obdařila zářivým úsměvem, a poté se otočila k trojici.
"Rone, dej mi tu krysu," řekla klidně. Neochotně jí zmítající se krysu podal, přitom se tvářil, jako by měli popravit jeho.
"Co máte v plánu s Prašivkou?" zeptal se trochu rozklepaně.
"Ale, seznámení s Červíčkem," usmála se Lily. "Chyť ho Remusi, ať ho nemusím honit po zemi, to by bylo nedůstojné."
"Ty umíš kouzlo na odhalení zvěromágů?" podivil se Black.
"No aby ne, sama McGonagallová mě ho učila. Ustup, jde se kouzlit."
Najednou, 'jakoby nějakým kouzlem' na místě, kde se před chvílí zmítala krysa, se objevil malý mužík, který krysu opravdu připomínal.


Kapitola 4

12. prosince 2014 v 12:15 | juliette |  Lily Evans
I přes to, že Lily v tomto čase mohla na všechno v uvozovkách kašlat, trávila v knihovně spoustu času, a to nejen učením. Četla všechno možné o tom, co se stalo za dobu, kdy byla mrtvá, i za dobu, která se pro ni ještě nestala a zjistila spoustu věcí, které by ji nikdy nenapadly, že se stanou, a věci, které čekala, že se stanou a staly se. Například ten postrach Lestrange, se kterým se párkrát minula na chodbě, skončil i s manželkou za mřížemi, v to upřímně doufala. Bylo jí ale líto Nevillových rodičů, protože měla šanci je poznat, kdežto Neville ne. To samé Harry. Často sedávala ve společenské místnosti a učila ho hrát šachy, prostě jenom, aby zahnala pocit, že byla špatnou matkou, i když o mateřství téměř nic nevěděla a byla na to docela mladá. Spíš se k němu chovala jako k bratrovi, kterého nikdy neměla, a doufala, že se Harry bude cítit aspoň trochu líp.
----------------------------------------------
Lily se sama pro sebe usmála. Nejen, že jí "pan profesor Snape" nemohl na jejím lektvaru nic vytknout, byl dokonce donucen jí ho pochválit, nebo spíš ohodnotit nejlepší známkou, protože jako jeden z mála tenhle dokázala namíchat lépe, než mistr lektvarů osobně. A náležitě si to užívala.
Když hodina skončila, počkala si, než všichni vyjdou ven a pak zabouchla dveře.
"Tak…" řekla a zamířila k profesorově katedře.
"Jestli okamžitě neodejdeš, strhnu Nebelvíru pět bodů," řekl Snape nakvašeně, ani nezvedl oči od esejí, které na začátku hodiny vybral.
"Nestrhneš," řekla Lily přesvědčeně.
"Srážím Nebelvíru deset bodů za vaši neuvěřitelnou drzost, slečno Scottová."
"No tak, Severusi, copak nevidíš, jak směšně to zní? Navíc jen, chci ti poděkovat za to, co děláš pro Remuse. A vzhledem k tomu, že se blíží zkoušky a tím pádem i můj návrat, chci si s tebou o něčem promluvit, abych ti vysvětlila něco, co udělám, nebo spíš, co jsem udělala."
"Poslouchám."
"Jakmile začne náš šestý ročník, bude to pro tebe peklo, jestli platí to, co jsi říkal. Tedy, jestli mě opravdu miluješ, nebo jsi miloval, postarám se o to, abys maximálně trpěl, a nebude to jenom ze strany Pottera a Blacka. Hlavně z mojí strany. Protože za to, co jsi mi dělal,a nejenom mě, ale i mému synovi, si to zasloužíš. Takže varování, ať se máš na pozoru, se asi teď nehodí, když se to stane v minulosti. Ano, hodlám si s ní trochu pohrát. A ještě jedna věc, neřekneš o tom profesoru Brumbálovi. Je ti to jasné?" Bylo vidět, jak se to Snapeovi příčí, ale vyhrála touha splnit Lily každé přání, a tak nakonec souhlasil.
"Tak čauky," poslala mu vzdušnou pusu a odkráčela ze třídy pryč. Sama sebe nepoznávala. Byla vždycky taková mrcha?
Hodina lektvarů byla jejich poslední hodinou ten týden, a tak místo toho, aby zamířila do knihovny, jak měla ve zvyku, vyběhla ven na pozemky. Sice vzhledem k tomu, že si pořád po svých běhal někde v okolí Bradavic uprchlík Sirius Black, byli všude mozkomoři, za parných dnů, jako byl tento, se moc neukazovali, a tak si našla místo u jezera pod jedním dubem, a rozhodla se trochu spočinout.
Mohlo to být pár minut, ale i několik hodin, když uslyšela nad sebou praskot větvičky. Automaticky šmátla po hůlce, když zjistila, že na jejím obvyklém místě v botě, ji nemá.
"Kdo je tam?" zeptala se trochu rozklepaně. Kouzelník bez hůlky je jen obyčejný trouba, proto se nevyplácí, ji ztrácet.
Ve větvích něco zašustilo a na hlavu jí spadlo něco těžkého, živého a hlavně rezavého.
"Křivonožko, jen počkej, já si tě jednou podám. Takhle mě děsit," zasmála se, když kočku vytáhla ze svých vlasů. "Co tady vlastně děláš?"
Kocour se jí stulil do klubíčka v klíně a začal klidně oddechovat. Lily ho drbala na hlavě, ale nevěnovala tomu moc pozornosti. Sledovala slunce, které se jí zdálo méně žluté, než v době, kdy ona chodila do Bradavic. Tedy, před tolika lety.
"Kohopak to tu máme," uslyšela za sebou Hermionin hlas.
"Jdeš se připojit ke klubu zrzků? V tom případě se asi budeš muset obarvit," usmála se Lily.
"Slyšela jsem, že nás opustíš."
Lily sklopila hlavu. Ten tam byl její úsměv.
"Už vás pravděpodobně nikdy neuvidím… Je mi z toho do breku. Ale určitě vám pošlu dopis, to se bát nemusíte."
Obě dívky ještě chvíli seděly a pozorovaly západ slunce, pak vstaly a zamířily do Nebelvírské věže. Pochmurná nálada je však neopustila.
"Co tak sklesle?" zamířili k dívkám okamžitě dvojčata.
"Ale, myšlenky na budoucnost," mávla nad tím Lily rukou.
"V tom případě pro vás máme speciální nabídku, co takhle výlet do Prasinek v našem skvělém doprovodu?" zazubil se George a Fred se okamžitě přidal.
"Já bych moc ráda, ale už jsem domluvená s Ronem a Harrym, tak snad příště," řekla Hermiona.
"Já můžu," usmála se Lily.
"Fajn, aspoň nám s Leem pomůžeš vybrat u Taškáře novinky na žertíky, už jsou to tři dny, kdy jsme nic neprovedli," řekl Fred a Lily se sama pro sebe usmála. Tolik podobní Pobertům...
"Tak my zase letíme."
"Máme rande s Filchem."
"A rozhodně víme, že jemu se to líbit nebude," dořekli dvojčata a byli ti tam.
"Šašci," zakroutila Hermiona hlavou a šla se posadit k Ronovi a Harrymu. Lily nejistě zamířila k nim a posadila se do volného křesla.
"Dáš si partii?" vyzval ji Ron.
"Jen, pokud jsi připravený prohrát," usmála se Lily a zbytek večera strávila ve společnosti třeťáků.


Kapitola 3

12. prosince 2014 v 12:12 | juliette |  Lily Evans
Ehm... Pokusím se dohnat to, co jsem zameškala :)