25. Bratříček k pomilování

12. prosince 2014 v 13:13 | juliette |  Last Year
"Siriusi, ty prašivej pse, kde lítáš?" vyštěkl James hned, jak jsem vešel do Velké Síně.
"Tomu říkám přivítání," zabručel jsem a sedl si vedle Jean.
Omluvně se na mě podívala a zašeptala mi do ucha: "Promiň, já to tak nemyslela."
Krásné to slyšet.
"Kde jsi vůbec byl?" zeptal se mě Remus. Zřejmě z mého výrazu vyčetl, že jestli se ještě někdo vrátí k tématu, které předcházelo můj útěk, asi ho zakleju.
"V lese," přiznal jsem se. U kluků nebylo snadné něco zatajit, i kdybych chtěl, přišli by na to.
"Co jsi ty koště popletený, dělal v lese? Víš, že tam nesmíme!" vyjekla - potichu -Lily.
"Pravidla jsou od toho, aby se porušovala. A kušuj, nemám na výchovný kecy náladu," zabručel jsem. To mi fakt scházelo. Ale lepší sedět v teple než venku pověšený hlavou dolů, v zimě.
I když mě obvykle jídlo velice zajímalo, nějak jsem neměl náladu. Zvláště potom, co do Síně přilétla naše rodinná sova. Sova, když není snídaně? No proč ne.
"Ahojky Maxi," podrbal jsem puštíka na hlavě a nabídl mu něco ze svého talíře. Max však nečekal a okamžitě odletěl pryč. Velice neochotně jsem dopis otevřel a zadíval se na pozvání uvnitř.
"To si ze mě snad dělají..." protočil jsem oči, a vyskočil na nohy.
"Ty zatracenej idiote! Co jsi tý ježibabě řekl? No?" zakřičel jsem na bratra. Jenom on mohl vědět, čím mi nejvíce přitížit. Blackovský ples. Už tři roky se žádný nekonal, a matka si prosadila, že se žádný ani konat nebude. Jenom můj bratr věděl, jak moc mi to vadilo. Jenom můj bratr mohl matku přinutit, aby změnila názor.
"Já jsem nechtěl!" zaúpěl a skrčil se ještě víc.
"Jo tak nechtěl? To ti tak budu baštit! Jen si počkej, udělám ti ze života peklo, bratře," zavrčel jsem ještě výhružně, střelil po tlemících se Zmijozelských nenávistný pohled a vykráčel nasupeně ze Síně.
"Jak mi to mohl udělat? Za to zaplatí," mumlal jsem si polohlasně. Takový nával vzteku za jeden den... To i na mě bylo moc.
Ve společenské místnosti jsem se usadil do krbu a provrtával pozvánku mým nejhorším pohledem. Kdyby ta pozvánka měla mozek, raději by se sama roztrhala a spálila, než aby mému pohledu musela čelit. Ano, zdědil jsem pohled Waldburgy Blackové.
"Hej kámo, co ti přelítlo přes nos?" zeptal se mě James, jen co dosedl do křesla. Co bylo zvláštní, mluvil pro změnu vážně.
"Matka prudí, musím jít na večírek Smrtijedů a čistokrevných," zabručel jsem a co nejusilovněji se vyhýbal jeho pohledu. Chvíli jsme tak seděli, oba propalovali pozvánku zlostnými pohledy, než se do místnosti dokolébal i Petr a Remus.
"Jsi v pohodě?" zeptal se mě Remus.
"Tak moc bych chtěl říct, že ano, ale to nejde. Ne po tomhle. Nemáte něco skleněného? Chci si něčím hodit," zavrčel jsem. Prudce jsem se zvedl, až křeslo odjelo pár centimetrů dozadu, popadl nejbližší vázu a mr... hodil ji na zadní stranu obrazu Buclaté dámy. Ani to mi nepomohlo. Naštěstí další váza, trochu větší, už mi pomohla. Sledoval jsem malé střepy padající po schodech, než jsem se zase sesunul do křesla.
"Nemůžu tam jít," zaúpěl jsem.
"Tak tam nechoď," kvíknul Petr.
"Ale musím! Jsem zavázán neporušitelným slibem!" zaúpěl jsem. Proč já na to tehdá přistoupil? Asi proto, že mi slíbili velkou čokoládu a já nevěděl, co neporušitelný slib obnáší. Sakra, bylo mi šest!
"Tak to jsi v prdeli, kámo," položil mi James ruku na rameno.
"Díky za objasnění situace, Dvanácteráku," utrhnul jsem se na něj. Nikdo v takovémhle stavu nemá náladu na žerty!
"Hele, na nás si vybíjet zlost nemusíš. Zkus to tamhle na tom skleněném stolku," ukázal Remus na opodál stojící, ne moc pevně vyhlížející stolek, na kterém se válely rozlámané brky a kousky pergamenů. Jediným švihem hůlky a formulí "Bombarda" se sklo rozlétlo do všech směrů a ze stolku už nezbylo nic.
"To bylo fajn, ale příště zkus fyzickou sílu," usmál se Remus. No sakra, na něj se nadá nikdy zlobit. Usmál jsem se. Konečně jsem se uvolnil, po, pro mě velice dlouhé době.
Seděli jsme naproti sobě v křeslech, jeden na druhého se šklebili a snažili se udělat co nejoriginálnější škleb. Mínusem této hry bylo, že jsme ji hráli už tolikrát předtím, že nám téměř žádné nové škleby nezbyly.
"Tady někdo pěkně řádil," hvízdla Lily, jen co vstoupila do místnosti.
"A taky se podívejte, co ti uličníci udělali mě!" slyšel jsem ještě Buclatou dámu, než se dveře zase zavřely.
"Siriusi jsi v pohodě?" zeptala se mě Jean.
"Teď už jo," odpověděl jsem po pravdě.
"Tak panstvo, račme se odklidit do pokoje, než ten svinčík na nás někdo hodí," tlesknul Remus a sám, jakožto vzor se zvednul.
Nás sedm - já, Remus, Petr, James, Lily, Jean a Patricia, která se u nás taky zjevila, jsme se usadili u nás v pokoji na postelích. Holky hned přišly s návrhem, že mi pomohou sehnat správný společenský hábit, abych nikoho nepohoršoval a nestal se tak terčem nejenom posměchu zbytku čistokrevných, Remus s Jamesem vedli debatu na téma, co by bylo, kdyby bylo a Petr jen přihlížel a přikyvoval.
"Ne tyhle ne, jsou moc zelené, já nesnáším zelenou," nakrčil jsem nos nad smaragdovým třpytivým hábitem a ze seznamu potencionálních obleků tím vyškrtnul další položku.
"Nemůžeš mezi čistokrevné přijít v bílém, to by je akorát pohoršilo, kdybys přišel celý v černé, dávalo by to najevo, že se jim snažíš vetřít, a sakra Siriusi, jestli se k nám chceš ještě někdy vrátit, neber si ten červeno zlatý, buď od té dobroty," hustila do mě Lily.
Na seznamu už zbývaly jenom tři možnosti, černý, s bílou kravatou a košilí, tmavě modrý hábit s černou kravatou a černé sako, bílé tričko a džíny.
"Na takovouhle slavnost prostě nemůžeš jít v mudlovském oblečení! Rozčtvrtí tě dřív, než zjistíš, co mají v úmyslu!" zavrhla ihned můj výběr Patricia.
"Já jsem pro ten černý," řekla Lily.
"Černou ne, to radši tu modrou," řekl jsem. Nechci vypadat jako na pohřbu, i kdyby to měl být můj pohřeb.
"Jsem taky pro tu modrou, na rozdíl od černé to je aspoň barva," přidala se na mou stranu Jean. A konečně, po nekonečných třiceti minutách, mě holky nechaly vydechnout.
"Jestli takhle vypadá každé vaše ráno, tak smekám," řekl jsem, když jsem se opřel o nohy postele.
"Nosíme uniformy ty trdlo," usmála se Jean.

"I tak si nedokážu představit, že bych tím musel procházet každý den. Oblečení je moje noční můra!" rozesmál jsem se, a se mnou i zbytek pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama