28. Mé citlivé já

12. prosince 2014 v 16:16 | juliette |  Last Year
Cestou jsem si pískal. Ani nevím proč. Tak trochu jsem i ztratil pojem o čase.
Když jsem konečně spatřil Jean, málem jsem ji srazil na zem. Ale jenom málem! Podle toho, jak měla zorničky rozšířené a srdce jí divoce tlouklo jsem usoudil, že jsem jí málem způsobil infarkt. To mě ale bylo jedno.
"Potřebuju prázdnou učebnu," zabručel jsem si pro sebe, čapl ji za pravačku a táhnul ji pryč. Podle mě byla ještě vyjukaná, z té srážky, protože se mi nějak nevzpírala ani nechtěla vědět, o co jde. A věřte mi, holky vždycky chcou vědět o co jde.
"Co to vyvádíš?" podívala se na mě překvapeně.
"Ale kušuj. Mám pro tebe něco, co tě rozhodně bude zajímat!" usmál jsem se vítězoslavně.
"Myslíš víc, než vykloubené zápěstí? Když myslíš..."
Došel jsem k učebně, o které jsem ani nevěděl, že tu je a vtáhl ji dovnitř.
"Nechceš mě... Ty víš co," podívala se na mě podezřívavě.
"Myslíš ukázat ti dopis, které ti napsal tvůj táta? Protože přesně to chci," zazubil jsem se na ní a kochal se jejím překvapeným obličejem.
Stála tam zamrzlá na místě s pusou otevřenou a hleděla na mě. Jedním pohybem ruky jsem jí pusu zavřel a dopis jí podal.
Roztřepaně obálku roztrhla. Sednul jsem si a nechal ji objevovat staré fotografie i dopis.
--------------------------------------------------------------------
Když jsme se vraceli, koulely se jí po tvářích slzy. Držel jsem ji kolem ramen a snažil se ji utěšit, ale nic nepomáhalo.
"Jsem ráda, že tě mám, Siriusi."
Jen jsem se usmál a šli jsme dál.
Když jsme došli na kolej, rozdělili jsme se; já jsem zůstal ve spolčence a ona odběhla do ložnice.
Jedním ladným skokem jsem přistál na sedačce vedle Jamese.
"Tak co, jak to dopadlo?" zeptal se, ale nevypadalo to, že by ho to nějak moc extrémně zajímalo.
"Pohoda. Víte kluci," obrátili ke mně všichni tři hlavu, "chtěl bych vám říct, že jste mí nejlepší kámoši a tak to doufám taky zůstane."
"Ale, že by Tichošlápek konečně dostal rozum?" řekl James.
"Možná... Ale na tomto světě nebudeme všichni tři navždy. Pojďme si něco přísahat. Ať se stane, co se stane, nic nás nerozdělí."

Všichni čtyři jsme dali ruce na sebe a společně přísahali. Proč jsem to udělal? Uvědomil jsem si, kolik toho mám a kolik toho můžu ztratit. A ani jedno jsem nechtěl zažít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama