27. Tyčinka s nožičkama

12. prosince 2014 v 15:15 | juliette |  Last Year
"Prosím, kohokoliv na tomto milostivém světě prosím, ať už se to nikdy v mém životě neopakuje!" zaúpěl jsem, když jsem se konečně svalil na svou postel zpátky v Nebelvírské věži. KONEČNĚ!
"Neříkej, že to bylo tak strašně, Tichošlápku. To my jsme si tady užili srandy kopec!" zasmál se odněkud z postele James.
"Eh, Jamesi? Zaprvé, odkdy používáš slovní spojení jako 'srandy kopec'? Zadruhé, uklízení pokoje, že bylo zábavné? No netvářil ses tak. A zatřetí, sakra, víš přece, kde byl! Jak by to mohlo být lepší, než strašné?" zaúpěl Remus. Seděl na okně, nevypadal dvakrát v pořádku. Což je u něj sice permanentní stav, ale ještě nikdy si na čelo netiskl studený obklad.
"Tak uklízeli jo? No tak to jsem nakonec z toho možná vyšel dobře," usmál jsem se.
"Nebreč, zítra tě to čeká tady. Je mi jedno, co budeš mít v plánu, prostě si uklidíš," zavrčel Náměsíčník.
"Sakra co je s tebou?" vyšvihl jsem se na nohy. V tom, co jsem měl na sobě, jsem se hodlal co nejdřív převléct. Do něčeho měkkého, voňavého... Trenky s medvídkami a bílé tílko, to je to, co teď potřebuju.
"Ale, uklouznul a hodil takovou hubu, že přistál až ve spolčence," mávnul rukou James, jakože nic. Ale viděl jsem, jak mu cukají koutky.
Jako správný kamarád jsem se nerozesmál na celé kolo.
"Po čem, prosím tě?" otočil jsem se na tu skučící kouli u okna.
"Eheheheheh," ozvalo se z Petrovy postele. To Jamese rozesmálo.
"Zjistili jsme jednu super věc," odpověděl mi Dvanácterák. "Domácí skřítkové neuklízí uvnitř matrací. Vzpomínáš si, jak si v prváku Červíček schovával sklenice džemu, toasty, čokoládové žabky a tak podobně, po pokoji? No, objevil müsli tyčinku, která řekněme... Měla své vlastní nožičky. No, a tady Remus z toho pravděpodobně bude mít noční můry." Upřímně, rozesmál jsem se na celé kolo. Padl jsem na záda a smál se jako idiot. Doslova.
"Směj se neštěstí druhých," zabručel Remus. Brum brum brum.
"Suchare. Náhodou, nebylo to takové, jaké jsem očekával, potkal jsem tam Andy s malou," hupsnul jsem zpátky do postele. Zavrtaný v peřinách, jop, to je jednomu krásně.
"Andy? To je ta-?"
"Moje normální sestřenka, jo," dokončil jsem za Jamese.
"Tak ona už má dcerku? No že ses nezmínil, chlape!"
"Není to věc, kterou obvykle probírám s kamarády. Hele, máme tu nějakou nástěnku?" rozhlédl jsem se po pokoji. Nikde nic.
"Jedna je za skříní," zamumlal Remus.
Zase jsem vyskočil na nohy a hmátnul po hůlce. Teď si ještě vzpomenout na to kouzlo... Je rozdíl, mezi kouzlem trvalého přilnutí a kouzlem dočasného přilnutí. Jen si vzpomenout...
"Na co potřebuješ tu nástěnku?" zeptal se Petr.
"Abych se mohl jmenovat vrchním nástěnkářem," protočil jsem panenky.
"Aha," zabručel a otevřel si Bartíkovy fazolky tisíckrát jinak.
"Ty pako, chci si tam něco dát," zavrtěl jsem nad ním hlavou a podíval se na svůj výtvor.
Nástěnka asi 50 na 50 centimetrů a uprostřed můj "portrét", kde jsem měl tak tři vlasy. Ale to mě vůbec neurazilo, právě naopak. Potěšilo mě to. Víc než jakýkoliv dárek za sto galeonů. Normální obrázek od mojí neteře přes koleno. Musel jsem se usmát.
"A to je kdo? Děd vševěd?" zasmál se James. To mu asi unikl ten nápis SIRIS. Nojo, je malá, to ji omlouvá.
"Neviděli jste Jean? Musím ji najít, mám jí něco předat." To jsem se nezmínil, ale v mém exdomově jsem cosi našel.

"V knihovně," zabručel Remus.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama