Leden 2015

Tajemná osoba

10. ledna 2015 v 23:59 | Juliette |  Aktuality
Pokus o sci-fi, ale vážně jenom pokus :D a je to really short story, žádný román ;)

Chapter One

10. ledna 2015 v 17:17 | juliette |  The F Word
Natálie si to hnala přes nádraží Kings Cross téměř nadzvukovou rychlostí. Za ní jako nějaký pláštík, vlály dvě děti i s jejich zavazadly.
"Já tu Andy přetrhnu, už je skoro jedenáct, jestli to nestihneme..." mumlala si.
Nakonec přeci jen dorazili k přepážce mezi čísly 9 a 10 a starší sestra obou dětí nezaváhala a protlačila všechny na skryté nástupiště. Nevnímajíc 'óch' a 'ách' svých sourozenců kouzlem odlevitovala zavazadla do vlaku a pak sama naskočila. Prázdné kupé však našli až téměř na konci vlaku.
"Naty, já se zařazování bojím!" zanaříkala holčička.
"No tak Char, to bude dobré," pohladila ji po vlasech Natálie a zahleděla se z okna.
"Je to tak dlouho," povzdechla si.
"Myslíš, že se dostaneme do Nebelvíru? Táta si to vždycky přál," řekl chlapec. Natálii se přes obličej mihl stín smutku, ten však zahnala - chtěla před sourozenci vypadat silná.
"Určitě se tam dostanete, oba dva. Jak bych na vás jinak mohla dávat pozor?" usmála se a rozcuchala chlapci vlasy.
"Jakie, zahraješ si se mnou šachy?" zeptala se Char, když se její sestra začetla do knihy.
"Dobře, ale mám bílé!" zasmál se Jake a vytáhl z kufru hrací soupravu.
Natálie se mezitím plně ponořila do děje knížky.
"Dáte si něco, milánkové?" objevila se žena ve středních letech v jejich kupé asi hodinu po poledni.
"Dvakrát dýňové paštičky prosím, třikrát čokoládové žabky a jednou všebarevný pendrek," objednala Naty a podala prodavačce dva galeony.
"Tady to máte, a přeji dobrou chuť," usmála se žena a zavřela dveře kupé.
"Nat, dáš mi kousek pendreku?" zaškemrala Char.
"Jasně zlato, ale ty mi dáš ochutnat dýňové paštičky," usmlouvala to Nat, utrhla asi deseticentimetrový kousek pendreku, který momentálně měl fialovou barvu, avšak byly poznat stopy žluté a podala ho sestře. Než si ho Char stačila vložit do pusy, byl křiklavě zelený.
Dveře se znovu otevřely a v nich stála vysoká rusovláska.
"Ahoj, jsem nová primuska, kdybyste tady viděli něco, co by se dít nemělo, hned mi to prosím nahlaste," usmála se, ale když si pořádně prohlédla kudrnatou hnědovlásku, zavýskla si a zapadla do kupé.
"Nat! Já myslela, že tě už neuvidím! Co tady děláš?" ptala se a šťastně se usmívala.
"Slíbila jsem, že počkám na tyhle dva uličníky," usmála se a cvrnkla Char do nosu.
"Vy musíte být Charlotte a Jacob že je to tak?" usmála se na ně zrzka.
"On je tady nějaký Jacob? Protože já se jmenuju Jake!" založil si ruce na prsou chlapec.
"Dobře sire Jaku, vítejte v Bradavickém Expressu," zasmála se zvonivě zrzka.
"Tak povídej Lily, jaké to tu bylo ten minulý rok?" zeptala se hnědovláska.
"Ani mi nemluv, Potter celou dobu otravoval!" povzdechla si.
"Takže jsi mu ještě nedala šanci co?" ušklíbla se Natali.
"Měla bych?" nakrčila zrzka nos.
Nat se na ni podívala jejím pohledem, který používala v takovéto situaci. Bylo to mezi pohledy typu 'ale no tak', 'vím něco co ty ne' a 'děláš si srandu?'
"Já vím," povzdechla si. "Jenže on pořád dělá nesmyslné věci, pořád útočí na Seva, pořád s Blackem dělají blbiny," zanaříkala. "A pořád si čechrá to svoje rozcuchaný háro."
"Tak na něj zkus být někdy milá, řekni mu, co ti vadí a neřvi na něj pořád Pottere! Takový James dělá divy," mrkla na ni.
"No a co ty? Povídej, nějak jsi změnila image," přelétla hnědovlásku pohledem. Její obvykle pestré oblečení změnilo drasticky barvu. Černé tílko, tmavě modré džíny, černobílá kostkovaná košile a černobílé boty… V tom černobílém stylu se promítalo i její chování. Byla zvyklá se smát i vnitřně, ne jen navenek. V jejím úsměvu bývalo teplo, teď to byl jen bezbarvý, bez emocí, absolutně prázdný úsměv a bylo to na ní poznat. Ztráta jejích bližních ji hodně zranila, a hlavně zrada někoho milovaného…
U pomyšlení, na něj, se zastavila a zahleděla se z okna. Stmívalo se. Bylo zataženo a na oknech se objevily první kapky.
"Naty?" zkusila opatrně zrzka. "Natálie? Hej Printová!" zatřásla s ní.
"Co, co šílíš Lily?"
"Nevnímala jsi," vyčetla jí to.
"Aha, promiň, ztratila jsem se v myšlenkách," povzdechla si.
"Jinak dobrý?"
"Jo jasně, a co ostatní z té party? Myslím, že jsou čtyři ne? Ale já znám jenom dva."
"Pak je tam ještě Remus, ten je pohodář a Petr, ale toho moc nemusím, je to takový malý čuník," odfrkla si.
"A s tím Remusem něco máš?" zeptala se hnědovláska a začala se přehrabovat v kufru.
"Ne, chtěla jsem, ale je to nedobytná pevnost. Nepouští si žádnou holku k tělu," povzdechla si. "Ani jako kamarádku. A víš jak já potřebuju kamarády. Zvlášť, když mě nějaký opustí!" vyhrkla a zabodla do Nat prst. "Že se nestydíš, chrobáku!"
"A ty jsi zase svinule," oplatila jsem jí náš mudlovský žertík.
"Víš co musíme udělat na konci roku?" zeptala se zasněně Lily.
"Rozlučku se školou?" usmála se vševědoucně Nat.
"Přesně! Ještě se musíme dovolit Brumbála, ale i když to nepovolí, tak to uděláme! A já si konečně vezmu ty zelené šaty!" začala se Lily rozplývat
"A já se zašiju do rohu a budu pozorovat Jamesovu slinu, která mu poteče, a že bude pěkně velká!" zazubila se Natálie. Lily se zapitvořila, ale bylo vidět, že to také bere jenom ze srandy. Natálie si všimla, jak se vždycky napruží, když přišla řeč na Jamese Pottera. Bylo jí okamžitě jasné, že Lily k němu musí také něco cítit, protože se někdy připitomněle usmívala.
"A co si vezmeme my?" zeptala se Char, která až do té doby byla plně zabraná do hry s bratrem.
"Vy? Myslíš Lils, že Brumbál povolí i nižší ročníky?" otázala se zrzky se Natálie.
"Když ho budeš přemlouvat ty, tak klidně prodlouží i prázdniny!" zasmála se Lily.
"Takže tady kapitán velký sir Jakie dostane správný černý společenský hábit a slečna madmoisselle Charlottka bílé šaty ke kolenům s velkou růží kolem pasu," usmála se na dvojčata, která si vesele zavýskla.
"Nebo to byl jenom žert?" usmála se jejich starší sestra zlomyslně. Jake ji při výstupu z kupé šťouchnul. Už byli v Bradavicích.
"Tak pojďte zlatíčka moje, Hagrid vás odveze loďkami přes jezero a dáme si spicha u Nebelvírského stoku, platí?" usmála se na ně sestra, když už byli ven z vlaku.
"A nechtěla bys jet s námi?" zaprosila Char.
"To to nezvládnete sami?" povzdechla si.
"Prosím ségra, já jsem strašně nervózní a myslím, že spadnu do jezera a utopím se!" zaškemral Jake.
"Tak mi prostě Char přiveze utopence. Co na tom. Tohle musíte absolvovat sami," usmála se. S jejími slovy se ale Char s Jakem sestry chytili jako klíšťata a i přes výslovné příkazy své starší sestry odmítli pustit.
Když o několik chvil později vcházela Natali do Velké Síně, všichni na ni nechápavě hleděli. Měla přece už skončit.Naproti ní se posadila Lily, která na sebe strhla pozornost, hned tím, že převrhla příbor, co měla na stole. Zadrnčel o zem a několik lidí to ohodnotilo potleskem, ona je však jenom zpražila rozzlobeným pohledem a bylo ticho.
Pak si povzdechla. "Zmeškala jsem sezení v prefektském kupé. Měli jsme prefektům říct co a jak a já hned první den jako primuska selhala," dala si obličej do dlaní.
"Mě to nevadí, aspoň jsem měla doprovod," pokusila se ji Nat uklidnit, ale nezabralo to.
Lily se na ni zamračila. "Nepomáháš mi."
Do Síně dorazil první ročník. Hned v čele jsem poznala Jaka, a za ním Char s nějakou kamarádkou, pochechtávaly se a ukazovaly na Jaka, který se točil jako káča s vyvrácenou hlavou a všechno si prohlížel.
Dorazili ke stolu profesorů. Byli neuvěřitelně prťaví, oproti všem okolo. Někteří byli dokonce menší, než studenti z vyšších ročníků, kteří seděli.
"Dobrá," povzdechla si profesorka a rozbalila pergamen.
"Aloisová, Muriel!"
Černovlasá dívka, která se mezitím usadila na zem, se velmi neochotně zvedla a vyťapkala na pódium, kde si posléze sedla na stoličku a nechala si přepadnout starý klobouk přes oči. Netrvalo dlouho a klobouk vykřikl: "Mrzimor!"
Takhle to šlo dál, až zbývalo v chumlu posledních pár jedinců.
"Print, Edwin Jacob." Při prostředním jménu Jaka Natálie stiskla ruce v pěst a kousla se do rtu, aby ovládla vlnu vzteku, která na ní přišla. Těsně před tím, než klobouk Jakovi dopadl přes oči, otevřela se díra značící ústa a klobouk vykřikl: "Nebelvír!"
Jake samou radostí skočil sestře okolo krku, ta se s ním zatočila a pak ho poslala k jásajícímu stolu.
"Printová, Elizabeth Charlotte."
Malá blondýnka doklopýtala ke stoličce, naposledy se podívala na sestru, který jí věnovala povzbuzující úsměv a pak si nechala přes hlavu přepadnout klobouk.
Nat trochu přepadla panika, když tam její sestra seděla už dobrých osm minut, pak se ale konečně ozvalo Velkou Síní zvolání "Mrzimor!" a malá blondýnka doběhla ke stolu, který měl co dělat, aby přeřval radostné povykování malého Jaka.
"Kdo vlastně jsi?" zeptal se jí černovlasý kluk, který seděl o tři místa od Lily s Natali.
"Blacku, to je přece-" začala Lily, ale Natálie jí do toho skočila.
"Antonia Jessica Vincentie Pradová," podala mu ruku. "Tohle jsou mí sourozenci, Emma Roza Juanita Pradová-" ukázala k mrzimorskému stolu, kde se už Char bavila se svojí kamarádkou, "-a tohle je Robert Junito Racet Prada," řekla s klidem, jako by mu oznamovala, že je růžový medvídek panda, což je sice špatné přirovnání, ale se stejným klidem by to Natálie řekla.
"Těší mě Antonio, jsem Sirius Black," zářivě se na ni usmál. Blonďatý kluk vedle něj zakrýval výbuch smíchu a brýlatý kluk, který jim seděl naproti měl oči jenom pro Lily.
Museli to být ti slavní Poberti.
"Sirusi, podal bys mi prosím támhleten tácek s marinovaným kuřetem? Mám hlad jako vlk!" usmála se na něj kouzelně a ukazovala na kuře vzdálené od nich asi deset metrů.
"Pro tebe cokoliv," usmál se na ni a odběhl.
"Vítej zpátky Natálie," usmál se na ni ten blonďatý kluk.
"Ach jo, to mi chybělo, to si ani nepamatuje, že jsem mu v páťáku dala košem? Ty musíš být Remus," usmála se na blonďáka a podala mu ruku.
"Jo, jak dlouho to divadýlko chceš hrát?" zeptal se jí. "Já proti tomu nic nemám. Je fajn ho vidět v tomhle stavu," zasmál se a ukázal na kamaráda, který si to k nim kráčel s mísou marinovaných kuřat v ruce. Ani si nevšiml, že si to opatlává o hábit.
"Dokud na to nepřijde," usmála se tajemně.
"Děkuji Siriusi," řekla a převzala od něj marinovaná kuřecí křidélka. "Dobrou chuť."